«Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci» — číst online zdarma a úplně

První vyprávění

Začátek putování a hledání nepřestanné modlitby

            Jsem z Boží milosti křesťan, velký hříšník ve skutcích, povoláním bezdomovec, člověk nejnižšího stavu, toulající se z místa na místo. Můj majetek je tento: na zádech mošna sucharů a za ňadry svatá Bible; to je vše. Čtyřiadvacátého týdne po Svatodušních svátcích jsem přišel do chrámu na liturgii, abych se pomodlil; četl se Apoštol z listu Soluňanům, perikopa 273, kde je řečeno: Modlete se bez přestání . Toto slovo se mi obzvláště vrylo do mysli a já začal uvažovat, jak je možné modlit se bez přestání, když každý člověk se musí zabývat i jinými záležitostmi, aby si udržel život. Prohledal jsem Bibli a na vlastní oči tam uviděl právě to, co jsem slyšel — totiž že je třeba modlit se nepřestanně, modlit se v každý čas v duchu a pozdvihovat modlitební ruce na každém místě. Přemýšlel jsem a přemýšlel, ale nevěděl jsem, jak to vyřešit.

            Co mám dělat — pomyslel jsem si — kde najdu toho, kdo by mi to vyložil? Půjdu chodit po chrámech, kde jsou proslulí dobří kazatelé, snad tam uslyším něco ku prospěchu. I šel jsem. Slyšel jsem mnohá výborná kázání o modlitbě. Ale všechna to byla poučení o modlitbě obecně: co je modlitba; jak je nutné se modlit; jaké jsou plody modlitby; ale o tom, jak v modlitbě dosáhnout úspěchu, nemluvil nikdo. Bylo kázání o modlitbě duchem i o nepřestanné modlitbě; ale jak takové modlitby dosáhnout, ukázáno nebylo. A tak mě poslouchání kázání nedovedlo k vytouženému. Když jsem jich vyslechl dost a nezískal žádné ponětí o tom, jak se modlit bez přestání, přestal jsem naslouchat veřejným kázáním a rozhodl jsem se s Boží pomocí hledat zkušeného a znalého rozmluvce, který by mi vyložil nepřestannou modlitbu — podle neodbytné touhy, kterou k tomuto poznání cítím.

            Dlouho jsem putoval různými místy: stále jsem četl Bibli a vyptával se, zda někde není nějaký duchovní učitel či zbožný a zkušený průvodce. Jednou mi řekli, že v té vsi už dávno žije jistý pán a pracuje na své spáse: má ve svém domě chrám, nikam nevyjíždí a stále se modlí k Bohu a nepřestanně čte dušespasné knihy. Když jsem to uslyšel, už jsem nešel, nýbrž běžel do řečené vsi; dorazil jsem a dostal se k tomu statkáři.

            — Co ode mne potřebuješ? — zeptal se mne.

            Slyšel jsem, že jste člověk zbožný a rozumný; proto vás prosím, pro Boha, vyložte mi, co znamenají slova Apoštolova: Modlete se bez přestání , a jakým způsobem se lze modlit nepřestanně? Velmi si přeji to poznat, ale nemohu to pochopit.

            Pán chvíli mlčel, upřeně se na mne podíval a řekl: Nepřetržitá vnitřní modlitba je nepřetržitá touha lidského ducha po Bohu. Chceš-li v tomto sladkém cvičení uspět, je třeba častěji prosit Pána, aby nás naučil modlit se bez přestání. Modli se více a vroucněji; modlitba sama ti odkryje, jak může být nepřetržitá; k tomu je potřeba času.

            Když to řekl, nařídil, aby mne nakrmili, dal mi něco na cestu a propustil mne. A nevysvětlil.

            Znovu jsem se vydal na cestu; přemýšlel jsem a přemýšlel, četl jsem a četl, uvažoval jsem a rozjímal o tom, co mi onen pán řekl, a přesto jsem to nemohl pochopit; a tolik jsem pochopit chtěl, že jsem ani v noci nemohl usnout. Ušel jsem asi dvě stě verst a hle, vcházím do velkého guberniálního města. Spatřil jsem tam klášter. Když jsem se zastavil v zájezdním hostinci, dozvěděl jsem se, že představený toho kláštera je dobrý, pohostinný a podivuhodný. Šel jsem k němu. Přijal mne vlídně, posadil mne a začal mne častovat.

            Svatý otče! — řekl jsem.

            Jak se tedy zachránit? Žij podle přikázání a modli se k Bohu — a budeš spasen!

            Slyším, že je třeba modlit se bez přestání, ale nevím, jak se modlit bez přestání, a nemohu ani pochopit, co nepřestanná modlitba znamená. Prosím vás, můj otče, vysvětlete mi to.

            Nevím, milý bratře, jak jinak ti to vyložit. E! Počkej, mám tu knížku, tam je to vyloženo; a přinesl knihu svatého Dimitrija — duchovní nauku o vnitřním člověku. Čti zde na této stránce.

            Začal jsem číst toto: „Ona slova Apoštolova — Modlete se bez přestání — je třeba chápat jako modlitbu konanou rozumem; rozum totiž může být vždy upřen na Boha a nepřestanně se k Němu modlit.“

            Vysvětlete mi, jakým způsobem může být rozum vždy upřen na Boha, aniž by se rozptyloval, a modlit se bez přestání.

            To je velmi těžká věc, ledaže by to sám Bůh někomu daroval, řekl představený. A nevysvětlil.

            Přenocoval jsem u něho, ráno jsem poděkoval za laskavé přijetí a vydal jsem se znovu na cestu, sám nevěda kam. Rmoutil jsem se nad svou nechápavostí a pro útěchu jsem četl svatou Bibli. Šel jsem tak asi pět dní po hlavní cestě; konečně, k večeru, dohnal mne jakýsi stařík, na pohled jako by z duchovních.

            Na můj dotaz řekl, že je schimník z poustevny, která leží asi deset verst stranou od hlavní cesty, a pozval mne, abych s ním zašel do jejich poustevny. U nás, pravil, přijímáme poutníky, dáváme jim pokoj a krmíme je spolu s pocestnými v domě pro hosty.

            Nějak se mi nechtělo zajít, a odpověděl jsem na jeho pozvání tak: můj klid nezávisí na noclehu, ale na duchovním poučení; po jídle se nehoním, v mošně mám dost sucharů.

            A jakého poučení hledáš a co tě uvádí v úžas? Vejdi, vejdi k nám, milý bratře; máme zkušené starce, kteří mohou dát duchovní potravu a uvést člověka na pravou cestu ve světle slova Božího a v rozlišování svatých otců.

Setkání se starcem a první hodiny modlitby

            Vidíte, otče, je tomu asi rok, co jsem, stoje u liturgie, uslyšel v Apoštolu toto přikázání: Modlete se bez přestání . Nedoveda to pochopit, začal jsem číst Bibli. I tam jsem na mnohých místech nalezl Boží nařízení, že je třeba modlit se nepřestanně, vždy, v každý čas, na každém místě, nejen při všech zaměstnáních: nejen v bdění, ale i ve spánku. Já spím, ale mé srdce bdí . Velmi mě to ohromilo a nemohl jsem pochopit, jak to lze splnit a jakými prostředky; silná touha a zvědavost se ve mně probudily; a dnem i nocí to nevyšlo z mé mysli. Proto jsem začal chodit po chrámech a poslouchat kázání o modlitbě; ale kolik jich jsem nevyslechl, v žádném jsem nedostal poučení, jak se modlit bez přestání; vždy se mluvilo jen o přípravě na modlitbu nebo o jejích plodech a podobně, bez naučení, jak se modlit bez přestání a co taková modlitba znamená. Často jsem četl Bibli a ověřoval podle ní slyšené; ale přitom jsem nenacházel vytoužené poznání. A tak jsem až dosud zůstal v údivu a zneklidnění.

            Stařec se požehnal křížem a začal mluvit: Děkuji Bohu, milovaný bratře, za to, že v tobě objevil tuto nepřekonatelnou touhu poznat nepřetržitou vnitřní modlitbu. Poznej v tom Boží povolání a upokoj se, ujistiv se, že až do této chvíle se v tobě dálo jen zkoušení, zda tvá vůle souhlasí s Božím hlasem, a bylo ti dáno pochopit, že ne moudrostí tohoto světa ani vnější zvídavostí se dosahuje nebeského světla — nepřetržité vnitřní modlitby — nýbrž naopak: prostotou srdce. Proto není ani trochu divné, že jsi nemohl slyšet o podstatném díle modlitby ani poznat nauku o tom, jak dosáhnout jejího nepřetržitého konání. A pravdu říci, ačkoli mnozí o modlitbě kážou a mnozí spisovatelé o ní sepsali různá pojednání, přece jenom, protože všechny jejich úvahy jsou založeny z větší části na umu a na uvažování přirozeného rozumu, a ne na činné zkušenosti, více pojednávají o příslušenství modlitby než o její podstatě. Jeden výtečně rozjímá o nutnosti modlitby, druhý o její síle a blahodárnosti, třetí o prostředcích k dokonalosti modlitby — totiž o tom, že je pro modlitbu nezbytně třeba pilnosti, pozornosti, vroucnosti srdce, čistoty myšlenek, smíření s nepřáteli, pokory, zkroušenosti a podobně. Ale co je modlitba a jak se naučit modlit se? — na tyto, byť nejprvořadější a nejpotřebnější otázky, lze u kazatelů naší doby jen zřídkakdy hledat podrobné vysvětlení; proto jsou hůře pochopitelné než všechny výše uvedené jejich úvahy a vyžadují tajné vedení, a nejen školní učenost. A co je ještě politováníhodnější, marná živlová moudrost nutí měřit Boží věci měřítkem lidským. Mnozí o díle modlitby smýšlejí zcela převráceně, domnívajíce se, že přípravné prostředky a asketické činy vytvářejí modlitbu, a ne že modlitba rodí asketické činy a všechny ctnosti. V tomto případě nesprávně berou plody či následky modlitby za prostředky a způsoby k ní, a tím snižují sílu modlitby. A to je zcela proti Písmu svatému: neboť apoštol Pavel dává naučení o modlitbě těmito slovy: Především žádám (především) aby se konaly modlitby . — Zde první naučení ve výraze apoštolově o modlitbě je to, že staví dílo modlitby na první místo: Především žádám, aby se konaly modlitby . Mnoho dobrých skutků se vyžaduje od křesťana, ale dílo modlitby má být především, neboť bez ní nemůže být vykonán žádný jiný dobrý skutek. Bez modlitby nelze najít cestu k Pánu, pochopit pravdu, ukřižovat tělo s vášněmi a žádostivostí, osvítit se v srdci Kristovým světlem a spasitelně se s Ním spojit bez předešlé, časté modlitby. Říkám časté, neboť dokonalost i správnost modlitby není v naší moci, jak praví i svatý apoštol Pavel: vždyť ani nevíme, jak se náležitě modlit. Proto jen častost, stálost je ponechána naší možnosti jako prostředek k dosažení modlitební čistoty, která je matkou veškerého duchovního dobra. Získej matku, a ona ti dá děti, praví svatý Izák Syrský; nauč se nejprve získat modlitbu a snadno naplníš všechny ctnosti. A o tom vědí jen nejasně a málo o tom mluví ti, kdo jsou málo obeznámeni s praxí a s tajnými naukami svatých otců.

            V tomto rozhovoru jsme se nepozorovaně přiblížili téměř k poustevně samotné. Abych o tohoto moudrého starce nepřišel a čím dříve získal rozřešení své touhy, pospíšil jsem si mu říci: Prokažte mi milost, úctyhodný otče, a vysvětlete mi, co znamená nepřetržitá vnitřní modlitba a jak se jí naučit; vidím, že ji znáte podrobně a ze zkušenosti.

            Stařec přijal tuto mou prosbu s láskou a zavolal mne k sobě: Vejdi nyní ke mně, dám ti knihu svatých otců, z níž můžeš jasně a podrobně pochopit a naučit se modlitbě s pomocí Boží. Vešli jsme do cely a stařec začal mluvit toto: Nepřetržitá vnitřní Ježíšova modlitba je nepřetržité, nikdy nepřestávající vzývání Božího jména Ježíše Krista rty, rozumem i srdcem, s představou Jeho stálé přítomnosti a s prosbou o Jeho milosrdenství, při všech zaměstnáních, v každou hodinu a na každém místě. Vyjadřuje se těmito slovy: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou! A kdo si na toto vzývání zvykne, pocítí velkou útěchu a takovou potřebu tuto modlitbu stále konat, že už bez ní nemůže být, a ona už sama v něm bude vyvěrat.

            — Je ti nyní jasné, co je nepřetržitá modlitba? — Velmi jasné, můj otče! Pro Boha mne naučte, jak jí dosáhnout! — zvolal jsem radostí.

Četba „Dobrotilu“ a duchovní pokrok

Jak se naučit modlitbě — o tom si přečteme zde v této knize. Tato kniha se nazývá Dobrotil. Obsahuje úplnou a podrobnou nauku o nepřetržité vnitřní modlitbě, podanou dvaceti pěti svatými otci, a je tak vznešená a prospěšná, že se považuje za hlavního a nejprvnějšího učitele v kontemplativním duchovním životě, a, jak praví ctihodný Nikéforos, „bez práce a potu uvádí do spásy“.

            — Je snad vyšší a svatější než Bible? — zeptal jsem se.

– Nikoli, není vyšší ani svatější než Bible, ale obsahuje v sobě jasná vysvětlení toho, co je v Bibli obsaženo tajemně a co pro svou výši není pochopitelné našemu krátkozrakému rozumu. Uvedu ti příklad: slunce je největším, nejzářivějším a nejpodivuhodnějším svítidlem; ale nemůžeš je pozorovat a zkoumat prostým, nechráněným okem. Je třeba určitého umělého skla, byť miliónkrát menšího a temnějšího než slunce, jímž můžeš hledět na tohoto krásného krále svítidel, obdivovat se mu a přijímat jeho ohnivé paprsky. Tak i Písmo svaté je zářivé slunce a Dobrotil – to je ono potřebné sklo.

Nyní poslouchej — budu číst, jakým způsobem se naučit nepřetržité vnitřní modlitbě. — Stařec otevřel Dobrotil, nalezl naučení svatého Simeona Nového Teologa a začal: „Seď mlčky a o samotě, skloň hlavu, zavři oči; dýchej tišeji, představou hleď dovnitř srdce, sváděj rozum — to jest myšlenku — z hlavy do srdce. Při dýchání říkej: ‚Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.‘ Odháněj myšlenky, zachovávej klidnou trpělivost a toto cvičení častěji opakuj.“

Potom mi stařec vše toto vysvětlil, ukázal mi toho příklad a ještě jsme si z Dobrotilu přečetli od svatého Řehoře Sinajského i od ctihodných Kalista a Ignatia. Vše přečtené v Dobrotilu mi stařec vysvětlil ještě i svým slovem. Já s nadšením pozorně naslouchal, vstřebával vše do paměti a snažil se zapamatovat si co nejpodrobněji. Tak jsme proseděli celou noc a bez spánku jsme šli na jitřní.

            Stařec, když mne propouštěl, požehnal mi a řekl, abych, zatímco se učím modlitbě, chodil k němu s upřímným vyznáním a odhalením, neboť bez ověřování učitelem je nesprávné a málo úspěšné zabývat se vnitřním dílem svévolně.

            Když jsem stál v chrámu, cítil jsem v sobě vroucí horlivost, abych se co nejpilněji naučil vnitřní nepřetržité modlitbě, a prosil jsem Boha, aby mi pomohl. Potom jsem přemýšlel, jak budu chodit ke starci pro radu či pro odhalení duše; vždyť v domě pro hosty nedovolí bydlet déle než tři dny a poblíž poustevny nejsou žádné příbytky. Nakonec jsem uslyšel, že asi čtyři versty odtud je vesnice. Přišel jsem tam hledat si místo; a naštěstí mi Bůh ukázal vhodné. Najal jsem se tam na celé léto u jednoho muže, abych mu hlídal zeleninovou zahradu, a abych bydlel sám v chaloupce na této zahradě. Sláva Bohu! – našel jsem klidné místo. A tak jsem začal žít a učit se podle způsobu, který mi byl ukázán, vnitřní modlitbě a chodit ke starci.

            Asi týden jsem se pilně o samotě na zahradě zabýval učením nepřetržité modlitbě, přesně tak, jak mi vysvětlil stařec. Zpočátku jako by se dílo dařilo. Potom jsem pocítil velkou tíhu, lenost, nudu, přemáhavou ospalost, a různé myšlenky se na mne hnaly jako mrak. Se zármutkem jsem šel ke starci a vylíčil mu svůj stav. On, když mne laskavě přivítal, začal mluvit: To, milovaný bratře, je válka světa temnoty proti tobě, neboť nic v nás není tomuto světu tak strašné jako srdeční modlitba, a proto se všemožně snaží ti překazit a odvrátit tě od učení modlitbě. Ovšem i nepřítel nejedná jinak než z Boží vůle a dopuštění, nakolik je to pro nás potřebné. Patrně je ještě třeba, abys byl zkoušen ke pokoře; a proto je ještě brzy vrhat se s nemírnou horlivostí na vyšší srdeční vchod, abys neupadl do duchovního prospěchářství.

Zde ti přečtu pro tento případ naučení z Dobrotilu. Stařec nalezl učení ctihodného Nikéfora Mnícha a začal číst: „Jestliže po malé námaze nemůžeš vstoupit do kraje srdce tak, jak ti bylo vyloženo, udělej, co ti řeknu, a s pomocí Boží nalezneš hledané. Víš, že schopnost vyslovovat slova je u každého člověka v hrdle. Odžeň z něho všechny myšlenky a dej mu bez přestání vyslovovat: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!

            Slyšíš, jak v tomto případě učí svatí otcové, řekl stařec. A proto nyní musíš s důvěrou přijmout přikázání konat pokud možno co nejvíce ústní Ježíšovu modlitbu. Zde máš modlitební šňůru; podle ní konej zpočátku alespoň tři tisíce modliteb denně. Stojíš-li, sedíš-li, jdeš-li či ležíš, bez přestání říkej: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou — ne hlasitě a ne uspěchaně; a věrně konej právě tři tisíce denně, nepřidávej ani neubírej svévolně. Bůh ti pomůže skrze to dosáhnout i nepřetržitého srdečního konání.

            S radostí jsem přijal tento příkaz a odešel na své místo. Začal jsem jej plnit řádně a přesně, jak mne naučil stařec. Dva dny mi to bylo poněkud těžké, a pak se to stalo tak snadným a žádoucím, že když jsem modlitbu neříkal, bylo ve mně jakési nutkání znovu konat Ježíšovu modlitbu; a ona se začala vyslovovat snáze a lehce, už ne jako dříve s nucením.

            Oznámil jsem to starci a on mi přikázal konat už šest tisíc modliteb denně, řka: Buď pokojný a jen co nejvěrněji se snaž plnit přikázaný počet modliteb; Bůh ti prokáže milost.

            Celý týden jsem ve své osamělé chaloupce konal denně šest tisíc Ježíšových modliteb, nestaraje se o nic a nehledě na myšlenky, jakkoli proti mně bojovaly; staral jsem se jen o to, abych přesně splnil starcův příkaz. I co se stalo? — tak jsem si na modlitbu zvykl, že když jsem ji i na krátkou chvíli přestal konat, cítil jsem, jako by mi cosi chybělo, jako bych něco ztratil; začal jsem modlitbu, a hned v tu chvíli se opět stala snadnou a útěšnou. Setkal-li jsem se s někým, ani mluvit se mi už nechtělo, a chtěl jsem být stále o samotě a konat modlitbu; tak jsem si na ni za týden zvykl.

            Když mne stařec asi deset dní neviděl, přišel sám, aby mne navštívil; vylíčil jsem mu svůj stav. On, když vyslechl, řekl: Nyní sis na modlitbu zvykl; hleď tedy tuto zvyklost udržovat a upevňovat, nepromarňuj čas v nečinnosti a s Boží pomocí se odvážně rozhodni plnit bezchybně dvanáct tisíc modliteb denně; drž se samoty, vstávej dříve a uléhej později, a každé dva týdny ke mně choď pro radu.

            Začal jsem tak činit, jak mi přikázal stařec, a první den jsem sotva stačil dokončit pozdě večer svůj dvanáctitisícový řád. Druhý den jsem jej vykonal snadno a s uspokojením. Zpočátku jsem při nepřetržitém vyslovování modlitby pociťoval únavu či jakési zdřevění jazyka a jakousi sevřenost v čelistech — ostatně příjemnou; potom lehkou a jemnou bolest v patře úst; dále jsem pocítil menší bolest v palci levé ruky, jíž jsem přebíral modlitební šňůru — a vše to působilo příjemný pocit. Při tom všem mne to jakoby povzbuzovalo a nutilo k většímu konání modlitby. A tak jsem asi pět dní věrně konal dvanáct tisíc modliteb a spolu se zvykem získal i líbeznost a zálibu.

            Jednou, časně zrána, mne jakoby modlitba probudila. Začal jsem číst ranní modlitby, ale jazyk je nevyslovoval obratně a všechna má touha sama od sebe směřovala ke konání Ježíšovy modlitby. A když jsem ji začal, jak snadná a útěšná se stala — a jazyk i rty ji jakoby samy vyslovovaly bez mého nucení! Celý den jsem prožil v radosti a byl jsem jakoby odtržen ode všeho jiného, byl jsem jakoby na jiné zemi, a snadno jsem dokončil dvanáct tisíc modliteb časně večer. Velmi jsem si přál konat modlitbu ještě, ale neodvažoval jsem se více, než přikázal stařec. Takto jsem i v dalších dnech pokračoval ve vzývání jména Ježíše Krista s lehkostí a tíhnutím k němu.

            Potom jsem šel ke starci k odhalení a podrobně mu vše vypověděl. On, když vyslechl, začal mluvit: Sláva Bohu, že se v tobě otevřela záliba a snadnost modlitby. To je věc přirozená, která přichází od častého cvičení a úsilí — podobně jako u stroje, jehož hlavnímu kolu dají postrk či impuls, a ono pak dlouho samo pracuje; ale aby se jeho pohyb zachoval, je třeba ono kolo promazávat a znovu postrkovat. Hle, vidíš, jakými podivuhodnými schopnostmi milosrdný Bůh vybavil i smyslovou přirozenost člověka — pocity, které mohou být i mimo milost a v neočištěné smyslovosti i v hříšné duši, jak jsi už sám zakusil? A jak podivuhodné, jak podivuhodné a sladké je, když se Pánu zalíbí otevřít někomu dar samočinné duchovní modlitby a očistit duši od vášní! Tento stav nelze vylíčit, a odkrytí této modlitební tajiny je předchutí sladkosti nebeské vlasti. Tohoto se dostane těm, kdo v prostotě mnohomilovného srdce hledají Pána! Nyní ti dovoluji: konej modlitbu, kolik chceš, co nejvíce; všechen čas bdění se snaž věnovat modlitbě a už bez počtu vzývej jméno Ježíše Krista, pokorně se odevzdávaje vůli Boží a od Něho čekaje pomoc: věřím, že tě neopustí a spraví cestu tvou.

            Přijav toto ponaučení, prožil jsem celé léto v nepřetržité ústní Ježíšově modlitbě a byl jsem velmi pokojný. Ve snu se mi často zdálo, že konám modlitbu. A ve dne, když se stalo, že jsem se s někým setkal, všichni bez výjimky se mi jevili tak milí jako příbuzní, ačkoli jsem se s nimi nezabýval. Myšlenky samy docela utichly a já nemyslel na nic než na modlitbu, k jejímuž slyšení se začal naklánět rozum, a srdce samo o sobě začalo pociťovat teplo a jakousi líbeznost. Když se stalo, že jsem přišel do chrámu, dlouhá poustevnická bohoslužba se zdála krátkou a už nebyla unavující pro síly jako dříve. Má odloučená chaloupka se mi jevila podivuhodným palácem a já nevěděl, jak děkovat Bohu, že mně, takovému bídnému hříšníkovi, poslal takového spásného starce a učitele.

Smrt starce a začátek samostatné cesty

            Ale nedlouho jsem se těšil z ponaučení svého laskavého a bohomoudrého starce — na konci léta zemřel. Já, když jsem se s ním se slzami rozloučil a poděkoval mu za otcovské vyučování mne bídného, vyprosil jsem si po něm jako požehnání modlitební šňůru, s níž se vždy modlil. I zůstal jsem sám. Konečně i léto pominulo a zahrada byla sklizena. Neměl jsem už kde bydlet. Onen muž se se mnou vyrovnal, dal mi za hlídání dva rubly, nasypal mi mošnu sucharů na cestu, a já opět šel putovat různými místy; ale už jsem nechodil tak jako dříve v nouzi; vzývání jména Ježíše Krista mne na cestě obveselovalo a všichni lidé ke mně byli laskavější — zdálo se, jako by mne všichni začali milovat.

Jednou jsem začal přemýšlet, kam mám dát peníze získané za hlídání zahrady a k čemu mi budou? E! počkej! Stařec už tu není, učit mne nemá kdo; koupím si Dobrotil a budu se podle něho učit vnitřní modlitbě. Pokřižoval jsem se a šel si s modlitbou dál. Došel jsem do jednoho guberniálního města a začal se po krámech vyptávat na Dobrotil; na jednom místě jsem jej našel, ale žádali tři rubly, kdežto já měl jen dva; smlouval jsem a smlouval, ale kupec ani trochu neslevil; konečně řekl: Jdi dál k tomu chrámu a tam se zeptej církevního starosty; ten má takovou starou knížku, snad ti ji přenechá za dva rubly. Šel jsem a opravdu jsem za dva rubly koupil Dobrotil, celý ošoupaný a starý; zaradoval jsem se. Jakžtakž jsem jej spravil, obšil hadříkem a položil do mošny spolu se svou Biblí.

            A tak nyní chodím a bez přestání konám Ježíšovu modlitbu, která je mi dražší a sladší než vše na světě. Někdy ujdu za den sedmdesát i více verst a necítím, že jdu; cítím jen, že konám modlitbu. Když mne zachvátí silný mráz, začnu modlitbu říkat vroucně, a brzy se celý zahřeji. Začne-li mne přemáhat hlad, častěji vzývám jméno Ježíše Krista a zapomenu, že jsem chtěl jíst. Onemocním-li, začne mne bolet záda a nohy, zaposlouchám se do modlitby, a bolest necítím. Když mne někdo urazí, vzpomenu si jen, jak sladká je Ježíšova modlitba; hned urážka i hněv přejdou a vše zapomenu. Stal jsem se jakýmsi bláznem: nemám o nic starost, nic mne nezajímá, na nic shonivého bych se nedíval a byl bych rád sám na samotě; jen ze zvyku se chce jednoho — bez přestání konat modlitbu, a když se jí věnuji, bývá mi velmi veselo. Bůh ví, co se to se mnou děje. Ovšem, vše toto je smyslové nebo, jak říkal zesnulý stařec, přirozené a umělé od zvyku; ale přistoupit brzy k studiu a osvojení duchovní modlitby uvnitř srdce se ještě neodvažuji pro svou nehodnost a nerozumnost. Čekám na hodinu Boží vůle, doufaje v modlitby svého zesnulého starce. A tak, ačkoli jsem ještě nedosáhl nepřetržité samočinné duchovní modlitby v srdci, přece — sláva Bohu — nyní jasně rozumím, co znamená výrok, který jsem slyšel v Apoštolu:
      „Modlete se bez přestání“.

Druhé vyprávění

Cesta Sibiří a vyprávění o kapitánu

Dlouho jsem putoval různými místy s Ježíšovou modlitbou, která mne provázela a povzbuzovala i těšila na všech cestách, při všech setkáních a příhodách. Konečně jsem cítil, že by bylo lépe někde se usadit na jednom místě — jak kvůli pohodlné samotě, tak kvůli studiu Dobrotilu, který jsem sice četl po troškách, když jsem se uchyloval na nocleh nebo při denním odpočinku; avšak bylo ve mně silné přání stále se do něj ponořovat a s vírou z něj čerpat pravé poučení ke spáse duše skrze srdeční modlitbu. Ale jelikož jsem v souladu s tímto svým přáním nemohl nikde najmout ani na žádnou dostupnou práci — protože má levá ruka není od útlého dětství schopna práce — a nemoha proto mít stálý útulek, vydal jsem se do sibiřských končin, k svatému Innocentovi Irkutskému, s tím úmyslem, že sibiřskými lesy a stepemi budu kráčet mlčky, a proto se budu moci lépe věnovat modlitbě a čtení. Tak jsem šel a bez přestání konal ústní modlitbu. Konečně po krátké době jsem pocítil, že modlitba sama jakoby začala přecházet do srdce — totiž srdce při svém obvyklém tlukotu začalo jakoby samo v sobě vyslovovat modlitební slova při každém svém úderu, například: 1) Pane, 2) Ježíši, 3) Kriste, atd. Přestal jsem modlitbu vyslovovat ústy a začal jsem s úsilím naslouchat, jak ji říká srdce — pamatuje, jak mi to vykládal zesnulý starec — a jak to bylo příjemné. Potom jsem začal cítit jemnou bolest v srdci a v myšlenkách takovou lásku k Ježíši Kristu, že se zdálo, kdybych Ho uviděl, tak bych se Mu vrhl k nohám a nepustil bych je ze svých rukou, sladce je líbaje až ke slzám — a díky Mu, že takovou útěchu skrze své jméno dává, líbezně.

Dále se začalo objevovat jakési blahodárné roztápění v srdci a toto teplo se rozlévalo i po celých prsou. To mne obrátilo zvláště k pilnému čtení Dobrotilu, abych jednak ověřil své pocity a jednak se naučil dalšímu konání vnitřní srdeční modlitby; neboť bez této ověry jsem se bál, abych neupadl do klamu či abych nevzal přirozené působení za působení milosti a nezpýchnul nad rychlým nabytím modlitby, jak jsem slýchal od zesnulého starce. A proto jsem šel už více nocemi a dny většinou trávil čtením Dobrotilu, sedě v lese pod stromy. Ach, kolik nového, kolik moudrého a dosud neznámého mi čtení odkrylo! Zabývaje se jím, zakoušel jsem takovou rozkoš, jakou jsem dosud nedovedl ani představit. Sice některá místa byla při čtení mému nerozumnému rozumu nesrozumitelná, ale následky plynoucí ze srdeční modlitby mi vysvětlily neporozumění; kromě toho jsem zřídkakdy viděl ve snu i svého zesnulého starce, který mi mnohé vykládal a stále více nakláněl mou nerozumnou duši k pokoře. Celé dva letní měsíce jsem se takto těšil. Putoval jsem více lesy a pěšinami: přišel-li jsem do vsi, poprosil jsem si mošnu sucharů a hrst soli, nalil si láhev vody, a opět jsem šel asi sto verst.

Zda pro hříchy mé bídné duše, či z potřeby v duchovním životě, či pro lepší poučení a zkušenost — ke konci léta se začala objevovat pokušení. A totiž: vyšel jsem na hlavní cestu, za soumraku mne dohnali dva muži, podle tváří podobní vojákům; začali žádat peníze. Když jsem řekl, že nemám ani kopejku, nevěřili tomu a drze křičeli: „Lžeš! Poutníci nasbírají spoustu peněz!“ Jeden z nich řekl: „Co s ním dlouho mluvit,“ a udeřil mne holí do hlavy tak, že jsem padl bez vědomí. Nevím, jak dlouho jsem ležel v bezvědomí; ale když jsem se probudil, uviděl jsem, že ležím u lesa u cesty celý rozedraný a má mošna je pryč; jen přeříznuté provazy, na nichž byla nesena. Sláva Bohu, že nevzali pas, který ležel v mé staré čepici pro případ rychlého prokázání, kde to vyžadují. Když jsem vstal, hořce jsem zaplakal — ne tolik nad bolestí hlavy jako nad tím, že mne zbavili mých knih, Bible a Dobrotilu, které byly v mošně. Ani ve dne, ani v noci jsem nepřestával lkát a naříkat. Kde je nyní má Bible, kterou jsem od dětství čítával a vždy nosil při sobě? Kde je můj Dobrotil, z něhož jsem čerpal poučení i útěchu? Zbaven jsem, nešťastník, prvního i posledního pokladu svého života, nenasytiv se jím. Lépe by mne bylo zcela zabít, než abych žil bez tohoto duchovního pokrmu! Už si je nyní nemohu znovu opatřit!

            Dva dny jsem sotva vládl nohama, vysílen tímto žalem; a třetí den, zcela vyčerpán, padl jsem pod keř a usnul. A hle, vidím ve snu, jako bych byl v poustevně v cele svého starce a oplakával svůj žal. Starec, aby mne utěšil, začal mluvit: To je ti lekce bezstrastnosti k pozemským věcem, abys snáze kráčel k nebi. Toto ti bylo dopuštěno proto, abys neupadl v duchovní rozkošnictví. Bůh chce, aby křesťan zcela odhodil svou vůli, přání a jakoukoli vášeň a zcela se odevzdal do Jeho Božské vůle. On všechny příhody zařizuje k užitku a spáse člověka. Všichni chtějí být spaseni. Proto se vzmuž a věř, že s pokušením dá Bůh i východisko. I ty budeš brzy utěšen mnohem více, než se nyní rmoutíš. Při těchto slovech jsem se probudil, pocítil posílení v silách a v duši jakoby nějaký úsvit a zklidnění. Buď vůle Páně, řekl jsem, pokřižoval se, zvedl se a šel. Modlitba opět začala působit v srdci jako dřív a tři dny jsem putoval pokojně.

            Najednou doháním na cestě etapu trestanců vedených stráží. Když jsem se s nimi srovnal, uviděl jsem ty dva muže, kteří mne oloupili, a jelikož šli na kraji skupiny, padl jsem jim k nohám a naléhavě je prosil, aby mi řekli, kde jsou mé knihy. Zpočátku si mne nevšímali, a potom jeden z nich začal mluvit: Když nám něco dáš, řekneme ti, kde jsou tvé knihy. Dej nám celý rubl. Přisáhl jsem, že dám, jistě dám, byť bych pro Krista po světě vyprosil; zde, chcete-li, vezměte si do zástavy můj pas. Řekli, že mé knihy vezou s vozy etapy spolu s jinými věcmi zabavenými zlodějům. Jak je mohu získat? — Pros kapitána, který nás doprovází. Vrhlem jsem se ke kapitánu a podrobně mu vše vysvětlil. Mimochodem se mne zeptal: Umíš vůbec číst Bibli? Nejenže umím všechno číst, odpověděl jsem, ale i psát: uvidíte na Bibli nápis, že je má; a zde i v mém pasu je vyznačeno totéž jméno a příjmení. Kapitán začal mluvit: To jsou podvodníci, zběhlí vojáci; žili v zemnici a mnohé okrádali. Včera je chytil důvtipný vozka, u něhož chtěli odejmout trojspřežení. Zřejmě ti tvé knihy vydám, jsou-li zde; ale půjdeš s námi na nocleh — není to daleko, asi čtyři versty, jinak kvůli tobě přece nezastavím etapu a vozy. S radostí jsem šel vedle kapitánova koně a rozmlouval s ním. Uviděl jsem, že je to člověk dobrý a poctivý, a už ne mladý. Ptá se mne, kdo jsem, odkud a kam jdu. Vše jsem odpověděl podle pravdy; a tak jsme došli k nocležní etapní chatě. On, když našel mé knihy, mi je vrátil a praví: Kam bys nyní v noci šel? Nocuj zde u mne v předsíni. Zůstal jsem.

            Když jsem knihy dostal zpět, byl jsem tak rád, že jsem nevěděl, jak děkovat Bohu; přitiskl jsem knihy na prsa a držel jsem je tak dlouho, až mi ruce docela zdřevěněly. Slzy mi tekly z očí radostí a srdce sladce tlouklo nadšením!

            Kapitán, dívaje se na mne, se zeptal: Vidím, že rád čteš Bibli. Radostí jsem na to nemohl nic odpovědět, jen jsem plakal. Pokračoval: Já sám, bratře, denně pečlivě čtu Evangelium. Při tom rozepnul uniformu a vytáhl malé Evangelium kyjevského tisku, celé kuté ve stříbře. Sedni si, povím ti, co mne k tomu přivedlo. A podejte nám večeři!

            Sedli jsme si za stůl a kapitán začal vyprávět: Od mladých let jsem sloužil v armádě, ne v posádce; znal jsem službu a představení mne měli rádi jako řádného praporčíka. Ale léta byla mladá, přátelé také; k neštěstí jsem si přivykl pít, a ke konci tak, že propukla i chorobná opilství; když nepiji, jsem řádný důstojník, ale jak jednou začnu, ležím opilý šest týdnů. Dlouho mne snášeli; konečně pro hrubost vůči náčelníku, spáchanou v opilosti, mne degradovali na tři roky na vojína, s přeložením do posádky; a jestliže se nenapravím a nepřestanu pít, hrozili mi nejpřísnějším trestem. V tomto nešťastném stavu jsem se sebevíc snažil zdržet se a jakkoli se z toho léčil, nemohl jsem nijak zanechat své vášně, a proto mne chtěli přeložit do trestaneckých rot. Když jsem to uslyšel, nevěděl jsem, co se sebou dělat.

            Jednou jsem seděl v kasárnách zamyšlen. Najednou k nám vešel jakýsi mnich s knihou, vybíraje na chrám. Kdo co mohl, dali. On, přistoupiv ke mně, se zeptal: „Proč jsi tak smutný?“ Já, rozmlouvaje s ním, jsem mu vylíčil své neštěstí; mnich, soucítě s mým stavem, začal: totéž se stalo i mému rodnému bratru, a toto mu pomohlo: jeho duchovní otec mu dal Evangelium a přísně mu přikázal, aby, kdykoli zatouží po víně, přečetl si alespoň kapitolu z Evangelia; zatouží-li znovu, ať čte další kapitolu. Můj bratr začal tak činit, a za krátký čas vášeň pití v něm zmizela, a už patnáct let nevezme do úst kapku opojného nápoje. Učiň tak i ty, uvidíš užitek. Evangelium mám — asi ti je přinesu.

            Když jsem to vyslechl, řekl jsem mu: Jak může pomoci tvé Evangelium, když žádné mé snahy ani lékařské prostředky mne nemohly zdržet? Řekl jsem to proto, že jsem nikdy Evangelium nečetl. Neříkej to, namítl mnich; ujišťuji tě, že užitek bude. Druhého dne mi mnich přinesl toto Evangelium. Otevřel jsem je, podíval se, četl a pravím: nevezmu si je; tady ničemu nerozumím a církevní tisk číst nejsem zvyklý. Mnich pokračoval v přesvědčování, že ve slovech Evangelia je blahodatná síla; neboť je v něm napsáno to, co mluvil sám Bůh. Nevadí, že nerozumíš, jen pilně čti. Jeden svatý řekl: jestliže Slovu Božímu nerozumíš, démoni rozumí, co čteš, a třesou se; neboť vášeň opilství je vždy z podnětu démonů. A ještě ti povím: Jan Zlatoústý píše, že i sama ta místnost, v níž se uchovává Evangelium, straší duchy temnoty a bývá nepřístupná jejich úkladům. Něco jsem tomu mnichovi dal — už nepamatuji co — vzal jsem od něj toto Evangelium, položil je do truhly s jinými svými věcmi a zapomněl na ně. Po nějakém čase přišel okamžik, kdy mne smrtelně zatoužilo po víně, a já rychle odemkl truhlu, abych vytáhl peníze a běžel do krčmy. První, co mi padlo do očí, bylo Evangelium, a já rychle vzpomněl na vše, co mi mnich říkal; rozevřel jsem je a začal číst nejprve 1. kapitolu Matouše. Dočetl jsem ji do konce a ničemu nerozuměl; ale vzpomněl jsem si, že mnich říkal: nevadí, že nerozumíš, jen pilně čti. Tak si, myslím, přečtu jinou kapitolu; přečetl jsem ji, a bylo to srozumitelnější. Tak i třetí; sotva jsem ji začal, najednou zvonění v kasárnách: na místa, do postelí! Tedy za bránu už se jít nedalo; tak jsem zůstal.

            Když jsem ráno vstal a chystal se jít pro víno, pomyslel jsem: přečtu si kapitolu z Evangelia — co se stane? Přečetl jsem ji, a nešel jsem. Znovu se mi zachtělo vína; začal jsem opět číst, a ulevilo se. To mne povzbudilo; a při každém puzení k vínu jsem začal číst kapitolu z Evangelia. Čím dál, tím to bylo lehčí; konečně, jakmile jsem dokončil všechny čtyři Evangelisty, vášeň pití docela pominula a udělal se k ní odpor. A hle, už rovných dvacet let vůbec nepožívám žádného opojného nápoje.

            Všichni se divili takové změně: po třech letech mne opět povýšili na důstojnickou hodnost, potom do dalších hodností, a konečně mne učinili velitelem. Oženil jsem se, manželka se mi dostala dobrá, nabyli jsme majetku, a nyní, sláva Bohu, žijeme a chudým pomáháme podle svých sil a podivuhodné hosty přijímáme. A hle, i syn už je u mne důstojníkem a je to švarný mládenec.

            Poslyš tedy: od té doby, co jsem byl uzdraven z opilství, dal jsem si závazek číst každý den, po celý svůj život, celé jedno Evangelium za den a noc, nehledě na žádné překážky. Tak nyní i činím. Jestliže bývá velmi mnoho služby a velmi se unavím, pak večer, když ulehnu, nechávám číst nad sebou celé Evangelium svou manželku či svého syna, a tak neochvějně plním toto své pravidlo. Z vděčnosti a k slávě Boží jsem toto Evangelium nechal vsadit do čistého stříbra a nosím je vždy na svých prsou.

            S rozkoší jsem vyslechl tato kapitánova slova a řekl jsem mu: podobný příklad jsem viděl i já: v našem selu byl v továrně jeden mistr velmi zručný ve svém řemesle, dobrý a vážený mistr, ale k neštěstí také propadl pití, a často. Jeden bohabojný muž mu poradil, aby, kdykoli se mu zachce vína, vyslovil třiatřicet Ježíšových modliteb — na počest Nejsvětější Trojice a podle počtu třiatřiceti let pozemského života Ježíše Krista. Mistr poslechl, začal to konat, a brzy přestal pít. A ještě víc: po třech letech odešel do kláštera.

            — A co je vyšší, zeptal se kapitán, Ježíšova modlitba, nebo Evangelium? — Je to jedno a totéž, odpověděl jsem; co Evangelium, to Ježíšova modlitba; neboť Božské jméno Ježíše Krista obsahuje v sobě všechny evangelijní pravdy. Svatí otcové říkají, že Ježíšova modlitba je zkrácením celého Evangelia.

            Konečně jsme se pomodlili; kapitán začal číst Evangelium podle Marka od začátku, a já poslouchal a konal v srdci modlitbu. O druhé hodině noční kapitán dočetl Evangelium, a my se rozešli na odpočinek.

Jako vždy jsem vstal časně zrána; všichni ještě spali, a jakmile se začalo rozednívat, vrhl jsem se na můj milovaný Dobrotil. S jakou radostí jsem jej otevřel! Jako bych se setkal s vlastním otcem, který byl v daleké krajině, nebo jako s přítelem vstalým z mrtvých. Líbal jsem jej a děkoval Bohu, že mi jej vrátil; hned jsem začal číst „Theolepta Filadelfského“ ve druhé části Dobrotilu. Ohromilo mne jeho naučení, v němž nabízí, aby jeden a týž člověk konal v jeden a týž čas tři rozdílné věci: sede u stolu, praví, dávej tělu pokrm, sluchu čtení a rozumu modlitbu. Ale vzpomínka na onen všeradostný večer mi dovolila tuto myšlenku skutečně ověřit v zkušenosti. A zde se mi odkryla tajina: že rozum a srdce nejsou jedno a totéž.

            Když kapitán vstal, vyšel jsem, abych mu poděkoval za jeho milosti a rozloučil se s ním. Napojil mne čajem, dal mi jeden rubl a rozloučil se. I šel jsem cestou svou, raduje se.

            Když jsem ušel asi verstu, vzpomněl jsem si, že jsem slíbil vojákům rubl, který nyní nečekaně mám. Mám jim jej dát, či ne? Jedna myšlenka mi říkala: bili tě a oloupili tě, a navíc jej nemohou užít ve svůj prospěch, neboť jsou pod stráží. Ale jiná myšlenka představovala jiné: vzpomeň, co je napsáno v Bibli: Jestliže lační tvůj nepřítel, nakrm ho. Přesvědčiv se, vrátil jsem se, a sotva se blížím k etapě, všechny trestance vyvedli, aby je hnali na další stanici; rychle jsem přiběhl, strčil do ruky onen rubl, který jsem měl u sebe, a řekl: kajte se a modlete se — Ježíš Kristus je milosrdný k lidem, On vás neopustí! A s tím jsem od nich odešel a šel svou cestou na jinou stranu.

Když jsem ušel asi 50 verst po hlavní cestě, umínil jsem si, že kvůli většímu osamění a pohodlnému čtení odbočím na pěšinu. Dlouho jsem šel lesy, zřídkakdy se tu a tam vyskytly i malé vesnice. Někdy jsem proseděl celý den v lese, pilně čta Dobrotil; mnoho podivuhodného poznání jsem z něj čerpal. Mé srdce se rozpalovalo ke spojení s Bohem pomocí vnitřní modlitby, kterou jsem se toužil naučit pod vedením a ověřováním Dobrotilem; a spolu s tím jsem rmoutil se, že ještě nenacházím útulku, kde by se bylo možno pokojně a stále věnovat čtení.

V té době jsem četl i svou Bibli a cítil jsem, že jí začínám rozumět jasněji — ne tak jako kdysi, když se mi velmi mnoho zdálo nesrozumitelným a často jsem narážel na úžas. Spravedlivě říkají svatí otcové, že Dobrotil je klíčem k odkrývání tajemství v Písmu svatém. Pod jeho vedením jsem začal částečně rozumět skrytému smyslu Slova Božího; začalo se mi odkrývat, co je vnitřní skrytý člověk srdce, co je pravá modlitba, co je klanění v duchu, co je království uvnitř nás, co je nevyslovitelné přimlouvání vzdechů Ducha Svatého, co je „zůstaňte ve mně“, co je „dej mi své srdce“, co znamená „oblékněte se v Krista“, co znamená zasnoubení Ducha v našich srdcích — „Abba, Otče“ — a tak dále a tak dále. Když jsem se při tom začal modlit srdcem, vše, co mne obklopovalo, se mi jevilo v podivuhodné podobě: stromy, trávy, ptáci, země, vzduch, světlo — vše jakoby mi říkalo, že existuje pro člověka, že svědčí o Boží lásce k člověku, a vše se modlí, vše opěvuje slávu Boží. I pochopil jsem z toho, co se v Dobrotilu nazývá „poznáním slova tvorstva“, a uviděl jsem způsob, jímž lze rozmlouvat s tvorstvem Božím.

Setkání s lesníkem v hlubokém lese

            Dlouho jsem takto putoval. Konečně jsem zašel do takového zapadlého místa, že tři dny se nevyskytla žádná vesnice. Suchary mi všechny došly, a velmi jsem se zarmoutil, že snad zemřu hlady. Když jsem se začal modlit srdcem, malomyslnost přešla, celý jsem se odevzdal vůli Boží, a stal jsem se veselým a pokojným. Když jsem ušel kus cesty, která ležela u velikého lesa, uviděl jsem před sebou dvorního psa, který vyběhl z toho lesa; zavolal jsem na něj, a on, přiblíživ se, se začal u mne lichotit; zaradoval jsem se a pomyslel si: hle, milost Boží! — jistě se v tomto lese pase stádo, a to je jistě ochočený pes pastýře, nebo snad myslivec chodí za lovem; tak či tak, ale aspoň si mohu trochu vyprosit chleba, vždyť už celou dobu nejím, anebo se mohu vyptat, kde je blízko nějaká osada. Obejdnuv mne a vida, že u mne není co vzít, pes znovu běžel do lesa tou úzkou stezkou, kterou vyšel na cestu. Šel jsem za ním; když jsem ušel asi dvě stě sáhů, uviděl jsem mezi stromy, že pes zašel do díry, z níž vykukuje a začal štěkat.

            A hle, zza silného stromu vychází mužik — hubený, bledý, prostředních let. Zeptal se mne, jak jsem sem zabloudil. Já se ho zeptal, co tu dělá. I rozmlouvali jsme spolu vlídně. Mužik mne pozval do své zemnice a oznámil mi, že je lesník a střeží tento les, prodaný na porážku. Nabídl mi chléb a sůl, a vznikla mezi námi rozmluva. Závidím ti, řekl jsem, že můžeš tak pohodlně žít v samotě, daleko od lidí — ne jako já: toulat se z místa na místo a tlouci se mezi všelijakým lidem. Jestli máš chuť, praví on, pak tu žij i ty — hle, nedaleko je stará zemnice bývalého hlídače; ta sice spadla, ale v létě se v ní ještě dá žít. Pas máš. Chleba budeme mít dost, mně jej přinášejí každý týden z naší vsi; a zde je potok, který nikdy nevysychá. Já sám, bratře, už asi deset let jím jen jeden chléb a piji vodu, a víc nikdy nic. A tak je to: na podzim, když mužikové dodělají práce, přijede sem asi dvě stě dělníků, a tento les vykácí; tehdy ani mně tu nebude proč zůstat, a tobě tu nedovolí žít.

Když jsem vše toto vyslechl, tak jsem se zaradoval, že bych mu byl padl k nohám. Nevěděl jsem, jak děkovat Bohu za takovou milost. Po čem jsem rmoutil se, čeho jsem si přál, to nyní nečekaně dostávám. Do hlubokého podzimu jsou ještě plné čtyři měsíce, a proto mohu v tomto čase využít mlčení a klidu, příhodného k pozornému čtení Dobrotilu, pro studium a dosažení nepřetržité modlitby v srdci. I zůstal jsem s radostí dočasně bydlet v zemnici, která mi byla ukázána. Ještě více jsme rozmlouvali s tímto prostým bratrem; začal mi vyprávět svůj život a své myšlenky.

            Byl jsem, pravil on, ve své vsi člověk ne poslední; měl jsem řemeslo — barvil jsem šarlat a připravoval modrou barvu, a žil jsem v hojnosti, ačkoli ne bez hříchu: mnoho jsem podváděl v obchodě, lehce jsem přísahal; nadával jsem sprostě, opíjel jsem se a bil se. Byl v naší vsi starý kostelník, který měl starodávnou, starodávnou knihu o strašném soudu. On chodíval mezi pravoslavné a četl, a za to mu dávali peníze; chodíval i ke mně. Já mu dal třeba deset kopejek, a on četl až do kohoutů. A tak jsem sedával při práci a poslouchal, a on četl, jaké nám budou muky v pekle, jak se promění živí, jak mrtví vstanou, jak Bůh přijde soudit, jak andělé zatroubí v trouby, jaký oheň a smůla budou, a jak červ bude jíst hříšníky. Jednou, když jsem to poslouchal, dostal jsem strach a pomyslel jsem si: mukám se nevyhnu! Počkej, přinuť duši zachraňovat — snad se modlitbou odčiní mé hříchy. Pomyslel jsem, pomyslel, i opustil jsem své řemeslo, chalupu prodal, a protože jsem byl sám, šel jsem za lesníka — aby mi svět dával chléb, oděv a voskové svíčky na pouť.

            Tak tu žiji už více než deset let; jím jen jednou denně, a to jen chléb s vodou; každou noc vstávám od prvních kohoutů a do světla konám zemní poklony; když se modlím, zažehuji sedm svíček před ikonami. Ve dne pak, když chodím po lese, nosím řetězy o dvou púdech na holém těle. Sprostě nenadávám, víno ani pivo nepiji, a nebijí se s nikým; žen a dívek odjakživa neznám.

            Zpočátku jsem tak žil ochotněji, ale ke konci na mne doléhají neodbytné myšlenky. Bůh ví, zda se hříchy odmodlí, a život je těžký. A je vůbec pravda, co je napsáno v té knize? Jak by člověk mohl vstát z mrtvých? Jiný už je sto i více let mrtev, a není z něj už ani prachu. A kdo ví, bude-li peklo, či ne? Vždyť nikdo z onoho světa nepřišel; zdá se, když člověk zemře a shnije, tak navždy zmizí bez stopy. Možná tu knihu napsali sami popové a náčelníci, aby nás hlupáky zastrašili, abychom žili skromněji. Vždyť i na zemi žiješ v námahách a ničím se nepotěšíš, a na onom světě také nic nebude — co z toho tedy? Není lepší aspoň na zemi žít lehčeji a veseleji? Tyto myšlenky mne potírají, pokračoval on, a bojím se, abych se znovu nepustil do dřívějšího řemesla!

Když jsem to poslouchal, litoval jsem ho a myslel jsem si: říká se, že jen učení a chytří bývají volnomyšlenkáři a ničemu nevěří — a hle, i naši bratři, prostí mužikové, jakou vymýšlejí nevěru! Zřejmě světu temnoty je dopuštěno mít přístup ke všem, a na prosté možná útočí i snadněji. Nakolik lze, je třeba stát se moudrým a upevnit se proti nepříteli duše Slovem Božím. I rozhodl jsem se, abych pokud možno pomohl a podpořil víru v tomto bratru: vytáhl jsem z mošny Dobrotil, nalezl kapitolu ctihodného Hesychia, přečetl ji a začal mu vysvětlovat, že zdržování se od hříchů jen ze strachu před mukami není úspěšné ani plodné, a že se duše nemůže očistit od spáchaných hříchů ani uchránit od hříchů myšlenkových. Hle, vše toto se získává vnitřní modlitbou; a nejen ze strachu před pekelnými mukami, ale i z touhy po království nebeském — bude-li někdo konat spasitelné činy jen z této touhy — i to svatí otcové nazývají dílem námezdným. Praví, že strach z muk je cestou otroka a touha po odměně v království je cestou námezdníka. Bůh však chce, abychom k Němu šli cestou synovskou — totiž z lásky a horlivosti k Němu žili počestně a radovali se ze spasitelného spojení s Ním v duši a v srdci.

            Sebevíc se vysiluj — jakékoli tělesné práce a asketické činy konejš; ale nebudeš-li mít vždy Boha v rozumu a nepřetržitou Ježíšovu modlitbu v srdci, nikdy si neodpočineš od myšlenek a budeš vždy náchylný k hříchu i při nejmenších příležitostech. Pusť se, bratře, do nepřetržitého konání Ježíšovy modlitby; vždyť je ti to možné i pohodlné v tomto osamění; brzy uvidíš užitek. Nebudou ani bezbožné myšlenky přicházet, otevře se ti víra a láska k Ježíši Kristu; dozvíš se, jak mrtví vstanou, a strašný soud se ti bude zdát takový, jaký skutečně bude. A v srdci bude taková lehkost a radost z modlitby, že se podivíš a už nebudeš smutný ani zneklidněný svým spasitelným životem.

            Dále jsem mu, jak jsem uměl, vyložil, jak začít a jak pokračovat v nepřetržité Ježíšově modlitbě, a jak o tom přikazuje Slovo Boží a učí svatí otcové. On jakoby projevoval s tím souhlas a uklidnil se. Poté jsem se s ním rozloučil a zavřel se ve staré zemnici, která mi byla ukázána.

Praktika Ježíšovy modlitby o samotě

Můj Bože! Jakou jsem pocítil radost, klid a nadšení, sotva jsem překročil práh této jeskyně či, lépe řečeno, hrobky; zdála se mi podivuhodným královským palácem, naplněným veškeré útěchy a veselí. S radostnými slzami jsem děkoval Bohu a uvažoval: hle, nyní už, za takového klidu a ticha, je třeba pozorně se věnovat svému dílu a prosit Pána o poučení. I začal jsem nejprve číst Dobrotil, vše po řadě, od začátku do konce, s velikou pozorností. Za nedlouho jsem přečetl vše a uviděl, jaká moudrost, svatost a hloubka jsou v něm obsaženy. Ale jelikož je v něm psáno o mnohých rozdílných předmětech a rozmanitými naučeními svatých otců, nemohl jsem vše pochopit a shrnout na jedno místo vše, co jsem se toužil dozvědět zvláště o vnitřní modlitbě, abych z toho načerpal způsob naučení nepřetržité samočinné modlitby v srdci. A po tom jsem velmi toužil podle přikázání Božího skrze Apoštola: Usilujte o větší dary milosti a ještě: Ducha neuhášejte. Přemýšlel jsem a přemýšlel, co dělat? Rozumu mého nestačí, pochopení také, vyložit nemá kdo. Začnu obtěžovat Pána modlitbou; snad Pán nějak poučí. Poté jsem celou dobu nic nedělal, než byl v nepřetržité modlitbě, nepřestávaje ani na nejmenší chvíli; mé myšlenky se zklidnily a já usnul: a hle, vidím ve snu, jako bych byl v cele zesnulého starce svého, a on vykládá Dobrotil a praví: tato svatá kniha je naplněna veliké moudrosti. Je tajným pokladem poznání skrytých osudů Božích. Ne ve všech místech a ne každému je přístupná; avšak podle míry každého chápati obsahuje taková naučení — pro moudré moudrá, pro prosté prostá. A proto vám, poutníkům, je třeba číst ji ne tím pořádkem, jak jsou v ní knihy svatých otců umístěny jedna za druhou. Tam je ten pořádek teologický; ale neučenému člověku, který se chce z Dobrotilu naučit vnitřní modlitbě, je třeba číst ji tímto pořádkem:

1) Nejprve přečíst knihu Nikéfora Mnícha (ve 2. části); potom 2) knihu Řehoře Sinajského celou, kromě krátkých kapitol; 3) Simeona Nového Teologa o třech způsobech modlitby a slovo o víře; a po tomto 4) knihu Kalista a Ignatia. V těchto otcích je obsaženo úplné poučení a učení o vnitřní modlitbě srdce, srozumitelné každému.

A jestliže chceš vidět ještě srozumitelnější naučení o modlitbě, najdi ve 4. části obraz modlitby ve stručnosti svatého patriarchy Kalista Konstantinopolského. Já, jakoby drže v rukou svůj Dobrotil, jsem začal hledat řečené naučení, ale nijak jsem je nemohl hned najít. Starec sám, obrátiv několik listů, řekl: Hle, je to zde! Já ti to označím, a zdvihnuv se země uhlík, podtrhl na okraji knihy naproti nalezenému článku. Vše, co starec mluvil, jsem pozorně poslouchal a snažil se to co nejpevněji a nejpodrobněji zapamatovat.

Probudil jsem se, a jelikož se ještě nerozednívalo, ležel jsem a opakoval v paměti vše, co jsem viděl ve snu a co mi starec řekl. Konečně jsem začal uvažovat: Bůh ví, zda je to duše zesnulého starce, která ke mně tak mluví, či zda se vlastní myšlenky tak podřizují, neboť často a mnoho myslím na Dobrotil a na starce. S tímto úžasem jsem vstal; začínalo se už rozednívat. I co? Vidím na kameni, který byl místo stolu v mé zemnici, rozevřený Dobrotil na tom samém místě, které mi ukazoval starec, a podtržený uhlíkem, přesně tak, jak jsem viděl ve snu — dokonce i ten uhlík ležel u knihy. To mne ohromilo, neboť pevně pamatuji, že večer tu kniha nebyla; ležela složená u mé hlavy, a také jistě vím, že dříve žádná poznámka na ukázaném místě nebyla. Tento případ mne ubezpečil o pravdivosti snu a o Bohu milém životě blažené paměti mého starce. I začal jsem číst Dobrotil podle toho samého pořádku, který mi ukázal starec. Přečetl jednou, přečetl totéž i podruhé, a toto čtení rozpaluje v mé duši touhu a horlivost vše přečtené vyzkoušet ve skutku. Srozumitelně a jasně se mi odkrylo, co znamená vnitřní modlitba, jaké jsou prostředky k jejímu dosažení, co od ní bývá, a jak oblažuje duši a srdce, a jak rozlišovat tuto blaženost — zda je od Boha, či od přirozenosti, či od klamu.

I přistoupil jsem nejprve k nalezení místa srdce podle naučení Simeona Nového Teologa. Zavřev oči, díval jsem se rozumem — to jest představou — do srdce, chtěje si představit, jak je v levé polovině prsou, a pozorně naslouchal jeho tlukotu. Tak jsem zpočátku konal po půlhodině, několikrát denně; nejprve jsem nepozoroval nic než temnotu; potom brzy se začalo představovat srdce a označovat pohyb v něm; dále jsem začal uvádět a vyvádět Ježíšovu modlitbu spolu s dechem do srdce, podle naučení svatého Řehoře Sinajského, Kalista a Ignatia — totiž vtahuje do sebe vzduch, s rozumovým hleděním do srdce, představoval jsem si a vyslovoval: Pane Ježíši Kriste, a s vydechnutím vzduchu: smiluj se. Zpočátku jsem se tím zabýval hodinu i dvě, potom čím dál tím častěji jsem se tak cvičil, a konečně téměř celý den trávil v tomto konání. Když přepadla tíha či lenost či pochybnost, hned jsem začal číst v Dobrotilu ta místa, která učí o srdečním konání, a opět byla touha a horlivost k modlitbě. Za tři týdny jsem začal cítit bolest v srdci, potom jakési líbezné teplo v něm, útěchu a klid. To mne podněcovalo a povzbuzovalo více a více s horlivostí se cvičit v modlitbě, takže všechny mé myšlenky byly tím zaměstnány a já cítil velikou radost. Od tohoto času jsem začal pociťovat rozdílné stavy v srdci a v mysli. Někdy se stávalo, že jakoby rozkošně vřelo v srdci — v něm taková lehkost, svoboda a útěcha, že jsem se celý měnil a byl v nadšení. Někdy se pociťovala vroucí láska k Ježíši Kristu a ke všemu Božímu stvoření. Někdy samy od sebe tekly sladké slzy díkůvzdání Pánu, že se smiloval nade mnou bídným hříšníkem. Někdy se mé dřívější nerozumné pojmy tak osvěcovaly, že jsem snadno chápal a rozjímal o tom, co jsem dříve nemohl ani vymyslet. Někdy se srdcové sladké teplo rozlévalo po celém mém složení a já dojatě pociťoval při sobě všudypřítomnost Boží. Někdy jsem v sobě cítil největší radost ze vzývání jména Ježíše Krista a poznával, co znamená jím řečené: Království Boží je uvnitř vás .

            Zakoušeje takové a těmto podobné rozkošné útěchy, vypozoroval jsem, že následky srdeční modlitby se odkrývají ve třech druzích: v duchu, v pocitech a v odhaleních; v duchu například sladkost Boží lásky, vnitřní klid, nadšení rozumu, čistota myšlenek, sladká památka na Boha; v pocitech příjemné roztápění srdce, naplnění sladkostí všech údů, radostné vření v srdci, lehkost a svěžest, líbeznost života, necitlivost k nemocem a zármutkům; v odhaleních osvícení rozumu, pochopení Písma svatého, poznání slova tvorstva, osvobození od marnosti a poznání rozkoše vnitřního života, ujištění o blízkosti Boží a o Jeho lásce k nám.

            Stráviv asi pět měsíců o samotě v tomto modlitebním konání a v požitku ze zmíněných pocitů, tak jsem si na srdeční modlitbu zvykl, že jsem se v ní cvičil nepřetržitě, a konečně jsem pocítil, že modlitba už sama od sebe, bez jakéhokoli mého puzení, se koná a vyslovuje v mém rozumu i srdci — nevyslovuje se jen v rozumu mém, ale i ve spánku působí právě tak a ničím se nepřerušuje — nepřestává ani na okamžik, cokoli dělám. Má duše děkovala Pánu a srdce stálo v nepřetržitém veselí.

            Nastal čas kácení lesa, začal se sbíhat lid, a já musel opustit své tiché obydlí. Když jsem poděkoval lesníkovi, pomodlil jsem se, políbil onen kousek země, na němž mne nehodného Bůh poctil svou milostí, oblékl mošnu s knihami, i šel. Velmi dlouho jsem bloudil různými místy, než jsem došel do Irkutska. Srdeční, samočinná modlitba byla útěchou a potěšením po celé cestě, při všech setkáních; nikdy nepřestávala mne oblažovat, ačkoli v rozdílných stupních, kdekoli jsem se nacházel, cokoli jsem dělal, čímkoli jsem se zabýval — ničemu nepřekážela a ničím se nezmenšovala. Pracuji-li něco, modlitba je sama v srdci, a dílo jde rychleji; naslouchám-li něčemu pozorně či čtu, modlitba nepřestává, a já v jeden a týž čas cítím i jedno, i druhé, jako bych se byl rozdvojil, či jako by v jednom mém těle byly dvě duše. Bože můj! Jak tajemný je člověk!

      Jak velkolepá jsou díla Tvá, Pane: vše jsi v moudrosti učinil!. Mnoho podivuhodných případů a příhod potkalo mne na mé cestě. Kdybych je všechny vyprávěl, ani za celý den bych neskončil. Ale hle, například: jednou v zimě, k večeru, šel jsem sám hájkem do jedné vsi na nocleh, která už byla asi dvě versty na dohled. Najednou se na mne vrhl veliký vlk. V rukou jsem měl starcovy vlněné čotky (vždy jsem je měl při sobě). I odohnal jsem těmi čotkami vlka. I co? Čotky mi vyklouzly z rukou a jaksi se zachytily přímo za krk vlka; vlk se ode mne vrhl pryč, a skočiv přes trnitý keř, zapletl se zadníma nohama v křoví, a drápy se zachytil za větev suchého stromu, i začal se zmítat; ale osvobodit se mu nebylo možno, neboť čotky mu stáhly krk. Já se s vírou pokřižoval a šel s úmyslem vlka osvobodit; a více proto, že jsem myslel: jestliže čotky přetrhne a uteče s nimi, přijdou i mé drahocenné čotky. Sotva jsem přistoupil a chopil se čotek, vlk je vskutku přetrhl a utekl bez stopy. I já, poděkovav Bohu a vzpomenuv blaženého starce svého, došel jsem šťastně do vsi; přišel jsem do zájezdního dvora a vyprosil si nocleh. Vešel jsem do světnice. V předním koutě za stolem seděli dva: jeden stařík, druhý obtloustlý prostředních let, na pohled ne prostí. Pili čaj. Zeptal jsem se muže, který byl u jejich koní, kdo jsou. Řekl mi, že stařík je učitel národní školy, a druhý písař zemského soudu: oba urození. „Vezu je na trh, asi 20 verst odtud.“ Poseděv chvíli, vyprosil jsem si u báby jehlu s nití, přistoupil ke svíčce a začal sešívat své roztrhané čotky. Písař se podíval a praví: Vidím, že ses horlivě klaněl, že jsi i čotky roztrhal? Ne já, ale vlk… Jakpak, snad se vlci modlí — řekl písař s úsměvem. — Vyprávěl jsem jim podrobně, jak se to seběhlo, a jak drahé jsou pro mne tyto čotky. Písař se opět zasmál a začal mluvit: U vás, svatoušků, jsou vždycky zázraky! Co je na tom svatého? Prostě jsi po něm hodil, a vlk se lekl a odešel; vždyť i psi a vlci se bojí házení, a zachytit se v lese není divu; ledacos se na světě stává — a věřit hned všemu, že je to zázrak? Když to uslyšel učitel, začal s ním rozmlouvat: Neuzavírejte tak, pane! Vám není známa učená stránka… Ale já vidím v tomto mužikově vyprávění tajemství přírody — i duchovní, i smyslové… Jakpak to? — zeptal se písař. A hle, vidíte: ačkoli nemáte dalšího vzdělání, přece jste ovšem ráčil učit se krátkým posvátným dějinám Starého i Nového zákona, vydaným v otázkách a odpovědích pro školy. Stařec, jehož jsou tyto čotky, byl svatý; ale co znamená svatost? Nic jiného než navrácení nevinného stavu prvního člověka v hříšném člověku skrze asketické činy. Když se posvěcuje duše, posvěcuje se i tělo. Čotky vždy bývaly v rukou posvěceného; tedy skrze dotyk jeho rukou a výparů byla do nich vštípena svatá síla — síla nevinného stavu prvního člověka. Hle, tajemství přírody duchovní!… Tuto sílu přirozeně cítí všechna zvířata, dědičně, až podnes, a cítí ji pomocí čichu; neboť nos u všech šelem a zvířat je nejpřednějším ústrojím smyslů. Hle, tajemství přírody smyslové!… U vás, učených, jsou všechny síly a moudrosti; ale my máme vše tak prosté: když naleješ číšku vodky a vypiješ, tak bude síla, řekl písař, a odešel ke skříni. To je vaše věc, řekl učitel, a teď nám prosím poskytněte učené poznání. Líbilo se mi, jak učitel mluvil; a já, přistoupiv k němu, řekl: Odvažuji se, otče, říci vám ještě něco o svém starci, i vysvětlil jsem mu, jak se mi zjevoval ve snu, jak učil a jak zdůraznil Dobrotil. Učitel vše toto vyslechl s pozorností. Ale písař, leže na lavici, bručel: „Říkají pravdu, že lidé přicházejí o rozum a přečtou se Bibli. Hle, tak to je! Jaký lesní duch ti bude v noci podtrhávat knihy? Prostě jsi sám ve snu upustil knihu na podlahu a umazal ji v sazích… Hle, máš zázrak! Ach, už ti svatoušci!“ Zamručev toto, písař se obrátil ke zdi a usnul. Já, když jsem to slyšel, obrátil jsem se k učiteli a řekl: hle, bude-li libo, ukáži vám i tu samou knihu, na níž je správně podtrženo, a ne namazáno sazemi. Vyňal jsem z mošny Dobrotil a ukazuji, vida: divím se této moudrosti, jak mohla nehmotná duše vzít uhlík a psát?.. Učitel, podívav se na poznámku, začal mluvit: i to je tajemství duchů. Já ti to vysvětlím; hle, vidíš: když duchové jsou v tělesné podobě živému člověku, nabírají a skládají si hmotné tělo ze vzduchu a světelné látky, a když učiní své zjevení, opět navracejí to, co zabrali, do živlů, z nichž bylo načerpáno složení jejich těla. A jelikož vzduch má pružnost, stlačivou a roztaživou sílu, pak duše, oděná v něj, může vše brát, konat i psát. — Ale co je to za knihu? Ukaž, podívám se! On rozevřel, a otevřelo se slovo a rozprava Simeona Nového Teologa. – Ach, to musí být kniha teologická. Nikdy jsem ji neviděl… Tato kniha, otče, celá skoro se skládá z učení o vnitřní srdeční modlitbě ve jméno Ježíše Krista; ono je zde rozkryto vší podrobností dvaceti pěti svatými otci. — Ale vnitřní modlitbu já znám, řekl učitel… Poklonil jsem se mu k nohám a prosil, aby mi řekl něco o vnitřní modlitbě. A hle, co je v Novém zákoně řečeno: že člověk i veškeré tvorstvo je poddáno marnosti, ne z vlastní vůle, a vše přirozeně vzdychá, touží a přeje si vejít do svobody dětí Božích; a toto tajné vzdychání tvorstva a vrozená touha duší je vnitřní modlitba. Není čemu se učit — je ve všech a ve všem!.. Ale jak ji najít, otevřít a pocítit v srdci, uvědomit si ji a přijmout svou vůlí, dosáhnout, aby zjevně působila, oblažovala, osvěcovala a spásala? — zeptal jsem se. Nepamatuji, zda je o tom psáno v teologických pojednáních, odpověděl učitel. Hle zde — zde je vše toto napsáno, ukázal jsem… Učitel vzal tužku, zapsal název Dobrotilu a praví: nezbytně si tuto knihu opíši z Tobolska a prozkoumám ji. I tak jsme se rozešli.

Když jsem odcházel, děkoval jsem Bohu za besedu s učitelem, a za písaře jsem se modlil, aby Pán zařídil, že si alespoň jednou přečte Dobrotil, a naučí se z něj ke spáse.

Setkání se zbožným knězem

A tu opět, jednou na jaře, když jsem přicházel do jedné vsi, stalo se, že jsem se zastavil u kněze. Byl to dobrý a osamělý muž; strávil jsem u něho tři dny. Když mne za tu dobu pozoroval, začal mi říkat: Zůstaň u mne, dám ti plat; potřebuji svědomitého muže; viděl jsi, že vedle starého dřevěného chrámu se staví nový kamenný. Nemohu najít věrného muže, který by dohlížel na dělníky a seděl v kapli pro sbírání milodarů na stavbu; a vidím, že bys k tomu byl schopný, a i pro tebe by podle tvé cesty bylo dobré žít; seděl bys sám v kapli a modlil se Bohu, a je tam i komůrka odloučená pro hlídače — zůstaň prosím, aspoň jen do té doby, než se chrám dokončí. Ačkoli jsem dlouho odmítal, na přesvědčivou prosbu knězovu jsem musel souhlasit. Tak jsem zůstal od léta do podzimu. I začal jsem žít v kapli. Zpočátku mi bylo pokojně a pohodlně cvičit se v modlitbě, ačkoli mnoho lidu přicházelo do kaple, zejména ve sváteční dny — jedni se modlit, druzí zívat, a jiní něco strhnout ze sbírkové misky. A když jsem někdy četl Bibli či Dobrotil, někteří z těch, kdo přicházeli, vida to, začínali se mnou rozmluvu, a jiní prosili, abych jim něco přečetl.

            Po nějakém čase jsem si povšiml, že jedna rolnická dívka často chodívala do kaple a dlouho se modlila Bohu. Když jsem se zaposlouchal do jejího šeptání, zjistil jsem, že opakuje jakési podivné modlitby, a jiné docela zkomolené. Zeptal jsem se: kdo ji tomu naučil? Řekla, že matka, která byla církevní, kdežto její otec je rozkolník bezpopovské sekty. Politovav toho všeho, radil jsem jí, aby se modlila správně, podle předání svaté církve, a proto jsem jí vyložil: Otče náš, a Bohorodice Panno, raduj se. A konečně jsem řekl: Konej častěji a více Ježíšovu modlitbu; ta je ziskem větší než všechny modlitby k Bohu, a skrze ni získáš spasení duše. Dívka přijala mou radu s pozorností a začala tak činit v prostotě. I co? Po krátkém čase mi oznámila, že si na Ježíšovu modlitbu zvykla, že cítí tíhnutí nepřetržitě se jí věnovat, kdyby to bylo možné, a že když se modlí, cítí líbeznost, a po skončení také radost a touhu opět se modlit. Zaradoval jsem se z toho a radil jí dále pokračovat v modlitbě ve jméno Ježíše Krista.

            Čas se blížil ke konci léta; mnozí z těch, kdo přicházejí do kaple, začali chodit i ke mně — už nejen pro čtení a rady, ale i s rozličnými životními zármutky, a dokonce i s věštěním, hledáním ztrát a zmizení; viditelně mne někteří považovali za věštce. Konečně i zmíněná dívka přišla v zármutku pro radu, co má dělat. Otec měl v úmyslu dát ji proti vůli za muže rozkolníka, rovněž bezpopovce, a oddávat bude mužik. Jakýpak je to zákonný sňatek — zvolala ona — to je lhostejné! Chci utéci, kam oči hledí. Řekl jsem jí: kampak utečeš? Vždyť tě opět najdou. Nyní se nikde neschováš bez povšimnutí, všude tě najdou; ale lépe se za to pilněji modli Bohu, aby On svými osudy zrušil úmysl tvého otce a zachoval tvou duši od hříchu i od hereze. To bude spolehlivější než tvůj útěk.

            Čas šel dál, a mně se stalo nesnesitelným hluk a pokušení. Konečně skončilo i léto, a já se odvážil opustit kapli a pokračovat jako dřív na své cestě. Přišel jsem ke knězi a začal mu říkat: Vám, otče, je známý můj způsob života. Potřebuji ticho pro modlitbu, ale zde je pro mne příliš rozptýlení a škodlivého. Hle, splnil jsem vám poslušnost, léto jsem prožil: nyní mne pusťte a požehnejte mi odloučenou cestu. Knězi se nechtělo pustit mne, a začal mne přemlouvat: Co ti překáží modlit se i zde? Vždyť nemáš žádnou práci, než sedět v kapli, a chléb máš hotový. Patrně se tam modli dnem i nocí; žij si, bratře, s Bohem! Jsi schopný a užitečný pro toto místo; s drobným lidem, který přichází, neklebetíš, a chrámu Božímu přinášíš příjem a sbíráš věrně. To je lepší před Bohem než tvá odloučená modlitba. Co je ti na samotě? S lidem se modlit je ještě veseleji. Bůh stvořil člověka ne proto, aby znal jen sebe sama, ale aby lidé jeden druhému pomáhali a jeden druhého vedli ke spáse, každý čím může. Podívej se na svaté a všemírné učitele: dnem i nocí se starali a pečovali o církev, a všude kázali, a neseděli na samotě a neschovávali se před lidmi.

            Každému, otče, Bůh dává jeho vlastní; mnoho bylo kazatelů, mnoho bylo i poustevníků. Kdo jakou k čemu nacházel v sobě náklonnost, tak i činil, a věřil, že sám Bůh mu v tom ukazoval cestu spásy. A jak mi toto rozsoudíte: že mnozí svatí zanechali i hodnosti biskupské, igumenské i kněžské, a utekli do odloučených pouští, aby se nezahanbili uprostřed lidu? Tak svatý Izák Syrský utekl od svého biskupského stáda; tak ctihodný Athanasios Athoský opustil svůj početný klášter; a právě proto, že oněm byla ona místa pokušením, a že věřili pravdivě hlasu Ježíše Krista: Co platno je člověku, kdyby celý svět získal, ale svou duši ztratil ?

            Ale vždyť oni byli svatí, řekl kněz. Jestliže se svatí, odpověděl jsem, obávali, aby se nepoškodili obcováním s lidmi, co zbývá činit bezmocnému hříšníku? Konečně jsem se rozloučil s tímto dobrým knězem a on mne s láskou vyprovodil na cestu.

Příběh o zachráněné dívce

            Když jsem ušel deset verst, zastavil jsem se na nocleh ve vsi. Na tomto noclehu jsem uviděl smrtelně nemocného mužika, a radil jsem těm, kteří byli u něho, aby mu udělili sv. Kristovy tajiny. Souhlasili, ještě k ránu poslali pro kněze, do jejich farní vsi. Já zůstal počkat, abych se poklonil svatým darům a pomodlil se za tohoto velkého tajemství. Vyšel jsem na ulici, sedl si na lavici u stěny, a čekám, abych potkal kněze. Najednou nečekaně ze zadního dvora ke mně vybíhá ona dívka, která se modlívala v kapli.

            Jak ses sem dostala, zeptal jsem se.

            U nás bylo určeno být zasnoubení, aby mne vydali za rozkolníka, i odešla jsem. Při tom se mi poklonivši k nohám, začala mluvit: učiň milost, vezmi mne s sebou a odveď mne do nějakého ženského kláštera; nechci se vdát, budu žít v klášteře, abych konala Ježíšovu modlitbu. Tebe tam poslechnou a mne přijmou.

            Smiluj se, řekl jsem, kam bych tě vedl? Na této straně neznám žádný ženský klášter, a jak bych s tebou šel, když nemáš pas? Zaprvé, nikde tě nepřijmou; a schovat se také nemůžeš nikde v nynější době — hned tě chytí a pošlou etapou na tvé místo, a ještě potrestají za tuláctví. Jdi lépe domů a modli se k Bohu, a nechceš-li se vdát, přisoud si nějakou nemoc. To se nazývá spásné předstírání; tak činila svatá matka Klementova a ctihodná Marina, která se zachránila v mužském klášteře, a mnoho jiných.

            V té době, když jsme seděli a rozvažovali, uviděli jsme, že čtyři muži ženou na páru cestou, a přímo přiskočili k nám. Chytili dívku, posadili ji na vůz a s jedním mužem ji odvezli; a tři mi svázali ruce a hnali mne zpět do vsi, kde jsem v létě žil. Na všechna má ospravedlňování jen křičeli: my ti, svatoušku, dáme znát, jak svádět dívky! K večeru mne přivedli k obecní správě, okuli mi nohy do železa, a posadili do vězení do rána, než se sejdou soudit. Kněz, když se dozvěděl, že jsem ve vězení, přišel mne navštívit; přinesl mi povečeřet, utěšoval mne a říkal, že se za mne postaví a řekne, jako duchovní otec, že nejsem takových vlastností, jak si o mně myslí. Poseděv se mnou, odešel.

            Později večer správce (ispravnik), projížděje někam přes ves, zastavil se u zvoleného starosty; a jemu pověděli o tom, co se stalo. On nařídil shromáždit schůzi a přivést mne do soudní světnice. Vešli jsme, stojíme a čekáme. Hle, přišel správce už při chuti, sedl si za stůl v čepici a vykřikl: hej, Jefimane! vždyť dívka, tvá dcera, nic neodnesla ze dvora? Nic, Vašnosti! A tento hlupák nebyl v ničem špatném usvědčen? Ne, Vašnosti! Tak, a my tu věc takto rozsoudíme a rozhodneme: ty si se svou dcerou poraď sám; a tohoto mládence zítra poučíme a vyženeme, a důrazně mu přikážeme, aby se zde více neukazoval. To je vše! Řeknuv toto, správce slezl ze stolu, a odešel na místo spát; a mne opět posadili do vězení. Časně zrána přišli dva, sotník a desátník, vytrestali mne metlou a propustili; i šel jsem, děkuje Bohu, že mne poctil tím, že smím trpět pro jméno Jeho. To mne těšilo a ještě více rozhřívalo nepřetržitou srdeční modlitbu.

            Všechny tyto události mne ani trochu neurazily, jako by se staly někomu jinému, a já je jen viděl; i když mne metlou trestali, i to bylo k snesení; modlitba, která oblažovala srdce, nedopouštěla nic slyšet.

            Když jsem ušel asi čtyři versty, potkal jsem matku dívky, která jela z trhu s nákupy. Ona, když mne uviděla, řekla mi: náš ženich se zřekl; rozhněval se, víš, na Akulku, že od něj utekla. Potom mi dala chléba a koláč, a já šel dál.

Počasí bylo suché, a já nechtěl nocovat v nějaké vsi; ale uviděv večer v lese dva ohrazené stohy sena, usadil jsem se pod nimi na nocleh. Když jsem usnul, vidím ve snu, jako bych šel cestou a četl kapitoly Antonína Velikého z Dobrotilu. Najednou mne dohnal starec a praví: ne zde čti, hle, zde čti, a ukázal na 35. kapitolu Jana Karpathského, v níž je napsáno následující: někdy ten, kdo učí, je vydáván v pohanu a snáší pokušení za ty, kdo se od něho duchovně prospívali. A ještě ukázal na 41. kapitolu téhož, kde se praví: kdo modlitbu horlivěji konají, ti bývají zajímáni strašnými a divokými pokušeními.

            Potom začal mluvit: bdí duchem a nermuť se! Pamatuj, co řekl Apoštol: Větší je Ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě.. Hle, nyní jsi zkušeností poznal, že žádné pokušení není dopouštěno nad sílu člověka; ale s pokušením dá Bůh i východisko. Naděje v tuto Boží pomoc posilovala a řídila horlivost a snažení svatých modlitebníků, kteří nejen svůj život strávili v nepřetržité modlitbě sami, ale z lásky učili a odkrývali to i jiným, když byla příhodnost a čas. O tom mluví svatý Řehoř Soluňský takto: – nejen nám samotným sluší podle přikázání Božího modlit se bez přestání ve jméno Kristovo, ale je třeba učit a odkrývat to i jiným — vůbec všem mnichům, laikům, moudrým, prostým, mužům, ženám i dětem, a probouzet ve všech snažení. Podobně tomu praví i ctihodný Kalistos Antilikoudes: – že ani rozumové konání o Pánu (totiž vnitřní modlitbu), ani kontemplativní poznání, ani způsoby k povznášení duše vzhůru, nesmí člověk držet jen ve svém vlastním rozumu, ale má je zapisovat, předávat písmem a výkladem, ku společnému užitku rady. I Slovo Boží o tom mluví, že bratr podporovaný bratrem je jako město pevné a vysoké.

            Jen v tomto případě je třeba všemožně utíkat před marnou slávou a střežit se, aby se símě božského učení nerozsévalo do větru. Já, když jsem se probudil, pocítil jsem v srdci velikou radost a v duši posílení, a šel jsem cestou svou dál.

            Po tomto, za dlouhý čas, byl ještě jeden případ; patrně jej také vyprávím: jednou, právě 24. března, pocítil jsem nepřekonatelnou touhu, abych zítra — totiž v den zasvěcený Přesvaté Boží Matce, na památku Božího jejího Zvěstování — přijal svaté Kristovy tajiny. Vyptal jsem se, jak daleko je chrám; řekli třicet verst. I šel jsem zbytek dne a celou noc, abych stihl jitřní. Počasí bylo nejhorší: tu sníh, tu déšť, k tomu silný vítr a zima. Na cestě bylo třeba přejít přes malý potok, a sotva jsem vstoupil doprostřed něj, led se pod nohama prolomil a já se ponořil do vody až po pás. Takto promočen došel jsem k jitřní; odstál ji i liturgii, na níž mi Bůh dopřál přijmout svaté tajiny.

            Abych tento den strávil v pokoji, bez překážek duchovní radosti, vyprosil jsem si u chrámového hlídače, abych mohl pobýt do zítřka v jeho chatrči. Celý tento den jsem byl v nevýslovné radosti a sladkosti srdce; ležel jsem na peci v této nevytápěné strážnici, jako bych spočíval na lůně Abrahamově: modlitba působila silně. Láska k Ježíši Kristu a Boží Matce se jako sladké vlny vlnila v srdci a jakoby ponořovala duši v útěšné nadšení. K noci jsem najednou pocítil silné lámání v nohou, a vzpomněl jsem si, že je mám mokré. Nedbaje toho, začal jsem pozorněji naslouchat srdci s modlitbou a přestal cítit bolest. Ráno jsem se chtěl zvednout, ale vidím, že nemohu ani pohnout nohama; docela odešly a ochably jako biče; hlídač mne stěží stáhl z pece. Tak jsem seděl dva dny bez hnutí. Třetího dne mne hlídač začal vyhánět z chatrče, říkaje: jestli tu zemřeš, budu za tebe odpovídat. Já, sotva vyleznuv po rukou, lehl si na chrámovém zápraží.

            Tak jsem ležel i zde dva dny. Lidé, kteří kolem mne procházeli, nevěnovali sebemenší pozornost ani mně, ani mým prosbám.

            Konečně ke mně přistoupil jakýsi mužik, sedl si a dal se do řeči. Mimochodem řekl: Co mi dáš? Já tě vyléčím. Se mnou samým bylo právě tak; znám na to lék. Nemám co dát, odpověděl jsem. A co máš v mošně? Jen suchary a knihy. Nu, odpracuješ mi aspoň jedno léto, jestli tě vyléčím? A pracovat také nemohu; vidíš, že vládnu jen jednou rukou, a druhá je téměř docela uschlá. A co tedy umíš dělat? Nic, kromě toho, že umím číst a psát. Tak psát! Nu, nauč psát mého chlapce, mého synka; on číst trochu umí, ale já bych chtěl, aby psal. Ale mistři žádají draze — dvacet rublů za vyučení. Souhlasil jsem, a oni mne s hlídačem odtáhli a umístili u tohoto muže na zadním dvoře ve staré prázdné lázni.

            I začal mne léčit: nasbíral po polích, po dvorech a po smetišťích celý čtvrtík zetlelých kostí — z dobytka i z ptáků, všelijakých; umyl je, rozbil je kamenem nadrobno a vložil do velikého hliněného hrnce; přikryl jej poklicí, v níž byl otvor, a převrátil jej na prázdný hrnec zakopaný do země, a shora hrnec silně omazal hlínou, a obloživ jej hromadou dříví, pálil je po celý den, a přikládaje dříví říkal: hle, toto bude dehet z kostí. Druhého dne vykopal z země hrnec, do něhož otvorem z hrnce nateklo asi půl štufu husté tekutiny, načervenalé, olejovité a vonné jako čerstvé syrové maso; a kosti, které byly v hrnci, staly se z černých a shnilých tak bílými, čistými a průsvitnými jako perleť či perly. Touto tekutinou jsem natíral své nohy asi pětkrát denně. I co? Druhého dne jsem pocítil, že mohu hýbat prsty; třetího dne jsem už mohl ohýbat a natahovat nohy, a pátého dne jsem na ně vstal a s hůlkou jsem se prošel po dvoře. Slovem, za týden se mé nohy docela zpevnily jako dříve. Děkoval jsem za to Bohu a myslel jsem si: jaká moudrost Boží je v tvorstvu! Suché kosti, které zetlely a téměř docela se vydaly zemi, uchovávají v sobě takovou životní sílu, barvu, vůni a působení na živá těla, a jakoby sdělují život odumřelým tělům. To je záruka budoucího vzkříšení těl. Kéž bych to mohl ukázat tomu lesníkovi, u něhož jsem žil, při jeho pochybnostech o všeobecném vzkříšení!

Když jsem se takto zotavil, začal jsem učit chlapce; místo předlohy jsem napsal Ježíšovu modlitbu, nechal jsem ji opisovat a ukazoval mu, jak krásně slova vyvádět. Učit ho bylo pro mne pokojné, protože ve dne sloužil správci a ke mně přicházil učit se jen tehdy, když správce spal — totiž od rozednění do pozdního oběda. Chlapec byl chápavý a brzy začal cosi psát. Když správce uviděl, že píše, zeptal se ho: Kdo tě učí? Chlapec řekl, že bezruký poutník, který bydlí u nás ve staré lázni. Zvědavý správce, Polák, přišel se na mne podívat a zastihl mne při čtení Dobrotilu. Když se se mnou dal do řeči, zeptal se: Co čteš? Ukázal jsem mu knihu. – Ach, to je Dobrotil, řekl. Viděl jsem tuto knihu u našeho kněze, když jsem bydlel ve Vilnu; avšak slyšel jsem o ní, že obsahuje jakési podivné kejkle a umění modlitby, sepsaná řeckými mnichy — podobně jako v Indii a v Bucharsku fanatici sedí a nafukují se, domáhajíce se, aby měli lechtání v srdci, a pošetile si váží tohoto přirozeného pocitu. Modlit se třeba jednoduše, s cílem splnit svou povinnost před Bohem: vstal a přečti Otče náš , jak naučil Kristus; a na celý den máš dost, a ne bez přestání ladit jedno a totéž; tak snad i zešílíš, a ještě si poškodíš srdce.

Nemyslete si, otče, o této svaté knize takto. Nenapsali ji prostí řečtí mniši, ale dávní velcí a svatí muži, které i vaše církev ctí — jako Antonín Veliký, Makarios Veliký, Marek Asketa, Jan Zlatoústý a jiní. A i indičtí a bucharští mniši od nich převzali srdeční způsob vnitřní modlitby, ale jen jej pokazili a sami znetvořili, jak mi vyprávěl můj starec. V Dobrotilu pak všechna naučení o srdeční modlitební činnosti jsou načerpána ze Slova Božího, ze svaté Bible, v níž tentýž Ježíš Kristus, který přikázal číst Otče náš , přikázal i nepřetržitou srdeční modlitbu, řka: Miluj Pána Boha svého celým svým srdcem a celou svou myslí; bděte, střežte se a modlete se; Zůstaňte ve mně, a já ve vás. A svatí otcové, uvádějíce svědectví svatého krále Davida ze Žaltáře: Ochutnejte a vizte, jak dobrý je Pán, vykládají je tak, že křesťan má všemožně hledat a dosahovat sladkosti v modlitbě a nepřetržitě v ní hledat útěchu — a ne jen jedinkrát za den číst Otče náš . Hle, přečtu vám, jak tito svatí odsuzují ty, kdo se nesnaží o získání a naučení sladké srdeční modlitbě. Píší, že takoví hřeší v tom: 1) že jsou v rozporu s Bohem inspirovaným Písmem, 2) že nepřipouštějí vyššího a nejdokonalejšího stavu duše, ale spokojujíce se jen vnějšími ctnostmi, nemohou mít hladu a žízně po spravedlnosti, a proto jsou zbaveni blaženosti a radosti z ctností Páně; nezřídka upadají v klam či pýchu, a tím se odchylují. „Čteš cosi vznešeného,“ řekl správce; „kam my, světští lidé, bychom se za tím hnali!“ Hle, přečtu vám něco prostšího — o tom, jak i ve světském stavu dobří lidé se učili nepřetržité modlitbě. Našel jsem v Dobrotilu slovo Simeona Nového Teologa o mládenci Jiřím a začal číst.

            Správci se to líbilo, a řekl mi: půjč mi tuto knihu ke čtení, ve volném čase si ji prohlédnu. Snad na den ti ji dám, ale déle nemohu, neboť ji čtu denně a bez ní nemohu být. Ale aspoň mi opiš toto, cos nyní přečetl; zaplatím ti. Vašeho platu nepotřebuji, ale já to z lásky opíši, jen aby vám Bůh dal horlivost k modlitbě. Hned jsem s potěšením opsal přečtené slovo. Četl je své manželce, a oběma se jim líbilo. I začali mne někdy zvát. Chodíval jsem k nim s Dobrotilem; četl jsem tam, a oni, sedíce u čaje, poslouchali. Jednou mne nechali poobědvat. Správcova manželka, laskavá stařinka, seděla s námi a jedla smaženou rybu. Jakousi neopatrností se jí vzpříčila kost; jakékoli jí dělali pomůcky, nijak ji nemohli vysvobodit; cítila silnou bolest v hrdle a asi po dvou hodinách ulehla. Poslali pro lékaře třicet verst daleko, a já, politovav ji, odešel jsem domů, už navečer.

            V noci, v lehkém spánku, slyším hlas svého starce, ačkoli nikoho nevidím; hlas mi říkal: hle, tvůj hostitel tě vyléčil, ale ty proč nepomůžeš správcově ženě? Bůh přikázal mít soucit s bližním. S radostí bych pomohl, ale čím? Neznám žádného prostředku. A toto učiníš: ona od samého počátku svého života má odpor k olivovému oleji, a nejen jej požívat, i jeho zápach nemůže snést bez nevolnosti; proto jí dej lžíci olivového oleje vypít — bude zvracet, kost bude vyvržena, a olejem se pomaže i ta rána v hrdle, kterou kost poškrábala, i uzdraví se. Ano, ale jak jí jej dám, když má odpor — nebude pít? Nařídíš správci, aby ji držel za hlavu, a náhle, byť i násilím, jí jej vlij do úst. Já, když jsem se probudil, hned jsem šel ke správci a vyprávěl mu vše podrobně. On praví: co teď udělá tvůj olej? Vždyť už chrčí a blouzní, a celý krk má oteklý. Ostatně, snad to vyzkoušíme; olej je lék neškodný, byť i nepomůže. Nalil do číšky olivového oleje, a my jsme jí jej jakžtakž dali polknout. Hned začalo silné zvracení a brzy kost vyšla s krví; ulevilo se jí a pevně usnula.

            Ráno jsem ji přišel navštívit, a uviděl jsem, že pokojně sedí u čaje, a spolu se svým mužem se diví uzdravení — a více tomu, že mi bylo ve snu řečeno, že nemá ráda olivový olej, neboť to nevěděl nikdo kromě nich dvou. Hle, přijel i lékař; správcová vyprávěla, co se jí přihodilo, a já vyprávěl, jak mne muž vyléčil z nohou. Lékař, když vyslechl, řekl: ani ten, ani onen případ není divný; v obou působila sama síla přírody; ale pro památku si to zapíši; vyňal tužku a zapsal do pamětní knížky.

            Po tomto se brzy rozneslo po celém okolí, že jsem i jasnovidec, i lékař, i léčitel; ze všech stran ke mně bez přestání začali přicházet s rozličnými svými záležitostmi a případy, přinášeli mi dary a začali mne ctít a zapřísahat. Asi týden jsem se na to díval, a když jsem se zalekl, abych neupadl v marnou slávu a nepoškodil se roztržitostí, odešel jsem odtamtud tajně v noci.

            I šel jsem opět svou odloučenou cestou, a pocítil takovou lehkost, jako by mi hora spadla s ramenou. Modlitba mne těšila čím dál tím více, takže někdy mé srdce vřelo bezměrnou láskou k Ježíši Kristu, a z tohoto sladkého varu jakoby útěšné proudy se rozlévaly po všech mých kloubech. Památka na Ježíše Krista se tak otiskla v mém rozumu, že když jsem rozjímal o evangelijních událostech, jakoby jsem je viděl před očima; dojímal jsem se a radostně plakal, a někdy jsem v srdci cítil radost, kterou ani vypovědět neumím. Stávalo se, že jsem někdy po tři dny nevcházel do lidských osad, a v nadšení jsem cítil, jako bych byl na zemi jen já sám — jeden bídný hříšník před milosrdným a člověkomilovným Bohem. Tato samota mne těšila a modlitební rozkoš v ní byla mnohem vnimatelnější než mezi lidmi.

            Konečně jsem došel do Irkutska. Když jsem se poklonil svatým ostatkům svatého Innocence, začal jsem sám u sebe uvažovat: kam nyní půjdu? A zde dlouho žít se mi nechtělo, neboť město je lidnaté. Zamyšleně jsem šel ulicí; hle, potkal se se mnou zdejší jakýsi kupec, zastavil mne a začal říkat: ty jsi poutník? Pročpak nezajdeš ke mně? Přišli jsme spolu do jeho bohatého domu. Zeptal se mne, jaký jsem člověk, a já mu vyprávěl svůj původ. Když vyslechl, začal mi říkat: kéž bys putoval do starého Jeruzaléma. Tam je svatyně, jíž není podobné nikde! S radostí bych šel, odpověděl jsem, ale nemám k tomu prostředků; po souši mohu dojít, ale moře přejet — zaplatit není čím, třeba mnoho peněz. Chceš-li, řekl kupec, poskytnu ti prostředek; hle, minulého roku jsem tam už vypravil jednoho staříka z našich měšťanů. Padl jsem mu k nohám, a on začal mluvit: Poslyš tedy, dám ti dopis svému rodnému synu do Oděsy; on tam žije a má obchodní styky s Caříhradem; u něho chodí lodě, a on tě s radostí doveze do Caříhradu, a tam přikáže svým příkazníkům, aby ti najali místo na lodi do Jeruzaléma, a peníze zaplatí. Vždyť to nestojí příliš draze. Když jsem to uslyšel, zaradoval jsem se, mnoho jsem děkoval tomuto svému dobrodinci za jeho milosti, a více jsem děkoval Bohu, že mi projevuje takovou svou otcovskou lásku a péči o mne bídného hříšníka, který nečiní žádného dobra ani sobě, ani lidem, a nadarmo jí cizí chléb v zahálce. A tak jsem u tohoto dobročinného kupce pohostil tři dny. Napsal mi, podle svého slibu, dopis svému synu o mně; a hle, jdu nyní do Oděsy s úmyslem dosáhnout i svatého města Jeruzaléma; ale nevím, zda mi Pán dopřeje poklonit se Jeho životodárnému hrobu.

Třetí vyprávění

            Před odchodem z Irkutska jsem šel ještě k duchovnímu otci, s nímž jsem vedl besedy, a řekl jsem mu: Hle, už jsem docela na cestě do Jeruzaléma; přišel jsem se rozloučit a poděkovat za křesťanskou lásku ke mně, nehodnému poutníkovi. Řekl mi: Bůh ti žehnej na cestě. Ale proč jsi mi nic neřekl o sobě — kdo jsi a odkud? Mnoho jsem od tebe naslouchal o tvých cestách; bylo by zajímavé dozvědět se o tvém původu a životě před poutnictvím.

            Dobře, řekl jsem, s potěšením povím i to. Není to dlouhý příběh.

Životopis poutníkův a jeho dřívější světský život

            Narodil jsem se ve vsi Orlovské gubernie. Po otci a matce nás zůstalo dva — já a můj starší bratr. Jemu bylo deset let a mně dva roky — třetí. Hle, vzal nás dědeček k sobě na zaopatření; byl starý, zámožný a počestný, držel zájezdní dvůr na hlavní cestě, a pro jeho dobrotu u něho stálo mnoho hostů. Začali jsme u něho žít; můj bratr byl čilý a stále běhal po vsi, ale já se více točil kolem dědečka. O svátcích jsme s ním chodili do chrámu, a doma často čítal Bibli — hle, tuto samou, kterou mám. Můj bratr vyrostl a pokazil se — přivykl pít. Mně už bylo sedm let; jednou jsem ležel s mým bratrem na peci, a on mne odtamtud strčil, a poškodil mi levou ruku. Od té doby jí dosud nevládnu — celá uschla.

            Dědeček, vida, že k selským pracím nebudu schopný, začal mne učit gramotnosti; a protože slabikáře u nás nebylo, učil mne z téže Bible — totiž ukazuje písmena, nutí mne skládat slova a všímat si liter. Tak i sám nevím jakým způsobem, opakuje po něm, jsem časem se naučil číst. A konečně, když dědeček začal špatně vidět, často už mne nutil číst Bibli, a sám poslouchal a opravoval. U nás nezřídka hostoval zemský písař, který nádherně psal; díval jsem se, a líbilo se mi, jak píše. Hle, i já jsem podle jeho příkladu začal vyvádět slova; on mi ukazoval, dával papír a inkoust a spravoval mi pera. Tak jsem se naučil i psát. Dědeček se z toho radoval a poučoval mne takto: hle, nyní ti Bůh otevřel gramotnost; budeš člověkem, a proto za to děkuj Pánu a častěji se modli. Tedy, na všechny bohoslužby jsme chodili do chrámu, i doma velmi často jsme se modlili; mne nutili číst: Smiluj se nade mnou, Bože , a dědeček s babičkou konali poklony či stáli na kolenou. Konečně mi už bylo sedmnáct let, a babička zemřela. Dědeček mi začal říkat: hle, nemáme v domě hospodyni, a jak bez ženy? Tvůj starší bratr se zahubil; chci tě oženit. Já se zdráhal, připomínaje své zmrzačení, ale dědeček trval, a oženili mne; vybrali dívku vážnou a dobrou, dvacetiletou. Pominul rok, a můj dědeček onemocněl na smrt. Když mne povolal, začal se loučit a praví: Hle, zde je dům i vše dědictví tobě; žij podle svědomí, nikoho neoklámej, a modli se nejvíce Bohu — vše je od Něho. V nic nedoufej kromě Boha, choď do chrámu, čti Bibli, a na nás se starou vzpomínej. Hle, zde je ti i tisíc rublů; střež je, nadarmo neutrácej, ale ani skoupý nebuď — žebrákům a chrámům Božím dávej.

            Tak zemřel, a já ho pochoval. Bratru se zachtělo, že dvůr a jmění jsou dány mně samému; začal se na mne hněvat, a nepřítel mu v tom tak pomáhal, že měl dokonce úmysl mne zabít. Konečně, toto učinil v noci, když jsme spali a hostů nikdo nebyl: vlamal se do komory, kde se uchovávaly peníze, vytáhl je z truhly, a zapálil komoru. Uslyšeli jsme až tehdy, když celý dům i dvůr se chopil ohněm, a stěží jsme vyskočili z okénka, jen v tom, v čem jsme spali.

            Bible ležela pod hlavami, i vytrhli jsme ji s sebou. Dívajíce se, jak hoří náš dům, mluvili jsme mezi sebou: sláva Bohu! aspoň Bible zachována — aspoň je čím se utěšit v hoři. Tedy všecko jmění naše shořelo, a bratr od nás odešel beze stopy. Teprve potom jsme se dozvěděli — když začal pít a chvástati se — že on vzal peníze a dvůr zapálil.

            Zůstali jsme nazí a bosi, učiněni žebráky; jakžtakž jsme na dluh postavili malou chaloupku, a začali žít jako chudáci. Má manželka byla zručná řemeslnice: tkát, příst, šít; brala u lidí práci, a dnem i nocí pracovala, a mne živila. Já pak pro svou bezrukost jsem nemohl ani lýčené sandály plést. Ona třeba předla, a já seděl vedle ní a četl Bibli, a ona poslouchala, a někdy i zaplakala. Když jsem se zeptal: proč pláčeš? Vždyť, díky Bohu, žijeme. Tu odpověděla: to mne dojímá, že v Bibli je tak krásně napsáno. Také jsme pamatovali dědečkova nařízení — postili jsme se často, každé ráno jsme četli akathist Boží Matce, a na noc jsme konali tisíc poklonů, abychom nepodlehli pokušení. Tedy žili jsme pokojně dva roky. Ale hle, co je divné: ačkoli o vnitřní modlitbě, která se koná v srdci, jsme neměli ani ponětí a nikdy o ní neslyšeli, a modlili jsme se prostě jen jazykem a bez rozumu konali poklony — jako špalky, které se převracejí — přece touha po modlitbě byla, a dlouhá vnější modlitba bez porozumění nezdála se těžkou. Patrně mi řekl pravdu jeden učitel, že bývá tajná modlitba uvnitř člověka, o níž on sám neví; jak sama od sebe se děje neznámě v duši, a podněcuje k modlení, kdo co umí a jak umí.

            Po dvou letech takového našeho života náhle má manželka onemocněla silnou horečkou, a když přijala svaté tajiny, devátého dne zemřela. Zůstal jsem sám jediný; pracovat jsem nemohl nic; musel jsem chodit světem, ale styděl jsem se prosit almužnu; k tomu takový na mne padl zármutek po manželce, že jsem nevěděl, kam se podít. Když jsem vcházel do své chaloupky a uviděl její šaty či jakýkoli šátek, tak jsem zaúpěl a padl bez vědomí. Tedy nemohl jsem déle snášet svůj žal, bydlí doma, a proto jsem prodal svou chaloupku za dvacet rublů, a jaké bylo šatstvo mé i ženy, vše jsem rozdal žebrákům. Dali mi podle mého stavu věčný osvobozující pas, a já ihned jsem vzal svou milovanou Bibli a šel, kam oči hledí. Když jsem vyšel, myslel jsem: kam nyní jít? Půjdu především do Kyjeva, pokloním se svatým Božím a poprosím jejich pomoci ve svém zármutku. Když jsem se na tomto rozhodl, stalo se mi lehčeji, a došel jsem do Kyjeva s radostí. Od té doby, hle, už třináct let bez přestání putuji rozličnými místy; obešel jsem mnoho chrámů a klášterů, a nyní více bloudím po stepích a po polích. Nevím, zda Pán dopřeje dojít do svatého Jeruzaléma. Tam by byl čas, bude-li vůle Boží, už i hříšné kosti pohřbít.

            — A kolik ti je let od narození? — Třiatřicet let.

            Věk Kristův!

Čtvrté vyprávění

      Mně pak je dobře přimknout se k Bohu, skládat v Hospodinu naději své spásy.

            Spravedlivé je ruské přísloví: člověk míní, Bůh mění, řekl jsem, když jsem přišel ještě k otci svému duchovnímu. Myslel jsem, že dnes už půjdu, a jdu cestou ke svatému městu Jeruzalému, a hle — vyšlo to jinak; docela nepředvídaný případ mne zadržel ještě na tři dny na tomto místě. I nevydržel jsem, abych k vám nepřišel, oznámit to a přijmout radu ve své rozhodnosti při tomto případu, který se docela neočekávaně přihodil tímto způsobem.

            Když jsem se se všemi rozloučil, šel jsem s Boží pomocí na svou cestu, a sotva jsem chtěl vyjít ze závor města, uviděl jsem u vrat posledního domu známého člověka, který kdysi byl takovým poutníkem jako já, a kterého jsem asi tři roky neviděl. Pozdraviv se, zeptal se mne, kam jdu. Odpověděl jsem: chce se mi, bude-li vůle Boží, do starého Jeruzaléma. Sláva Bohu! podchytil on; hle, máš zde i dobrého spolucestovního. Bůh s tebou i s ním, řekl jsem; copak nevíš, že podle svého zvyku nikdy nechodím s druhy, a jsem zvyklý putovat vždy sám? Ale poslyš: já vím, že tento spolucestující bude ti po chuti; jako jemu s tebou, tak tobě bude s ním dobře. Hle, vidíš — otec hospodáře tohoto domu, u něhož se najímám jako dělník, jde za slibem také do starého Jeruzaléma, a tobě bude s ním vhod. Je zdejší měšťan; starý, dobrý, a k tomu zcela hluchý, takže byť bys křičel, nic nemůže slyšet; chceš-li se ho na něco zeptat, je třeba mu to napsat na papírek, a tehdy odpoví; a proto ti na cestě nezevšední — ničeho s tebou mluvit nebude; on i doma většinou mlčí; a pro něj budeš na cestě nezbytný. Jeho syn mu dává koně a vůz do Oděsy, aby je tam prodal. Ačkoli stařec chce jít pěšky, ale pro jeho zavazadla a pro některé zásilky k hrobu Páně půjde s ním i kůň — hle, i svou mošnu můžeš hned položit. Nyní pomysli, jak by bylo možno starého a hluchého člověka pustit s koněm samotného na tak dalekou cestu? Hledali, hledali průvodce, ale všichni žádají příliš draze, a je i nebezpečné pustit ho s neznámým člověkem, neboť při něm jsou i peníze a věci. Souhlas, bratře, věru bude dobře; rozhodni se k slávě Boží a z lásky k bližnímu. A já hospodářům za tebe ručím, a oni budou tomu nevýslovně rádi; jsou to lidé dobří a velmi mne mají rádi — hle, už dva roky se u nich najímám. Když jsme si takto pohovořili u vrat, přivedl mne do domu k hospodáři, a já, když jsem uviděl, že je to rodina počestná, souhlasil jsem s jejich nabídkou. A hle, nyní jsme se rozhodli, třetího dne svátku Narození, bude-li Bůh žehnat, odslouživše božskou liturgii, vydat se na cestu.

            Hle, jaké náhodné případy se přiházejí na cestě života! A všechno řídí Bůh a Jeho svaté prozřetelnost činy i úmysly naše, jak je napsáno: i chtít i činit — od Boha je. Když to vyslechl, otec můj duchovní řekl: srdečně se raduji, milý bratře, že Pán i nečekaně zařídil, abych tě opět uviděl za krátký čas. A jelikož nyní jsi volný, s láskou tě zdržím déle, a ty mi ještě povíš více o svých poučných setkáních, která byla na tvé dlouhé poutní cestě. I všechna tvá dřívější vyprávění jsem s potěšením a pozorností poslouchal. To já s radostí hotov jsem učinit, odpověděl jsem, a začal mluvit.

            Všeho bylo mnoho — dobrého i zlého; vše dlouho nevyprávíš, a mnohé už vyšlo i z paměti, neboť jsem se snažil zvláště pamatovat jen to, co řídilo a podněcovalo mou línou duši k modlitbě, a na vše ostatní jsem zřídka vzpomínal — či, lépe řečeno, snažil jsem se zapomínat na minulé, podle naučení svatého apoštola Pavla, který řekl: k odplatě vyššího povolání se ubírám, na zadní věci zapomínaje, k předním se vztahuje. I zesnulý blažený můj starec říkával, že překážky srdeční modlitbě útočí ze dvou stran — zleva i zprava: totiž jestliže nepřítel nestačí odvrátit od modlitby marnými myšlenkami a hříšnými záměry, obnovuje v paměti poučné vzpomínky či vnuká modlitbě nesnesitelné. A to se nazývá pravostrannou krádeží, při níž duše, zanevřevši na rozmluvu s Bohem, obrací se k libé rozmluvě sama se sebou či s tvorstvem. A proto mne učil, abych během modlitby nepřijímal ani tu nejkrásnější duchovní myšlenku; i po dni, stane-li se vidět, že čas byl stráven více v poučném rozjímání a rozmluvě než v podstatné neviditelné modlitbě srdce, i to považovat za nestřídmost, byť i prospěšnou pro věci nutné — kdežto v modlitbě má převládat množství času nad tím, který se trávil v zaměstnání jinými zbožnými věcmi. Ale nelze i vše zapomenout. Ledacos samo sebou se tak hluboko vrylo do paměti, že i když na to dlouho nevzpomínáš, pamatuješ — jako například jednu zbožnou rodinu, u níž mne Bůh učinil hodným pobýt několik dní z níže uvedeného případu.

Setkání se zbožnou rodinou statkáře

            Během svého putování Tobolskou gubernií musel jsem procházet jistým okresním městem. Sucharů mi zbývalo velmi málo, a proto jsem vešel do jednoho domu, abych vyprosil chleba na cestu. Hospodář mi řekl: sláva Bohu, přišel jsi včas — právě teď má žena vyndala chleby z pece; zde máš teplý bochník, modli se za nás k Bohu. Já, poděkovav, začal vkládat chléb do mošny, a hospodyně, když to uviděla, řekla: nějaká bídná ta mošna, celá se odřela; já ti ji vyměním, a dala mi pěknou, pevnou mošnu. Z duše jsem jim poděkoval a šel dál. Na odchodu jsem si v drobném krámku vyprosil trochu soli, a krčmář mi nasypal malý váček. Zaradoval jsem se duchem a děkoval Bohu, že mi nehodnému ukazuje takové dobré lidi. Hle, myslel jsem, nyní na týden bez starosti o jídlo — budu spát i spokojený. Dobrořeč, duše má, Hospodinu!

            Když jsem od tohoto města ušel asi pět verst, uviděl jsem na cestě nevelkou ves a nevelký dřevěný chrám, ale zvenčí pěkně ozdobený a pomalovaný. Procházeje kolem, zatoužil jsem vzdát poklonu chrámu Božímu, a když jsem vstoupil na chrámové zápraží, pomodlil jsem se. Vedle chrámu, na loučce, hrály si dvě jakési děti, asi pět či šest let. Pomyslel jsem, že jsou to popovy děti, ačkoli byly velmi dobře oblečeny. Tedy, pomodliv se, šel jsem dál. Než jsem stačil udělat deset kroků od chrámu, uslyšel jsem za sebou křik: žebráku! žebráčku! počkej! To křičely a ke mně běžely ony děti — chlapec a děvčátko; zastavil jsem se, a ony, přiběhnuvše, chytilily mne za ruku: pojď k mamince, ona žebráky miluje. Nejsem žebrák, pravím jim, nýbrž člověk na cestách. A co máš v mošně? To je můj cestovní chléb. Ne, pojď určitě, matinka ti dá peněz na cestu. Ale kde je vaše matinka, zeptal jsem se. Tam za chrámem, za tím hájkem.

            Zavedly mne do nádherné zahrady, uprostřed níž jsem uviděl veliký panský dům; vešli jsme do samých komnat — jaká tam čistota a výzdoba! Hle, vyběhla k nám paní. Prosím milosti! Milosti prosím! Odkud tě k nám Bůh seslal? Sedni si, sedni, milý! Sama mi sundala mošnu, položila na stůl, a mne posadila na měkkou židli: nechceš se najíst? či čaje? a nemáš nějakých potřeb? Všíponíženěji vám děkuji, odpověděl jsem, pokrmu mám celou mošnu; čaj sice piji, ale podle našeho mužického způsobu zvyku na něj nemám; vaše laskavost a přívětivé zacházení je mi dražší než pohoštění; budu prosit Boha, aby vám požehnal za takové evangelní hostimilství. Když jsem to říkal, pocítil jsem silné puzení k návratu dovnitř. Modlitba zavřela v srdci a potřeboval jsem klidu a mlčení, abych dal prostor tomuto samovolně vzniklému ohni modlitby, abych skryl před lidmi vnější modlitební znaky — jako slzy, vzdechy i neobvyklé pohyby tváře a rtů.

            A proto jsem vstal a pravím: prosím prominutí, matinko, je mi čas jít; buď Pán Ježíš Kristus s vámi i s vašimi milými dítky. Ach ne! Bůh tě chraň jít — nepustím tě. Hle, k večeru můj muž přijede z města — slouží tam podle volby soudcem u okresního soudu. Jak se zaraduje, až tě uvidí! On každého poutníka považuje za Božího posla. A jestli odejdeš, velmi se zarmoutí, že tě neuvidí; k tomu zítra je neděle, pomodlíš se s námi u oběda, a čím Bůh dal, požíváš společně; u nás o každém svátku bývá hostů do třiceti žebráků, Kristových bratří. Ale pročpak jsi mi nic neřekl o sobě — odkud jsi a kam jdeš? Pohovoř se mnou, ráda poslouchám duchovní rozmluvy bohulibých lidí. Děti, děti! Vezměte mošničku poutníka a odneste ji do ikonové komnaty — tam bude nocovat. Když jsem poslouchal tato její slova, divil jsem se a myslel jsem: s člověkem rozmlouvám, či jakýsi přízrak se mi zjevuje?

            Tedy jsem zůstal čekat pána. Vyprávěl jsem krátce svou cestu, a že jdu do Irkutska. Hle, to se hodí, řekla paní, ty určitě půjdeš přes Tobolsk, a já tam mám rodnou matku jeptiškou v ženském klášteře, a nyní už i velkoschemnici; dáme ti dopis, ona tě přijme. K ní mnozí chodí pro duchovní rady; a hle, také mimochodem jí odneseš knihu Jana Klimaka, kterou jsme pro ni objednali z Moskvy, na její přání. Jak to všechno bude dobré! Konečně se čas přiblížil k obědu a my sedli za stůl. Přišly ještě čtyři paní a začaly s námi jíst. Když skončila první jídlo, jedna z příchozích paní vstala, učinila poklonu k ikoně, a potom se poklonila nám, šla a přinesla jiné jídlo a opět sedla; potom jiná paní stejně šla pro třetí jídlo. Já, vida to, začal jsem říkat hospodyni: odvážím se, matinko, zeptat se — tyto paní vám jsou příbuzné, či co? Ano, jsou mi sestry: tato je kuchařka, tato kočího žena, tato klíčnice, a tato moje komorná, a všechny vdané; u mne v celém domě není jedné dívky. Když jsem to slyšel a viděl, ještě více jsem se divil, děkoval Bohu, že mi ukázal takové bohulibé lidi, a cítil jsem silné působení modlitby v srdci; a proto, abych se co nejdříve osamotnil a nepřekážel modlitbě, když jsem vstal od stolu, řekl jsem paní: vám je třeba po obědě odpočívat, a já, podle svého zvyku chůze, půjdu se projít zahradou. Ne, já neodpočívám, řekla paní; i já půjdu s tebou do zahrady, a ty mi povíš něco poučného. A kdybys šel sám, děti ti nedají pokoje; ony, když tě uvidí, neodejdou od tebe ani na chvíli — tak milují žebráky, Kristovy bratry a poutníky.

            Nedalo se nic dělat, i šli jsme. Když jsme vešli do zahrady, aby mi bylo snáze zachovat mlčení a nemluvit, poklonil jsem se paní k nohám a řekl: prosím vás, matinko, pro Boha mi řekněte — dávno už vedete takový bohulibý život a jak jste dosáhla tohoto zboženství? Patrně ti vše povím. Hle, vidíš — má matka je pravnučka svatého Joasafa, jehož ostatky, otevřené k úctě, spočívají v Bělgorodě. Měli jsme veliký dům ve městě, jehož křídlo najímal nezámožný šlechtic. Konečně zemřel, a jeho žena zůstala těhotná; porodila, a sama zemřela po porodu. Novorozeně zůstalo docela chudým sirotkem; má matička ze soucitu vzala jej k sobě na vychování, a za rok jsem se narodila i já. Spolu jsme rostli a spolu se učili u jedněch učitelů a učitelek, a tak jsme si zvykli, jako rodný bratr se sestrou. Po čase zemřel i můj otec, a matinka, zanevřevši na městský život, přestěhovala se s námi sem, do této své vsi, na život. Když jsme přišli do věku, maminka mne provdala za svého schovance, dala nám tuto svou ves, a sama, postavivši si celu, určila se do kláštera. Když nám dala své rodičovské požehnání, učinila nám takový závět, abychom žili po křesťansku, modlili se snažně k Bohu a nejvíce se snažili plnit nejpřednější přikázání Boží — totiž lásku k bližním; živili a pomáhali žebrákům, Kristovým bratřím, a děti vychovávali v prostotě a pokoře. Hle, tak zde žijeme o samotě už deset let, snažíce se pokud možno plnit závět naší matinky. Máme i žebrákovnu, v níž i nyní bydlí více než deset chromých a nemocných; patrně zítra k nim zajedeme.

            Po tomto vyprávění jsem se zeptal: kde je pak ta kniha Jana Klimaka, kterou chcete poslat vaší matince? Pojďme do komnaty, já ti ji najdu. Sotva jsme sedli ke čtení, přijel i pán. Když mne uviděl, přívětivě mne objal, a my se po bratrsku, po křesťansku políbili; odvedl mne do svého pokoje a praví: pojď, milý bratře, do mého kabinetu, požehnej mou celu. Myslím, že ona (ukázal na paní) tě už unavila. Ona, jak uvidí poutníka či poutnici nebo nějakého nemocného, ráda by od nich neodešla ani den ani noc; v celém jejím rodě je odedávna takový zvyk. Vešli jsme do kabinetu. Mnoho knih, krásné ikony, životodárný kříž v plné výši, a při něm postaveno Evangelium; pomodlil jsem se a pravím: u vás, otče, zde je ráj Boží. Hle, sám Pán Ježíš Kristus, Jeho Přesvatá Matka a Jeho svatí líbezníci, a toto (ukazuje na knihy) jejich božská, živá a neúmorná slova a naučení; myslím, že se často kocháte nebeskou besedou s nimi. Ano, přiznávám, odpověděl pán, jsem lovec čtení. Jaké pak zde máte knihy, zeptal jsem se. Mám mnoho i duchovních, odpověděl pán; hle, celý roční kruh čtverominejí, díla Jana Zlatoústého, Basila Velikého, mnoho teologických a filosofických, a také mnoho kázání nových slavných kazatelů. Má knihovna mne stála asi pět tisíc rublů.

            Nemáte, zeptal jsem se, nějakého spisovatele o modlitbě? Velmi rád čtu o modlitbě. Je nová kniha o modlitbě, dílo jednoho petrohradského kněze. Pán vytáhl výklad modlitby Páně: Otče náš , a my s potěšením jsme ji začali. Za chvíli přišla k nám i paní, přinesla čaj, a děti přitáhly celý koš — vše stříbrné — jakýchsi suchých koláčků, které jsem jakživ nejedl. Pán vzal ode mne knihu, podal paní a praví: hle, donutíme ji číst — ona nádherně čte, a sami se posilníme. Paní začala číst, a my začali poslouchat. Já, poslouchaje čtení, poslouchal jsem i modlitbu, která probíhala uvnitř mého srdce; čím dále šlo čtení, tím modlitba se rozvíjela více a mne oblažovala. Najednou jsem uviděl, že někdo rychle prokmitl před mýma očima, jakoby ve vzduchu — jako můj zesnulý starec. Zatřásl jsem se, ale abych to skryl, řekl jsem: promiňte, trochu jsem si zdříml. Tu jsem pocítil, jakoby duch starce pronikl mým duchem či jej osvítit; cítil jsem jakési světlo v rozumu a bezpočet myšlenek o modlitbě. Sotva jsem se pokřižoval a chtěl odehnat tyto myšlenky, paní přečetla celou knihu; pán se ptá: líbil se mi tento spis? — a začala u nás rozmluva. — Velmi líbí, odpověděl jsem, i modlitba Páně Otče náš  je vyšší a dražší než všechny napsané modlitby, které my křesťané máme; neboť ji předává sám Pán Ježíš Kristus, a přečtený výklad je v tomto velmi dobrý, jen vše je směrováno většinou ke křesťanské činnosti; ale mně se naskytlo číst u svatých otců i umozřivé, tajinné vysvětlení její.

            U koho pak jsi to četl? Nu hle, například u Maxima Vyznavače, a v Dobrotilu u Petra Damašského. Buďte tak laskaví — vzpomenete-li si, řekněte nám! Buďte laskaví. Začátek modlitby: Otče náš, jenž jsi na nebesích ; v přečtené knize se vykládá, že pod těmito slovy máme rozumět vnukání bratrské lásky k bližním jako dětem jednoho Otce. To je velmi spravedlivé, ale u svatých otců i dále a duchovněji se to vysvětluje — totiž říkají, že v tomto výroku máme pozdvihovat rozum na nebe, k nebeskému Otci, a vzpomínat na povinnost naši každou chvíli se stavět v přítomnost Boží a chodit před Bohem. Slova: posvěť se jméno Tvé , vysvětluje kniha pečlivostí, abychom nevyřkli jméno Boží bez bázně či v nespravedlivé přísaze — slovem, aby svaté jméno Boží bylo vyslovováno svatě a nebrané nadarmo; ale tajinní vykladači vidí zde přímou prosbu o vnitřní srdeční modlitbu — totiž aby se nejsvětější jméno Boží otiskovalo uvnitř srdce a samočinnou modlitbou se posvěcovaly a posvěcovaly všechny city a síly duševní. Slova: přijdiž království Tvé , tajinní vykladači vysvětlují tak: ať přijde do srdcí našich vnitřní světlo, pokoj a duchovní radost. V knize se vykládá, že pod slovy: chléb náš vezdejší dej nám dnes  máme rozumět prosbu o potřeby nutné tělesnému životu — ne nadbytečné, ale jen nutné, a k pomoci bližním dostačující. Ale Maxim Vyznavač pod názvem vezdejšího chleba rozumí výživu duše chlebem nebeským — totiž Slovem Božím, a spojení duše s Bohem bohomyslením a nepřetržitou vnitřní modlitbou srdce.

Ach! zvolal pán, to je veliká věc a téměř nemožná pro obyvatele světa — dosáhnout vnitřní modlitby; kéž by aspoň vnější pomohl Pán konat bez lenosti. Nemyslete, otče, tak. Kdyby to bylo nemožné a nepřekonatelně těžké, Bůh by to nepřikázal všem. Síla Jeho se děje i v mdlobě; a zkušení svatí otcové nabízejí k tomu způsoby, jež usnadňují cestu dosažení srdeční modlitby. Ovšem, pro poustevníky světa ukazují prostředky zvláštní a vyšší, ale i pro laiky přikazují pohodlné a vodící prostředky k dosažení vnitřní modlitby. Nikde jsem neměl příležitost číst o tom podrobně, řekl pán. Buďte laskav, buďte laskav, přečtu vám v knize Dobrotilu. Přinesl jsem svůj Dobrotil, našel článek Petra Damašského ve 3. části na listě 48, a začal číst následující: „Je třeba naučit se vzývání jména Božího více nežli dechu, v každém čase a místě a díle. Apoštol praví: bez přestání se modlete , tj. on učí, abychom měli Boha v paměti ve všech věcech: činíš-li něco, musíš mít v paměti Tvůrce věcí; vše ti je příčinou k památce a oslavě Boha, a hle, bez přestání se modlíš — od toho vždy se bude radovat duše tvá“. Hle, buďte laskaví vidět, jak tento způsob k nepřetržité modlitbě je pohodlný, lehký a dostupný každému, kdo má jen trochu lidských citů.

Toto se jim velmi líbilo. Pán s nadšením mne objal, děkoval, podíval se na můj Dobrotil a praví: nezbytně si koupím takovou knihu; brzy ji dostanu z Petrohradu; a nyní, pro památku, opíši si ten článek, který jsi přečetl — pověz mi. A hned tu rychle, nádherně jej opsal. Potom zvolal: Bože můj! vždyť mám i ikonu sv. Damašského (patrně to byla ikona Jana Damašského). Vzjal rámeček, vložil pod sklo napsaný list, a pověsil pod ikonu, řka: hle, živé slovo služebníka Božího pod jeho obrazem mi bude často připomínat, abych plnil tuto spasitelnou radu jeho v činnosti.

            Po tomto jsme šli večeřet. Za stolem, jako i dříve, seděli s námi všichni lidé — muži i ženy. Jaká byla zbožná mlčenlivost a ticho během stolování! Požívavše, my všichni, lidé i děti, dlouho jsme se modlili. Mne donutili číst akathist Ježíši Přesladkému.

            Po jeho skončení jejich služebníci odešli na odpočinek, a my ve třech jsme zůstali v komnatě. Hle, paní mi přinesla bílou košili a punčochy — já se poklonil k nohám a pravím: nevezmu, matinko, punčochy; já je jakživ nenosil — my jsme zvyklí vždy chodit v onučích. Ona odběhla znovu a přinesla svůj starý kaftan z tenkého žlutého sukna, a rozřezala jej na dvě onuce; a pán, když řekl: hle, chudákovi se i jeho sandály už skoro rozpadají, přinesl své nové holínky, veliké, které si obouvá svrchu na boty, a potom mi praví: odejdi tam do té komnaty. Odešel jsem, převlékl se a opět vyšel k nim. Posadili mne na židli a začali mne obouvat: pán začal ovíjet onucemi mé nohy, a paní začala obouvat holínky. Zprvu jsem se nedal, ale oni mi přikázali sedět a říkali: seď a mlč — Kristus umýval nohy učedníkům. Mně nebylo co dělat, i začal jsem plakat, a oni plakali.

            Po tomto paní zůstala v komnatách nocovat s dětmi, a my s pánem jsme šli do zahrady, do altánu. Dlouho se nám nechtělo spát; leželi jsme a rozmlouvali s pánem. Hle, on začal přistupovat ke mně: řekni mi, pro Boha, podle samé pravdy a podle svědomí, kdo jsi? Patrně jsi z dobrého rodu, a jen na sebe nasazuješ bláznovství. Čteš a píšeš dobře, a správně mluvíš a uvažuješ; toho nemůže být v mužickém vychování. Já podle podstaty pravdy a upřímně jsem vyprávěl — jak vám, tak i vaší paní — svůj původ; nikdy jsem nemyslil lhát či vás klamat. A pročpak by mi to bylo? A co mluvím, nemluvím své, ale slyšené od zesnulého bohomoudrého starce svého, i přečtené s pozorností u svatých otců; nejvíce dává světlo mé nevědomosti vnitřní modlitba, kterou jsem si nezískal sám, ale milost Boží a starcovo učení ji usadily v mé srdce. Vždyť to je možné každému člověku; stačí jen mlčky se ponořit do svého srdce a co nejvíce vzývat osvěcující jméno Ježíše Krista — a hned každý pocítí vnitřní světlo, a bude mu vše srozumitelné; i některé tajiny království Božího uvidí v tomto světle. A už i to je hluboká vzdělavatelská tajina, když se člověk dozví o této schopnosti ponořovat se do sebe, vidět se uvnitř, kochat se sebevědomím, dojímat se a sladce plakat nad svým pádem a porušenou vůlí. Rozvážně uvažovat a mluvit s lidmi není věc příliš těžká a je možná, neboť rozum a srdce vznikly dříve než učenost a moudrost lidská. Když je rozum, lze jej obdělat — buď vědou, buď zkušeností; ale když rozumu není, žádné vychování nepomůže. V tom právě je věc, že jsme daleko od sebe samých a málo toužíme přiblížit se k sobě; všichni utíkáme, abychom se nesetkali sami se sebou, a proměňujeme pravdu za maličkosti, a myslíme si: rád bych se zabýval duchovní věcí či modlitbou, ale nikdy — starosti a péče o život nedají. A co je důležitější a potřebnější — spasitelný věčný život duše, či pomíjející život těla, o němž se tak mnoho namáháme? Hle, to, co jsem řekl, přivádí lidi buď k rozumnosti, či k pošetilosti.

Příběh obrácení a života statkáře

            Promiň mi, milý bratře; zeptal jsem se tě ne z pouhé zvědavosti, ale z dobroty srdce a křesťanské účasti na tobě, a ještě i proto, že asi před dvěma lety jsem viděl příklad, z něhož vznikla i má otázka k tobě. Hle, vidíš — přišel k nám jeden žebrák s pasem vysloužilého vojáka, starý, velmi starý, a tak chudý, že téměř nahý a bosý; mluvil málo a tak prostě, jako stepní mužik. Vzali jsme ho do útulku; asi za pět dní silně onemocněl, a proto jsme ho přenesli sem do tohoto altánu, utišili ho a začali sami s manželkou o něj pečovat a léčit ho. Konečně už se patrně blížil ke smrti; připravili jsme ho, když jsme povolali našeho kněze, aby ho zpovídal, přijal svaté tajiny a pomazání. Předvečer své smrti se pozvedl, vyžádal si u mne list papíru a pero, a poprosil, abych zamkl dveře a nikoho nevpouštěl, dokud nenapíše závět svému synu, jejž prosil poslat po jeho smrti do Petrohradu podle adresy. Podivil jsem se, když jsem uviděl, jak psal nejen krásným, nejvzdělanějším písmem, ale i jeho dílo bylo podivuhodné, správné a velmi něžné. Hle, zítra ti přečtu jeho závět; mám z něj opis.

            Vše toto mne ohromilo a vzbudilo zvědavost zeptat se ho na jeho původ a život. On, když mne zavázal přísahou, abych to do jeho smrti nikomu neodhalil, ke slávě Boží mi vyprávěl svůj život. Byl jsem kníže, který měl velmi bohatý stav a vedl nejpřepychovější, skvostný a rozptýlený život. Má manželka zemřela, a já žil se svým synem, který šťastně sloužil jako kapitán u gardy. Jednou, když jsem se chystal jet na ples k jedné významné osobě, byl jsem rozohněn svým komorníkem; když jsem nevydržel svůj hněv, udeřil jsem ho surově do hlavy a nařídil ho vykázat do vsi. Bylo to večer, a druhého dne ráno komorník zemřel na zánět v hlavě. Ale prošlo to z rukou, a já, když jsem politoval svou neopatrnost, brzy jsem na to i zapomněl. Hle, mine šest týdnů, a ten zesnulý komorník se mi začal zjevovat — nejprve ve spánku; každou noc mne trápil a vyčítal mi, bez přestání opakuje: „Bezsvědomý, ty jsi můj vrah!“ Potom jsem ho začal vidět i v bdění, v nespavosti. Čím dále, tím častěji se mi začal zjevovat, a potom mne téměř nepřetržitě trápil. Konečně spolu s ním jsem začal vidět i jiné zesnulé muže, které jsem krutě urážel, i ženy, které jsem svedl. Všichni mi bez přestání vyčítali a nedávali mi pokoje do té míry, že jsem nemohl ani spát, ani jíst, ani se něčím zabývat; docela jsem zeslábl silami, a má kůže přilnula k mým kostem. Veškeré úsilí obratných lékařů ani trochu nepomáhalo. Odjel jsem se léčit do cizích krajů, ale léčil jsem se tam půl roku — ani trochu jsem nezískal úlevy, a bolestná vidění se stále krutěji množila. Přivezli mne odtamtud stěží živého; i cítil jsem plnou měrou hrůzy pekelných muk duše — především její odloučení od těla. Tehdy jsem se přesvědčil, že je peklo, a poznal jsem, co znamená.

            Když jsem byl v takovém bolestném stavu, uvědomil jsem si má bezpráví, pokál jsem se, vyzpovídal se, dal svobodu všem lidem, kteří u mne sloužili, zapřisáhl jsem se na celý život trápit sebe všelijakými pracemi a skrýt se v bídném vzhledu, abych za svá bezpráví byl posledním služebníkem lidí nejnižší třídy. Jakmile jsem se k tomu pevně odhodlal, hned také skončila vidění, která mne trápila. Cítil jsem takovou útěchu a požitek ze smíření s Bohem, že to nemohu zcela vylíčit. Hle, zde jsem také zkušeností poznal, co znamená ráj, a jakým způsobem se odkrývá království Boží uvnitř našich srdcí. Brzy jsem se uzdravil, splnil své úmysly, a s pasem vysloužilého vojáka jsem tajně odešel ze své vlasti. A hle, už patnáct let bloudím po celé Sibiři. Někdy jsem se najímal u mužiků na lehké práce, někdy jsem se Kristovým jménem živil. Ó, při všech těchto putováních, jakou blaženost, štěstí a pokoj svědomí jsem jedl! To zcela může cítit jen ten, kdo z bolestného pekla milosrdenstvím Prostředníka byl převeden do ráje Božího. Když to vyprávěl, podal mi svůj závět k odeslání jeho synu, a druhého dne zemřel. A hle, opis z jeho závěti mám nyní v mošně, položený v mé Bibli; bude-li vám libo přečíst, hned jej vytáhnu. Hle, buďte laskaví!

            Rozvinul jsem a přečetl: Ve jménu Boha v Trojici oslavovaného — Otce i Syna i Svatého Ducha.

            Můj milý synu!

            Už patnáct let nevidíš svého otce, ale on ve své neznámosti, zřídkakdy dostávaje zprávy o tobě, choval k tobě otcovskou lásku, která ho nutí poslat ti i tyto předsmrtné řádky, aby ti byly poučením v životě.

            Je ti známo, jak jsem trpěl za svou neopatrnost a neuvážlivý život; ale ty nevíš, jak jsem blažen ve svém neznámém putování, když požívám plodů pokání.

            Klidně umírám u svého dobrého — i spolu u tvého dobrodince, neboť dobrodiní vylité na otce mají patřit i citlivému synu. Vzdávám mu díky své, čím můžeš.

            Zanechávaje ti své otcovské požehnání, zapřísahám tě: pamatuj na Boha, střež svědomí, buď opatrný, dobrotivý a rozvážný; s podřízenými lidmi jednej co nejvstřícněji a nejpřívětivěji; nepohrdej žebráky a podivnými, pamatuje, že i tvůj umírající otec v bídě a v světskosti své duše trpěl.

            Vzývaje na tebe milost Boží, klidně zavírám oči své v naději života věčného, z milosrdenství Prostředníka, člověka Ježíše Krista.

            Otec tvůj.

            Tak jsme s dobrým pánem leželi a rozmlouvali. Hle, zeptal jsem se ho: myslím, otče, že vám není bez starostí a bez znepokojení s podivuhodnými hosty? Vždyť také mnoho naší bratry poutníků chodí zlenivěle či z lenosti k práci, a tropí neplechu na cestě, jak jsem měl příležitost vidět. Nebylo mnoho takových případů; čím dále, tím více se potkávali opravdoví poutníci, odpověděl pán. Takové neplechy tím více laskáme a držíme u sebe, aby u nás žili. Oni, když pobudou mezi našimi dobrými žebráky, Kristovými bratry, často se napraví a odcházejí z útulku pokornými a tichými lidmi. Hle, nedávno byl tomu příklad. Jeden zdejší městský měšťan se tak zkazil, že ho rozhodně všichni zaháněli holemi od svých vrat, a nikdo mu nedal ani kus chleba. Byl opilý, bouřlivý a rváč, a ještě i kradl. V takovém vzhledu a hladový přišel k nám; prosil o chléb a víno, k němuž byl neobyčejný lovec. My, když jsme ho laskavě přijali, řekli jsme: žij u nás, budeme ti dávat vína, kolik chceš, ale jen s tou výhradou, že když se napiješ, hned lehneš spát; pakliže byť jen trochu zbouříš a nebudeš poslušný, pak tě nejen vyženeme a nikdy nepřijmeme, ale i já učiním oznámení policejnímu správci jako na tuláka. Když na toto přistoupil, zůstal u nás. Asi týden či více skutečně pil mnoho, kolik chtěl; ale vždy podle svého slibu a z náklonnosti k vínu (aby je neztratil) lehal spát, či odcházel na zahradu, ležel tam a mlčel. Když vystřízlivěl, bratři žebráci ho přemlouvali a dávali mu radu, aby se zdržoval, byť zpočátku po troškách. Tedy postupně začal pít méně, a konečně, za tři měsíce, stal se střídmým člověkem, a nyní se někde najímá, a nejí nadarmo cizí chléb. Hle, předevčírem ke mně přicházel s poděkováním. Jaká moudrost, vykonaná pod vedením lásky! pomyslel jsem si a zvolal: Požehnaný Bůh, který projevuje milost svou v ohradě vaší ohrady!

            Po těchto rozmluvách, když jsme s pánem zdřímlí asi hodinu či hodinu a půl, uslyšeli jsme zvonění k jitřní; sebrali jsme se a šli, a sotva jsme vešli do chrámu, a hle — paní už dávno zde je i se svými dítky. Odposlouchali jsme jitřní; a po ní brzy začala i božská liturgie. My s pánem a s jedním dítětem jsme stáli u oltáře, a paní s dívenkou — u oltářního okna, aby viděli pozdvižení svatých darů. Bože můj! Jak se modlili na kolenou a zalévali se radostnými slzami! Jaké prozářené byly u nich tváře, takže já, dívaje se na ně, jsem se dosyta naplakal.

Po skončení služby Páně kněz, služebníci i všichni žebráci šli spolu ke stolu k obědu; a žebráků bylo mužů do čtyřiceti; zde i chromí, i s nemocnými tvářemi, i chlapci. Všichni sedli za stůl. Jaké bylo ticho a mlčení! Já, když jsem nabral odvahy, tiše jsem řekl pánovi: v obitelích čtou životy svatých během jídla; hle, tak by i vám — a máte přece okruh čtverminejí. Pán, když se obrátil k paní, praví: opravdu, Mášo, zavedeme takový pořádek. To bude uctivé. Hle, při prvním obědě budu číst já, potom ty, a pak kněz, a poté bratři, po řadě, kdo umí. Kněz, jída, začal mluvit: poslouchat — rád, ale číst — pokorný služebník; nemám volného času. Když přiběhneš domů, nevíš, jak se obracet — všechny starosti a péče: i to je třeba, i ono je třeba; chlapců je hromada, i dobytka dosyta — celý den v shonu; není kdy číst či poučovat. A co jsem se v semináři naučil, i to už dávno zapomněl. Když jsem to uslyšel, otřásl jsem se; a paní, sedíc vedle mne, jak mne chytla za ruku, začala mluvit: kněz toto říká z pokornosti — on vždy tak ponižuje sebe, ale on je nejdobrotivější a žije nejbohumileji; hle, už dvacet let vdoví a vychovává celou rodinu vnoučat, a k tomu často slouží. Při těchto slovech mi přišel na mysl následující výrok Nikity Stethata v Dobrotilu: podle vnitřního rozpoložení duše se měří přirozenost věcí — totiž kdo jaký je sám, tak i o jiných soudí; a dále praví: kdo dosáhl pravé modlitby a lásky, ten nemá rozlišování věcí — nerozeznává spravedlivého od hříšného, ale všechny stejně miluje a neodsuzuje, jako ani Bůh; jako slunce svítí a déšť padá na spravedlivé i nespravedlivé.

            Začalo opět mlčení; proti mně seděl docela slepý žebrák z žebráků. Pán ho krmil, rozřezával rybu, podával lžíci, naléval mu polévku. Když jsem pozorně hleděl, povšiml jsem si, že tento žebrák má ústa stále otevřená, a jazyk se mu bez přestání pohybuje a jakoby chvěje; pomyslel jsem — zda není modlitebník, a začal jsem všímat si více. Při skončení oběda jedné stařeně se udělalo nevolno; pevně ji sevřelo, a ona zasténala. Pán s paní ji odvedli do své ložnice a položili na postel; paní zůstala, aby o ni pečovala; kněz pro případ odešel pro zásobní svaté dary; a pán nařídil zapřáhnout kočár a uháněl pro lékaře do města. Všichni se rozešli.

            Cítil jsem modlitební jakoby hlad; byla silná potřeba modlitebných výlevů, a osamocení a mlčení nebylo už druhý den. Cítil jsem v srdci jakoby jakousi povodeň, která toužila prorazit a vylít se do všech údů; ale když jsem ji zadržoval, vznikla i silná bolest v srdci — ostatně jakási útěšná, vyžadující tichého uklidnění a nasycení modlitbou. Zde se mi odkrylo, proč praví tvůrcové modlitby, která v nich sama působila, utíkali od lidí a skrývali se v neznámosti; i pochopil jsem, proč ctihodný Hesychios i samotnou duchovní a prospěšnou rozmluvu, ale nezměřenou, nazývá planomluvností, jako i svatý Efrém Syrský praví: dobré slovo je stříbro, ale mlčení je čisté zlato. V rozjímání o všem tomto jsem odešel do útulku; tam všichni po obědě odpočívali. Vylezl jsem na půdu, uklidnil se, odpočinul si, pomodlil se. Když žebráci vstali, našel jsem slepého a vyvedl ho za zahradu; osamoceně jsme sedli a začali rozmlouvat.

Rozmluva se slepým poutníkem a jeho cesta modlitby

            Řekni mi, pro Boha, k užitku duše — konáš Ježíšovu modlitbu? Já ji už dávno konám nepřetržitě. Co pak od toho cítíš? Jen tolik, že nemohu ani den, ani noc být bez modlitby. Jak ti Bůh otevřel toto zaměstnání? Pověz mi, milý bratře, podrobně. Hle, vidíš — já jsem zdejší cechař; obstarával jsem si chléb krejčovskou prací, chodíval jsem po jiných guberniích, po vsích, a šil jsem selské šatstvo.

            V jedné vsi jsem musel dlouho pobývat u jednoho muže, abych ošil jeho rodinu. Jakéhosi svátečního dne jsem uviděl na polici v ikonovém koutě tři knihy, a ptám se: kdo u vás čte? Nikdo, odpověděli mi. Tyto knihy jsou po našem strýci; on byl učený. Já, když jsem vzal jednu knihu, rozevřel ji, kde se mi zlíbilo, a přečetl jsem — jak si nyní pamatuji — tato slova: „Modlitba nepřetržitá je vždy vzývat jméno Boží — mluví-li kdo, či sedí, či chodí, či pracuje, či jí, či cokoli jiného koná — na každém místě a v každý čas.“

            Když jsem to přečetl, začal jsem myslet, že je mi to velmi vhodné, i začal jsem při své krejčovské práci konat modlitbu šeptem, a líbilo se mi to. Ti, kdo se mnou žili v chalupě, to zpozorovali a začali se mi smát: jsi čaroděj, že stále bez přestání šeptáš? či co zaříkáváš? Já, abych to skryl, přestal jsem hýbat rty a začal konat modlitbu jen jazykem. Konečně jsem si tak zvykl na modlitbu, že už sám jazyk ji dnem i nocí vyslovuje, a je mi to příjemné.

            Dlouho jsem tak chodil, potom jsem náhle docela oslepl. U nás v rodě téměř u všech bývá temná voda v očích. Hle, naše obec mne pro mou chudobu určila do chudobince, který je v našem guberniálním městě Tobolsku. Tam nyní i vyrážím; pánové mne zadrželi proto, že mi chtějí dát povozy do Tobolska.

Jak se jmenovala ta kniha, kterou jsi četl — není to Dobrotil? Věru nevím, ani jsem se nepodíval na titulní list. Přinesl jsem svůj Dobrotil, našel ve 4. části u Kalista patriarchy ta slova, která mi řekl z paměti, a začal mu je číst. Hle, je to ono samo! zvolal slepý. Čti, bratře, jak je to velmi dobré. Když jsem došel k tomu řádku, kde je řečeno, že náleží modlit se srdcem, začal ke mně přistupovat: co to znamená? — a jak se to dělá? Řekl jsem mu, že celé učení o srdeční modlitbě je podrobně vyloženo v tétože knize, v Dobrotilu — a on s horlivostí mne prosil, abych mu je přečetl.

            My uděláme takto, řekl jsem. Ty kdy máš v úmyslu vyrazit do Tobolska? Třeba hned, odpověděl on. Nu takhle — zítra i já myslím jít na cestu; půjdeme spolu a já ti přečtu vše, co se týká srdeční modlitby, a ukáži způsob, jak hledat místo srdce a vcházet do něho. Ale co povozy? zeptal se on. E, co ti po povozech — jako by to bylo bůhvíkolik do Tobolska; jen půldruhé stovky verst. Půjdeme pomaličku; a dvěma na samotě — víš, jak je dobře jít; i rozmlouvat a číst o modlitbě, jdouce, je pohodlnější.

Tak jsme se i dohodli; večer sám pán přišel všechny nás volat k večeři. Po večeři jsme oznámili, že se slepým vyrážíme na cestu a že nepotřebujeme povozy — abychom pohodlněji četli Dobrotil. Při tom pán začal mluvit: i mně se velmi zalíbil Dobrotil; už jsem napsal dopis a připravil peníze, abych zítra, když pojedu k soudu, poslal do Petrohradu, aby mi s první poštou poslali Dobrotil. Tedy ráno jsme vyrazili na cestu, mnoho jsem děkoval těmto pánům za jejich příkladnou lásku a milosrdenství; a oni oba nás doprovázeli asi verstu od svého obydlí. Tak jsme se rozloučili.

Šli jsme se slepcem — šli jsme pomalu a znenáhla, deset i patnáct verst denně, a zbytek času jsme proseděli v odloučených místech a četli Dobrotil. Přečetl jsem mu vše o srdeční modlitbě v tom pořádku, který mi ukázal zesnulý můj starec — totiž začna knihou Nikéfora Mnícha, Řehoře Sinajského, a tak dále. S jakou lačností a pozorností vše toto poslouchal, a jak vše se mu líbilo a oblažovalo ho! Potom mi začal klást takové otázky o modlitbě, že ani mého rozumu nestačilo, abych je vyřešil.

Když jsem přečetl potřebné z Dobrotilu, začal mne snažně prosit, abych mu činně ukázal způsob, jak najít rozumem srdce, jak do něho uvádět božské jméno Ježíše Krista, a jak se s rozkoší vnitřně modlit srdcem. I začal jsem mu vyprávět: hle, ty nic nevidíš, ale můžeš rozumem představit a zobrazit to, co jsi dříve viděl — totiž člověka či nějakou věc, či nějaký svůj úd, například ruku či nohu; můžeš je tak živě představit, jako bys na ně hleděl, a můžeš na ně navést a zaměřit oči, byť i slepé? Mohu, odpověděl slepý. Nu tak si stejně představ své srdce; navaď své oči, jako bys na ně hleděl skrze prsa, a co nejrychleji si je představ; a ušima pak pozorně naslouchej, jak bije a udeřuje raz za rázem. Když si na toto přivykneš, pak začni ke každému úderu srdce — dívaje se do něho — přizpůsobovat modlitební slova. Tímto způsobem: s prvním úderem řekni či pomysli Pane , s druhým Ježíši , s třetím Kriste , s čtvrtým smiluj a s pátým se nade mnou , a opakuj to mnohokrát. Tobě je to vhodné, neboť začátek i přípravu k srdeční modlitbě už máš. Když si na toto zvykneš, pak začni uvádět a vyvádět celou Ježíšovu modlitbu do srdce spolu s dechem, jak učí otcové — totiž vtahuje do sebe vzduch, řekni a představ si: Pane Ježíši Kriste , a vycházeje ze sebe: smiluj se nade mnou ! Zabývej se tím častěji a více, a brzy pocítíš jemnou a příjemnou bolest v srdci; potom v něm bude teplo a roztávání. Tak, s pomocí Boží, dosáhneš samočinné rozkošné vnitřní modlitby srdce. Ale při tom se všemožně střež představ v mysli i jakýchkoli vidění. Nepřijímej žádné představy; neboť svatí otcové pevně přikazují při vnitřní modlitbě zachovávat bezobraznost, aby se neupadlo do klamu.

            Slepec, když vše toto s pozorností vyslechl, začal se snažlivě řídit ukázaným způsobem, a v noci, když jsme se zastavovali na nocleh, se tím převážně dlouho zabýval. Asi za pět dní začal cítit silné teplo a nevýslovnou líbeznost v srdci, a k tomu i velikou touhu nepřetržitě se zabývat touto modlitbou, která v něm odkrývala lásku k Ježíši Kristu. Někdy začal vidět světlo, ačkoli v něm nepozoroval žádné předměty ani věci; někdy se mu zdálo, když vcházel do srdce, že jakoby silný plamen rozžaté svíce sladce vzplál uvnitř srdce, a vyvrhuje se hrdlem ven, osvěcoval ho; a při tomto plameni mohl vidět i vzdálené věci, jak se i jednou stalo.

            Šli jsme lesem, a on byl v mlčení ponořen do modlitby. Najednou mi řekl: jaká škoda! Hoří už chrám — hle, spadla i zvonice. Řekl jsem mu: přestaň si představovat plané — to je ti pokušení; je třeba všechny sny rychle odhazovat. Jak můžeš vidět, co se děje ve městě? Jsme od něj ještě dvanáct verst. Poslechl, modlil se dál a umlkl. K večeru jsme přišli do města, a já skutečně uviděl několik shořelých domů i spadlou zvonici, která byla postavena na dřevěných pilotách, a lidi, kteří se kolem ní kupili a divili se, jak spadlá zvonice nikoho nerozdrtí. Podle mého soudu se všechno toto neštěstí stalo v tu samou hodinu, kdy mi o tom slepec mluvil. Hle, i začal mi říkat: ty jsi řekl, že mé vidění bylo plané — a hle, je to tak. Jak neděkovat a jak nemilovat Pána Ježíše Krista, který odkrývá svou milost i hříšníkům, i slepým, i nerozumným! Děkuji i tobě, že jsi mne naučil srdečnímu konání.

            Řekl jsem mu: Ježíše Krista milovat — miluj, a děkovat — děkuj; ale přijímat rozličná vidění za bezprostřední zjevení milosti se střež; neboť to se často může přihodit, a bývá to tak podle řádu věcí. Duše lidská je poměrně nesvázána místem ani látkou. Může vidět i v temnotě, i velmi vzdálené — jako to, co se děje poblíž. Jen my nedáváme síly a běhu této schopnosti duše a potlačujeme ji buď pouty našeho zhrublého těla, či zmateností našich myšlenek a rozptýlených představ. A když se soustřeďujeme v sobě samých, odvracíme se od všeho okolního a zjemňujeme se v mysli, tehdy duše vstupuje ve své určení a působí nejvyšší měrou — tak je to věc přirozená. Slyšel jsem od zesnulého mého starce, že i nemodlitební lidé — jsou-li k tomu schopní či nemocní — v temné komnatě vidí světlo, jak vychází ze všech věcí, rozeznávají předměty, cítí svého dvojníka a pronikají do myšlenek druhého. Ale co při srdeční modlitbě pochází přímo od milosti Boží — to je tak rozkošné, že to žádný jazyk nemůže vyslovit, a nelze to přirovnat k ničemu látkovému ani k ničemu připodobnit; vše smyslové je nízké v porovnání se sladkými pocity milosti v srdci. Můj slepec k tomu pozorně naslouchal, a stal se ještě pokornějším; modlitba v jeho srdci se rozvíjela čím dál tím více a oblažovala ho. Já se z toho radoval z celého srdce a děkoval Bohu, že mne učinil hodným vidět takového požehnaného služebníka svého.

            Konečně jsme došli do Tobolska; přivedl jsem ho do chudobince, zanechal ho tam, a když jsem se láskyplně rozloučil, šel jsem dál a dál.

Asi měsíc jsem šel znenáhla a hluboce cítil, jak poučné a povzbuzující bývají dobré živé příklady; často jsem četl Dobrotil a ověřoval vše to, co jsem říkal slepému modlitebníkovi. Jeho poučný příklad zažehl ve mně horlivost, vděčnost a lásku k Pánu; modlitba srdce mne tak oblažovala, že jsem nemyslel, zda je na zemi někdo šťastnější než já, a divil jsem se, jaká může být větší a lepší rozkoš v království nebeském. Nejen jsem to cítil uvnitř své duše, ale i vše vnější se mi jevilo v podivuhodném vzhledu, a vše táhlo k lásce a díkůvzdání Bohu; lidé, stromy, rostliny, zvířata — vše bylo mi jako rodné; na všem jsem nacházel obraz jména Ježíše Krista. Někdy jsem cítil takovou lehkost, jako bych neměl těla, a nešel, nýbrž jakoby radostně plul ve vzduchu; někdy jsem vcházel celý sám do sebe a jasně viděl všechno své ustrojení, divě se moudrému složení lidského těla; někdy jsem cítil takovou radost, jako bych byl učiněn králem — a za všechny takové útěchy jsem si přál, kéž by Bůh dal co nejdříve umřít a vylít se v díkůvzdání u nohou Jeho ve světě duchů.

Zkoušky na cestě a příběh starého vojáka

            Zřejmě jsem se příliš oddával požitku z těchto pocitů, či už to bylo takové dopuštění Boží vůle, ale po nějakém čase jsem pocítil v srdci jakési chvění a strach. Kéž by mi nebylo, myslel jsem, opět nějaké bědy či pohromy — podobně jako za tu dívku, kterou jsem naučil Ježíšově modlitbě v kapli. Myšlenky se na mne hnaly jako mrak, a vzpomněl jsem při tom na slova ctihodného Jana Karpathského, který praví, že ten, kdo často učí, je vydáván v pohanu a snáší pohromy a pokušení za ty, kdo se od něho duchovně prospívali. Když jsem s těmito myšlenkami bojoval, posílil jsem modlitbu, jíž jsem je docela odehnal, a povzbudil jsem a řekl v sobě: buď vůle Boží! jsem připraven trpět vše, co mi Ježíš Kristus pošle za mou bídnost a pýchu. A ti, kterým jsem nedávno odkryl tajinu srdečního vchodu a vnitřní modlitby, byli i před mou s nimi schůzkou připravováni bezprostředným tajným učením Božím. Když jsem se tím uklidnil, opět jsem šel s útěchou a modlitbou a těšil se jako dříve. Dva dny bylo deštivé počasí, a cesta se tak rozbahnila, že bylo stěží možno vytahovat nohy z bláta; šel jsem stepí, a mnoho verst jsem nepotkával žádnou osadu; konečně, k večeru, jsem uviděl u samé cesty jeden dvůr; zaradoval jsem se a pomyslel: zde si vyprosím odpočinek a přenocují, a zítra ráno, co Bůh dá — snad i počasí bude lepší.

            Když jsem přistoupil, uviděl jsem opilého starce v vojenském plášti, který seděl na lavičce u jednoho dvora; poklonil jsem se mu a pravím: lze se zde u někoho vyprosit na nocleh? Kdo může pustit, kromě mne? zakřičel starec — já jsem zde hlavní! Toto je poštovní stanice, a já jsem dozorce. Tedy dovolte, otče, přenocovat u vás! A pas máš? Podej zákonný doklad osoby. Dal jsem mu svůj pas, a on jej drží v rukou, a opět se ptá: kde je pak pas? Je ve vašich rukou, odpověděl jsem. Nu, pojďme do chalupy. Dozorce nasadil brýle, přečetl a praví: zdá se, doklad je zákonný; nocuj; vždyť já jsem dobrý člověk — hle, nabídnu ti i číšku. Odjakživa nepiji, odpověděl jsem. Nu, to je jedno — aspoň s námi povečeřej. Sedli jsme za stůl — on a kuchařka, mladá ženská, také dost opilá — a posadili i mne se sebou. Po celou večeři se hádali, vyčítali jeden druhému, a ke konci se i poprali. Dozorce odešel do předsíně spát do komory, a kuchařka se začala uklízet, umývat šálky a lžíce, a nadávala svému starci.

            Já, když jsem poseděl, myslel jsem, že se brzy neuklidní, i řekl jsem jí: kde bych, matinko, mohl usnout? Jsem unaven z cesty. Hle, zde máš lože, otče — a když přistavila lavici k lavici u předního okna, prostřela plst a položila záhlaví. Lehl jsem a zavřel oči, jako bych spal. Ještě dlouho kuchařka řádila; konečně se uklidila, uhasila oheň a přistoupila ke mně. Najednou celé okénko, které bylo v předním koutě — rám, tabulky i úlomky zárubní — rozletěvši se na tříště, sesypalo se s hrozným třeskem; celá chalupa se otřásla, a za oknem zazněl bolestný ston, křik a házení sebou. Ženská, polekána, odskočila doprostřed světnice a padla na zem. Já vyskočil bez paměti, myslil jsem, že se země otevřela pod mnou. Hle, vidím — dva formani vnesli do chalupy člověka, celého v krvi, takže ani jeho tváře nebylo vidět. To mne ještě více uvedlo v hrůzu. Byl to polní kurýr, který hnal, aby zde vyměnil koně. Jeho kočí, když netrefil správně zahnout do vrat, ojí vyrazil okno, a protože před chalupou byl příkop, bryčka se převrátila, a kurýr, když padl, hluboce si roztrhl hlavu o zaostřený kolík, jímž byla upevněna lavička. Kurýr žádal vodu a víno, aby si umyl ránu; přiložil víno, a sám vypil sklenici, a zakřičel: koně! Postavil jsem se k němu a řekl: jak pak, otče, s takovou bolestí pojedete? Kurýr nikdy nebývá nemocen, odpověděl on, a uháněl pryč. Ženskou formani odtáhli k peci do kouta, bez citu, přikryli ji rohoží, řkouce: to se jí přihodil záchvat z leknutí; ona se vzpamatuje. A dozorce se opochmelil a opět šel dospat.

            Zůstal jsem sám.

            Brzy ženská vstala a začala chodit z kouta do kouta; jako šílená odešla z chalupy. Já, když jsem se pomodlil, pocítil jsem úlevu, a před svítáním jsem trochu usnul.

            Ráno, když jsem se rozloučil s dozorcem, vydal jsem se; šel jsem a posílal modlitbu svou s vírou, nadějí a díkůvzdáním k Otci milosrdenství a veškeré útěchy, který mne vysvobodil z blízké bědy.

            Za šest let po této události, procházeje kolem jednoho ženského kláštera, vešel jsem do chrámu pomodlit se. Podivuhodná igumenie mne vzala k sobě po obědě a přikázala podat čaj. Najednou k ní nečekaně přijeli hosté; ona vyšla k nim, a mne zanechala s řeholnicemi, jejími kelenicemi. Pokorná řeholnice, která rozlévala čaj, vzbudila ve mně zvědavost zeptat se: dávno jste, matinko, v tomto klášteře? Pět let, odpověděla ona; mne šílenou sem přivedli, a Bůh zde smiloval. Hle, matinka igumenie mne zanechala při cele a postřihla mne. Od čeho pak se vám stalo šílenství? zeptal jsem se. Od leknutí. Najímala jsem se na takové stanici, a v noci během spánku koně vyrazili okno; já, když jsem se polekala, zešílela. Mne celý rok příbuzní vodili po svatých místech, a hle, zde jsem se teprve uzdravila. Když jsem to uslyšel, zaradoval jsem se duší a oslavil Boha, který moudře vše řídí k užitku toho, kdo je budován.

            Mnoho bylo rozličných případů. Když jsem se obrátil ke svému otci, řekl jsem: budu-li vyprávět po pořádku, ani za tři dny vše nepřehovoříš. Snad bude ještě jedna příležitost povědět.

Setkání s vesnickým knězem a zbožnou dívkou

            Za jasného letního dne uviděl jsem hřbitov u cesty — či tak zvaný hřbitov, totiž chrám a jen domy kněžské. Bylo zvonění k obědu (liturgii); i šel jsem tam. Šli tam i lidé z okolí; a jiní, nedocházejíce ke chrámu, seděli na trávě, a vida mne, jak spěchám, říkali mi: nespěchej; ještě si postojíš dosyta, než začne bohoslužba; zde slouží velmi dlouho — kněz je nemocný, a takový pomalý. Vskutku, bohoslužba trvala velmi dlouho; kněz mladý, ale zhublý a bledý, konal velmi pomalu — ostatně velmi zbožně, a s citem; na konci oběda řekl nádhernou srozumitelnou kázání o způsobech nabytí lásky k Bohu.

            Kněz mne pozval k sobě a nechal mne poobědvat. Za stolem jsem mu řekl: jak zbožně a dlouho, otče, sloužíte! Ano, odpověděl on, ačkoli se to farníkům nelíbí a reptají — ale nedá se nic dělat; neboť já miluji každé modlitební slovo nejprve rozmyslit a pochutnat si na něm, a teprve tehdy je vyslovit nahlas; vždyť bez vnitřního pocitu a soucitu bude každé vyslovené slovo i pro mne samého, i pro jiné marné; vše je ve vnitřním životě a pozorné modlitbě! A jak málo, řekl on, se lidé zabývají vnitřním dílem! To je z toho, že nechtějí a nedbají o duchovní, vnitřní vzdělání, řekl kněz. Zeptal jsem se opět: a jak ho dosáhnout? Zdá se to velmi složité. Nemálo; aby se člověk osvítil duchovně a stal se pozorným a vnitřním člověkem, je třeba vzít jeden jakýsi text ze svatého Písma a co nejdéle držet na něm jednom celou pozornost i úvahy — a otevře se světlo porozumění. Tak je třeba činit i při modlitbě: chceš-li, aby byla čistá, správná a útěšná, je třeba vybrat nějakou krátkou, z malých slov, ale silnou modlitbu, a opakovat ji mnohokrát a dlouho — a tehdy pocítíš chuť k modlitbě. Velmi se mi zalíbilo toto naučení knězovo — jak je činné a prosté, ale spolu hluboké a premoudré! Rozumem jsem děkoval Bohu, že mi ukázal takového pravého pastýře své církve.

Po skončení stolu řekl mi kněz: ty po obědě usni, a já se budu zabývat čtením Slova Božího a přípravou zítřejšího kázání. I vyšel jsem do kuchyně; nikdo tam nebyl, jen jedna stará bába seděla skrčena v koutě a kašlala. Sedl jsem si pod okénko, vyňal z mošny svůj Dobrotil a začal číst tiše pro sebe; konečně jsem se zaposlouchal — babička, která seděla v koutě, bez přestání šeptala Ježíšovu modlitbu. Zaradoval jsem se, když jsem uslyšel nejsvětější jméno Páně často vyslovované, a začal jí říkat: jak je to dobré, matinko, že stále konáš modlitbu! To je nejvíce křesťanské, spasitelné dílo. Ano, otče, odpověděla ona, na stará má léta je mi jen té radosti, že — Pane, odpusť! Dávno ses tak naučila modlit? Od dětství, otče; a bez toho ani být nemohu, neboť Ježíšova modlitba mne vysvobodila od smrti — a smrti. Jak to? Pověz, prosím, k slávě Boží a k chvále blahodárné síly Ježíšovy modlitby. Uklidil jsem Dobrotil do mošny, sedl k ní blíže, a ona začala vyprávět:

            Byla jsem dívka mladá a krásná; rodiče mne zasnoubili: zítra měla být svatba, ženich šel k nám, a najednou — nedošed ani deseti kroků — padl a zemřel, ani jednou nevzdechl! Já se toho tak zalekla, že jsem se docela zřekla manželství a rozhodla se žít v panenství a chodit po svatých místech modlit se k Bohu. Ovšem samotné se mi na cestu nechtělo — abych, v mládí svém, nebyla od zlých lidí haněna. Hle, známá mi stařena mne naučila, abych kudykoli šla cestou, stále bez přestání konala Ježíšovu modlitbu, a pevně mne ujistila, že při této modlitbě žádné neštěstí se na cestě nemůže přihodit. Já tomu uvěřila, a věru jsem chodila vždy šťastně, i do vzdálených svatých míst; rodiče mi na to dávali peníze.

            Na starost jsem onemocněla, a hle, zdejší kněz ze své milosti mne drží a živí.

            S rozkoší jsem to poslouchal a nevěděl, jak děkovat Bohu za tento den, který mi odkryl takové poučné příklady. Potom, když jsem vyprosil požehnání dobrého a zbožného kněze, šel jsem cestou svou, raduje se.

Příběh obrácení starého kazaňského úředníka

            A hle, ne příliš dávno, když jsem šel sem přes Kazaňskou gubernii, musel jsem ještě poznat, jak síla modlitby ve jméno Ježíše Krista jasně a živě se odkrývá i u těch, kdo se jí nevědomky zabývají, a jak častost a trvání modlitby je věrná a nejkratší cesta k dosažení dobrého. Musel jsem jaksi nocovat v tatarské vsi. Já, když jsem do ní vešel, uviděl jsem pod oknem jedné chalupy kočár a kočího ruského; koně se krmili u vozu. Zaradovav se z toho, umínil jsem si vyprosit nocleh hned, myslil jsem, že aspoň budu nocovat spolu s křesťany. Přistoupil jsem a zeptal se kočího: kdo jede? Odpověděl, že pán projíždí z Kazaně na Krym. Když jsme rozmlouvali s kočím, pán, odhrnuv kůži, vyhlédl z vozu, podíval se na mne a praví: já sám zde nocuji, ale do chalupy jsem nešel, neboť u Tatarů je velmi špatně, i odvážil jsem se zůstat na noc ve voze. Potom pán vyšel projít se — večer byl dobrý — a rozmlouvali jsme.

            Mezi mnohými otázkami vyprávěl mi i o sobě toto: do pětašedesáti let jsem sloužil ve flotu jako kapitán prvního rangu; na starost mne napadla nevyléčitelná nemoc — dna, a já, když jsem odešel do výslužby, žil jsem na Krymu, na statku mé manželky, téměř stále nemocen. Má manželka byla žena výstřední, roztržité povahy, a veliká hráčka karet. Znudělo ji žít při mně nemocném; i opustivši mne, odjela do Kazaně k naší dceři, která tam byla provdána za úředníka; obrala mne dokola — dokonce vzala s sebou i dvorní čeleď, a při mně zanechala jen osmiletého chlapce, mého kmotřence.

            Tak jsem žil sám asi tři roky. Chlapec, který mi sloužil, byl s rychlými schopnostmi a všechny moje domácí záležitosti spravoval: uklízel komnatu, topil v peci, vařil mi kašičku, ohříval samovar. Ale při tom byl neobyčejně čilý a neúnavný šibal — bez přestání běhal, tloukl, křičel, šaškoval, a proto mne velmi znepokojoval; a já pro nemoc i z nudy vždy jsem rád četl duchovní věci. Měl jsem nádhernou knihu Řehoře Palamy o Ježíšově modlitbě: téměř bez přestání jsem ji četl, a po troškách jsem konal i modlitbu. Překážel mi můj chlapec, a žádné hrozby ani tresty ho nezdržely od šibalství. I vymyslil jsem takový prostředek: začal jsem ho sázet v komnatě na lavici, přikazuje, aby bez přestání mluvil Ježíšovu modlitbu. To se mu zprvu velmi nelíbilo, a všemožně se od toho uchýlil a často umlkal.

            Já, abych ho přinutil plnit můj rozkaz, kladl jsem vedle sebe proutek. Když říkal modlitbu, klidně jsem četl knihu či poslouchal, jak ji vyslovuje; ale jakmile umlkl, ukazuji mu proutek, a on, když se lekl, opět se chopil modlitby; a mne to velmi uklidňovalo, neboť nastalo ticho v mém obydlí. Po nějakém čase jsem zpozoroval, že už proutku není třeba — chlapec začal ochotněji a snažněji plnit můj rozkaz; dále jsem uviděl dokonalou změnu v jeho čilé povaze: stal se tichým a mlčenlivým, a domácí práce konal úspěšněji. To mne potěšilo, a začal jsem mu dávat více volnosti. Konečně, co se stalo? Tak si zvykl na modlitbu, že téměř vždy a při každé práci ji konal bez jakéhokoli mého nucení. Když jsem se ho na to ptal, odpovídal, že nepřekonatelně se mu chce vždy konat modlitbu. Co pak při tom cítíš? Nic — jen cítím, že mi bývá dobře, když říkám modlitbu. Ale jakže — dobře? Nevím, jak říci. Veselo, či co? Ano, veselo.

            Bylo mu už dvanáct let, když začala na Krymu válka; odjel jsem k dceři do Kazaně, a jeho jsem vzal s sebou. Zde ho umístili v kuchyni s jinými lidmi, a on se proto velmi rmoutil a stěžoval mi, že lidé, hrajíce si a šaškujíce mezi sebou, přistoupili i k němu, a smáli se mu, a tím mu překáželi zabývat se modlitbou. Konečně, asi za tři měsíce, vešel ke mně a praví: já půjdu domů; je mi zde nesnesitelně nudno a hlučno. Řekl jsem mu: jak můžeš sám jít do takové dálky, a v zimě? Počkej, až pojedu já, tehdy i tebe vezmu. Druhého dne zmizel můj chlapec. Všude posílali ho hledat, ale nikde ho nenašli. Konečně dostávám z Krymu, od lidí, kteří zůstali na našem statku, dopis, že můj chlapec, čtvrtého dne dubna, druhého dne velikonočního, byl nalezen mrtev v mém prázdném domě. Ležel na podlaze v mé komnatě, složiv ruce na prsou, čepice pod hlavou, a v tom samém chladném kabátku, v němž u mne chodil a v němž odešel. Tak ho i pochovali v mé zahradě. Když jsem tuto zvěst obdržel, velmi jsem se podivil, jak tak rychle chlapec dostal se na statek. Odešel dvacátého šestého února, a čtvrtého dubna byl nalezen. Za jeden měsíc přejít téměř tři tisíce verst — dej to Bůh i na koních! Vždyť by musel jít po stu verst denně. A k tomu v chladném šatě, bez pasu a bez kopejky peněz. Připusťme, že snad někdo ho i svezl po cestě — ale vše toto není bez zvláštního prozřetelnosti a péče Boží o něho. Hle, můj chlapec, řekl konečně pán, ochutnal plod modlitby — ale já i na starost svých let jsem ještě nepřišel v jeho míru.

Po tomto jsem začal říkat pánovi: krásná, otče, je kniha ctihodného Řehoře Palamy, kterou jste chtěl číst — já ji znám. Ale v ní se většinou uvažuje jen o ústní Ježíšově modlitbě; vy si však přečtěte knihu pod názvem Dobrotil; tam najdete úplnou a dokonalou nauku, jak dosáhnout i duchovní Ježíšovy modlitby v rozumu a v srdci, a okusit nejsladší plod její — při tomto jsem mu ukázal svůj Dobrotil. On, jak jsem zpozoroval, s potěšením přijal mou radu a slíbil obstarat si takovou knihu.

            Bože můj, rozjímal jsem sám u sebe, jakých podivných zjevů Boží síly nebývá od této modlitby! A jak moudře a poučně je toto příhoda: chlapce proutek naučil modlitbě, a ještě posloužil prostředkem útěchy! Zdali nejsou tytéž proutky Boží i naše zármutky a nástrahy, které se potkávají na modlitební cestě? A tedy — čeho se bojíme a znepokojujeme, když nám je ukazuje ruka Otce našeho nebeského, plného bezmezné lásky, a když tyto proutky nás učí snažněji učit se modlitbě a vedou nás k útěše nevyslovitelné?

            Když jsem skončil tato vyprávění, řekl jsem otci svému duchovnímu: Promiňte mi, pro Boha — už jsem se mnoho rozmluvil; ale svatí otcové rozmluvu, byť i duchovní, ale nezměřenou, nazývají planomluvností. Je mi čas jít navštívit mého jeruzalémského společníka. Modlete se za mne, bídného hříšníka, aby Pán ze svého velikého milosrdenství uspořádal mou cestu k dobrému.

            Z celé duše přeji, milovaný v Pánu bratře, odpověděl on — a milostivá blahodáť Boží nechť osvěcuje cestu tvou a doprovází tebe jako anděl Rafael Tobiáše!

Tři klíče k vnitřní modlitební pokladnici

Nalezené v duchovních bohatstvích svatých otců

      V srdci svém skrývám slova Tvá (Žalm 118, 11).

      Snaž se rozumem všemožnou jemností vznášeti se vzhůru (Katafygiotes, kap. 19).

            Má-li každý své zvláštní vlastnosti, náklonnosti a schopnosti, pak i dosažení jednoho a téhož cíle děje se rozličnými směry, rozličným způsobem, rozličnými vůdci k němu. Tak i dosažení cíle vnitřního modlitebního díla bývá pomocí mnohých cest, jak čteme v postřezích svatých otců.

            Jedny z těchto způsobů jsou obecné — jak pro úspěch v modlitbě, tak pro úspěch v životě křesťanském — totiž: bezpodmínečná poslušnost , jak praví Simeon Nový Teolog; práce dobročinnosti a asketického úsilí, jak hlásá církev ve svých zpěvech: „Konání jsi nalezl, božsky vnuknuté, ve viděních vzestup“ (tropar svatému mučedníkovi); modlitba vnější o vnitřní modlitbu: Pane, nauč nás modlit se; zvláštní blahodárné návštěvy , jako například: Kapsokalivita jednoho dne přilnul k ikoně Boží Matky, a po dvouletém obtěžování Jí v modlitbě náhle pocítil sladkost a teplo, které padlo do srdce; mládenec Jiří při prosté modlitbě náhle uviděl vnitřní světlo a přijal nepřetržitou samočinnou modlitbu, atd.

            Jsou i jiné podstatné způsoby k vnitřní modlitbě, které jakoby přímo k ní náležejí. Takové jsou tři, jak nacházíme u svatých otců.

            1) Častost vzývání jména Ježíše Krista;

            2) Pozornost k tomuto vzývání; a

            3) Vcházení dovnitř sebe — či, jak vyjadřují se otcové církve, vcházení rozumu do srdce.

            Jelikož tyto způsoby převážně rychlým a pohodlným způsobem odkrývají v nás království Boží a odhalují poklad vnitřní duchovní modlitby v našem srdci, je velmi příhodné nazvat je klíči k tomuto skrytému kovčegu.

První klíč: Vzývání jména Ježíše Krista

            Jestliže množství vede ke kvalitě, pak i časté, téměř nepřetržité vzývání jména Ježíše Krista — ačkoli zpočátku i rozptýlené — může přivést k pozornosti a teplu srdce; neboť přirozenost lidská je schopna osvojit si známé rozpoložení pomocí častého užívání a zvyku. Aby se člověk naučil něco činit dobře, musí to činit mnohem častěji, řekl jeden duchovní spisovatel; i svatý Hesychios praví, že častost rodí zvyk a obrací se v přirozenost (kap. 7). Toto, jak je vidět z pozorování zkušených mužů, bývá ve vztahu k vnitřní modlitbě tímto způsobem: kdo si přeje dosáhnout vnitřní modlitby, rozhodne se často, téměř nepřetržitě vzývat jméno Boží — totiž ústy vyslovovat Ježíšovu modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným; někdy pak zkráceně — totiž Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou — jak učí svatý Řehoř Sinajský. On též dodává, že zkrácené vzývání je pohodlnější pro začátečníky; ostatně nepopírá ani jedno ani druhé, jen radí často neměnit modlitební slovesa, aby se snáze přivyklo vzývání. A aby se člověk ještě více podněcoval k nepřetržitému konání modlitby, považuje si učedník za pravidlo, dívaje se v čase, jistý početrát vzývat — totiž tolik set či tisíc modliteb po čotkách vyslovovat ve dne i v noci, ne spěšně, nýbrž mluvě, namáhaje jazyk i rty. Po nějakém čase rty i jazyk cvičícího získají takový zvyk a jakoby samočinnost, že už bez zvláštního úsilí samy se budou pohybovat s vyslovováním jména Božího, i bez hlasu. Dále k tomuto pohybu jazyka se přislušuje rozum, a postupně se očišťuje od rozptýlení a přichází k pozornosti modlitby. Konečně může následovat i vcházení rozumu do srdce — jak vyjadřují se otcové — totiž rozum, když se obrátí do srdce, zahřeje je teplem božské lásky, a už samo srdce bude bez nucení, svobodně, s nevýslovnou rozkoší vzývat jméno Ježíše Krista a vylévat se s prosbou: srdce mé bdí. O plodnosti častého rozumového vzývání jména Ježíše Krista nádherně se vyjádřil svatý Hesychios: jako déšť, který hojně sestupuje na zem, i zemi měkčí — tak i zemi srdce našeho jméno Kristovo, námi vzýváno, radostně činí a obveseluje, je-li co nejčastěji vzýváno.

            Ačkoli ukázaný způsob, založený na zkušenostech a pozorováních svatých otců, je dostačující k pohodlnému vedení, aby se dosáhlo žádoucího cíle vnitřní modlitby, avšak jsou ještě způsoby vyšší — totiž pozornost a uvedení rozumu do srdce. Tento první způsob náleží převážně těm, kteří ještě nepřivykli pozornosti a nejsou ještě schopni úspěšně pracovat na srdci; neboť on může být úvodem a předpokladem k následujícím způsobům. Ostatně, podle rozdílu vlastností a schopností, komu co je pohodlnější, to si i vybírá — jak praví Nikéforos Mních.

Druhý klíč: Pozornost rozumu v srdci

Pozornost je zachování (střežení) rozumu — jak se vyjádřil Nikéforos Mních; neboť pozornost je shromáždění rozumu k sobě a ponoření jeho v jeden jakýsi předmět, při zanechání všech cizích myšlenek a představ. Jak je nutná při zaměstnání modlitbou, o tom ujišťují svatí Kalistos a Ignatios, uvádějíce slova ctihodného Nila: že pozornost, která hledá modlitbu, neodvratně ji přitáhne; neboť modlitba následuje pozornost více než cokoli jiného, o níž snažit se sluší (Dobrotil, část 2, kap. 24). Podobné tomuto píše i svatý Hesychios: „Na myšlenky velmi pozoruj a s touhou modlit se k Ježíši budeš“ (kap. 90); a ještě: „Vzduch srdeční radosti a ticha naplňuje se od krajní pozornosti“ (kap. 91), která je „tak nutná pro modlitbu jako svícen pro světlo lampady“ (kap. 102). Také Nikéforos Mních, když vyložil učení o vnitřní modlitbě, konečně uzavírá, že jestliže nebude pohodlné podle jím ukázaného vzoru vcházet do srdce, je třeba užít vší pozornosti při modlitbě — ona, bez jakékoli pochybnosti, otevře srdeční vchod a rozvine vnitřní modlitbu; neboť i svaté Písmo potvrzuje tuto pravdu, že bez pozornosti nelze spojit se s Bohem, řkouc: Ztište se a poznejte, že já jsem Bůh .

            Tedy kdo chce pomocí pozornosti dosáhnout vnitřní modlitby, musí držet se, pokud možno, osamocení, vyhýbat se rozmluvám s lidmi; modlitbu konat ne spěšně a ne mnoho naráz, nýbrž s jistou rozvahou; ponořovat rozum do modlitebních sloves tím způsobem, jak bývá při pozorném čtení knihy; vzývat, pokud možno, Toho i Jeho milosrdenství, o něž prosí: někdy, když vykonal jednu modlitbu, pomlčet trochu, jakoby čekaje odpovědi Boží; snažit se udržet pozornost i v případě rozptýlení; a vždy pamatovat, že se odhodlal pro Pána pobývat v nepřetržité pozornosti modlitby, při očišťování rozumu od myšlenek.

Třetí klíč: Pokojné dýchání a rytmus

            Třetí klíč je vcházení dovnitř sebe či do srdce. Nerozšiřujíce se o tomto svým uvažováním, představíme zobrazení a učení svatých otců o sebezahlobení a vcházení do srdce — podle způsobů jimi vyzkoušených jako věrných průvodců k pravé duchovní vnitřní modlitbě. Naučení o tomto svatých otců vyložíme zde jejich vlastními slovy, rozdělivše je pro pohodlnost do tří řad a seřadivše v následujícím pořádku:

První řadu složí otcové, kteří nám zanechali úplné naučení o Ježíšově modlitbě — totiž: 1) Simeon Nový Teolog, 2) Řehoř Sinajský, 3) Nikéforos Mních a 4) mniši Kalistos a Ignatios Xanthopoulové.

            Druhá řada — otcové, kteří zanechali krátké výroky o vnitřní modlitbě, kteří:

1) Hesychios Jeruzalémský, presbyter, 2) Philotheos Sinajský, 3) Theoleptos metropolita a 4) Barsanufios a Jan.

            Na třetím místě postavíme spásné vyprávění o abbě Filemonovi. Ono uvádí na paměť celou cestu asketického úsilí.

Svatootecké pokyny o vnitřní srdeční modlitbě

První skupina pokynů

1) Pokyny svatého Simeona Nového Teologa

Svatý Simeon Nový Teolog vykládá způsob vcházení do srdce v zobrazení třetího způsobu modlitby, v 68. slově (str. 163 ruského překladu, druhé vydání):

            Třetí způsob modlitby je vskutku podivuhodný a nevýslovný, a pro ty, kdo ho neznají ze zkušenosti, je nejen nepohodlný, ale zdá se dokonce neuvěřitelným. A vskutku, v našich časech tento způsob modlitby se vyskytuje jen u nemnohých, zatímco jím bývají zničeny úklady a léčky — jakékoli by démoni neužívali — aby odvrátili rozum k mnohým a rozmanitým myšlenkám. Neboť tehdy rozum, jsa volný ode všeho, má příhodnost bez jakékoli překážky zkoumat myšlenky vnášené démony, a s velikou pohodlností je odhánět a čistým srdcem přinášet modlitby své Bohu.

            Když potom vyložil podmínky pro úspěch v tomto způsobu modlitby — totiž dokonalou poslušnost, a zachování svědomí čistým ve všem: i ve vztahu k Bohu, i ve vztahu k lidem, i ve vztahu k věcem, a vnukl vše činit tak, jako bys byl před Bohem — pokračuje on:

            Když činíš takto, vyrovnáš sobě pravou a nebludnou cestu k třetímu způsobu modlitby, který je tento: rozum ať střeží srdce v ten čas, kdy se modlí, a dovnitř něj ať se obrací neodlučně, a odtamtud, z hlubiny srdce, ať posílá modlitby k Bohu.

            V tom je vše: pracuj tak, dokud neokusíš Pána. Když pak konečně rozum, tam, uvnitř srdce, okusí a srdcem pocítí, že dobrý je Pán — tehdy už nebude chtít vzdálit se od místa srdce; tehdy řekne i on, jako svatý Petr: „Dobře nám je zde být,“ a už vždy bude hledět tam, dovnitř srdce, a tam nepřetržitě se obracet, odháněje všechny myšlenky, které všívá ďábel.

            Pro ty, kdo nemají žádného ponětí o této věci a neznají ji, zdá se ona většinou obtížnou a skličující. Ale ti, kdo okusili sladkosti, kterou má, a pochutnali si na ní v hlubině srdce svého — ti volají se svatým Pavlem a říkají: kdo nás nyní odloučí od lásky Kristovy a tak dále. Proč svatí otcové naši, slyšíce Pána, jenž praví, že ze srdce vycházejí myšlenky zlé, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání — a to je, co poskvrňuje člověka, slyšíce také, že na jiném místě Evangelia se nám přikazuje čistit vnitřek nádoby, aby byl čistý i vnějšek její — zanechali všeho jiného duchovního díla a stali se cele podvizateli v tomto jediném konání, totiž ve střežení srdce — jsouce přesvědčeni, že spolu s tímto konáním pohodlně získají každou ctnost, a bez něho že nemohou uspět v žádné. V něm se převážně cvičili a o něm psali. Kdo chce, ať čte jejich spisy; ať si přečte, co napsal o tomto Marek Asketa, co řekl Jan Klimak, ctihodný Hesychios, Philotheos Sinajský, abba Izaiáš, Barsanufios Veliký a jiní.

            Chceš-li se naučit, jak to činit — totiž vcházet do srdce a být tam — povím ti o tom.

            Tři věci je ti třeba zachovávat především jiného: nestarost o vše — i o povolené, nejen o nepovolené a marné — čili jinak mrtvost ke všemu; svědomí čisté ve všem, tak aby tě v ničem neusvědčovalo; a dokonalou bezvášnivost, aby má myšlenka se nenakláněla k žádné věci. Potom si sedni na nějakém zvláštním a tichém místě o samotě, zavři dveře, odvrati svůj rozum od každé časné a marné věci, skloň se hlavou svou k prsoum, a takto stůj pozorností uvnitř sebe sama — ne v hlavě, ale v srdci — obraceje tam i svůj rozum, i smyslové oči své, a přidržuje. Tam maje svůj rozum, snaž se všemožně najít, kde je srdce, aby když je najdeš, tam už cele pobýval tvůj rozum. Zprvu najdeš tam uvnitř nějakou temnotu a tvrdost; ale potom, budeš-li pokračovat v tomto díle pozornosti nepřetržitě dnem i nocí, získáš nějakou nepřetržitou radost. Rozum, podvizuje se v tomto, trefí místo srdce, a tehdy hned uvidí tam uvnitř takové věci, jakých nikdy neviděl a neznal. Od tohoto okamžiku — ze které strany by nevstala a nezjevila se nějaká myšlenka — dříve než vstoupí dovnitř a pomyslí či představí se — rozum hned ji odtamtud požene a zničí jménem Ježíšovým — totiž: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou; od tohoto času rozum začne mít hněv na démony, honit je a zasahovat. Ostatní pak, co obyčejně následuje po tomto konání, s pomocí Boží sám ze zkušenosti poznáš, zachovávaje pozornost a drže Ježíše — totiž modlitbu Jeho: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!

2) Pokyny svatého Řehoře Sinajského

Svatý Řehoř Sinajský vykládá učení o vnitřní modlitbě v srdci a o způsobu zvyknutí na ni ve třech svých statích o mlčení a modlitbě, umístěných v Dobrotilu, část 1, str. 112–119. Hle, zkrácený výtah z nich:

            Bylo by nám náleželo, přijavše ducha života v Kristu Ježíši, čistou modlitbou v srdci cherubínsky rozmlouvat s Pánem; ale my, nerozumíce velikosti, cti a slávě milosti znovuzrození, a nedbajíce o to, abychom rostli duchovně skrze plnění přikázání a chopili se stavu rozumného nazírání, upadáme v nedbalost, čímž padáme do vášnivých zvyků a svrhujeme se do propasti necitlivosti a temna. Bývá i to, že i málo pamatujeme, zda je Bůh; a jací máme být — jako Boží děti podle milosti — o tom docela nevíme. Věříme, ale vírou ne činnou, a po obnovení duchem ve křtu nepřestáváme žít tělesně. Jestliže někdy, když jsme se pokáli, i začínáme plnit přikázání, plníme je jen zevně, a ne duchovně, a do té míry odvykáme duchovnímu životu, že jeho projevy u jiných se nám zdají nepravostmi a omyly. Tak až do samé smrti pobýváme mrtví duchem, žijíce a jednajíce ne v Kristu, a neodpovídajíce tomu určení, že zrozené z ducha má být duchovní.

            Mezitím přijaté námi ve svatém křtu v Kristu Ježíši nezaniká, ale jen se zahrabává jako poklad do země. A rozumnost i vděčnost vyžadují postarat se o to, abychom jej odkryli a přivedli na světlo. Jak to?

            K tomu vedou takové dva způsoby: zaprvé, tento dar se odkrývá mnohotrudným plněním přikázání, takže v jaké míře plníme přikázání, v takové tento dar projevuje svou světlost a svůj lesk; zadruhé, přichází on na jevo a rozkrývá se nepřetržitým vzýváním Pána Ježíše — či, což je totéž, nepřetržitou památkou na Boha. I první prostředek je mocný; ale druhý je mocnější, takže i první od něho přijímá svou plnou sílu. Proto, jestliže upřímně chceme rozkrýt v nás skryté semeno milosti, spěchejme rychle přivyknout tomuto posledního srdečnímu cvičení a mít v srdci tuto jedinou věc modlitby — bezobrazně, bez představ — dokud ona zahřeje srdce naše a rozpálí je k nevýslovné lásce k Pánu.

            Činnost této modlitby v srdci bývá dvojím způsobem; někdy rozum předchází, přiléhaje k Pánu v srdci nepřetržitou památkou, někdy činnost modlitby, sama jsouc předem pohnuta ohněm veselí, přitahuje rozum do srdce a přivazuje ho ke vzývání Pána Ježíše a k zbožnému před Ním představení. V prvním případě činnost modlitby se začíná odkrývat, zmenšujíc vášně skrze plnění přikázání, teplem srdečním v důsledku zesíleného vzývání Pána Ježíše; ve druhém duch přitahuje rozum k srdci a staví ho tam v hlubině, zdržuje ho od obvyklého toulání. Od těchto dvou druhů modlitby i rozum bývá tu činným, tu kontemplativním: činností on s pomocí Boží přemáhá vášně, a kontemplacíáním vidí Boha, nakolik je to člověku přístupné.

            Činná rozumově-srdeční modlitba se koná takto: sedni na stolici asi píď vysokou, svrhni rozum svůj z hlavy do srdce a přidrž ho tam; a odtamtud vzývej rozumově-srdečně: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“ Drž při tom i dech, abys nedýchal směle, neboť to může rozptýlit myšlenky. Pokud uvidíš, že vznikají myšlenky, nenaslouchej jim — byť byly prosté a dobré, a nejen marné a nečisté. Ukládaje rozum do srdce a vzývaje Pána Ježíše často a trpělivě, brzy rozboříš takové myšlenky a vyhubíš je, zasahuje neviditelně božským jménem. Svatý Klimak praví: Ježíšovým jménem bij nepřátele; silnější zbraně než tato není jiné ani na nebi, ani na zemi.

            Když v takovém trápení zeslábne rozum, a onemocní tělo i srdce od napjatého stání častého vzývání Pána Ježíše, tehdy vstaň a zpívej, nebo se cvič v rozjímání o nějakém místě Písma, nebo v památce na smrt, anebo se zaměstnej čtením či ruční prací, či něčím jiným.

Když se chopíš této věci modlitby, tehdy je ti příhodné číst jen takové knihy, ve kterých se vykládá učení o vnitřním životě, o střízlivosti a modlitbě — totiž Klimak, slova Izáka Syřana, asketické knihy Maxima Vyznavače, Simeona Nového Teologa, Hesychia, Filothea Sinajského a jiné. Písma jiného druhu vše nech do času — ne proto, že by byla špatná, ale proto, že je ti nyní nevhodné se jimi zabývat při tvém nynějším rozpoložení a snažení: mohou odvádět tvůj rozum od modlitby. Čti málo, ale s prohloubením a osvojením.

            Neopouštěj ani modlitbu. Jiní drží veliké modlitební pravidlo, jiní docela zanechávají modlitebníku, modlíce se Pánu jedinou rozumovou modlitbou. Ty však vyber střed: neber mnoho modliteb, neboť odtud znepokojení, ale ani je nezanechávej — pro případ nemoci a ochabnutí. Jestliže vidíš, že modlitba v tobě působí a nepřestává sama se hýbat ve tvém srdci, nezanech ji a neber se k modlitebníku. To by znamenalo zanechat Boha uvnitř, vyjít odtamtud a zvenčí k Němu vztahovat rozmluvu. Těm, kdo ještě nemají působení modlitby, je třeba mnohomluvně se modlit, i bez míry, aby nepřetržitě byli v tomto mnohomodlitví a různomodlitví, dokud od takové bolestné práce modlitební se nezahřeje srdce a nezačne v něm působení modlitby. Kdo pak konečně okusí této milosti, tomu je třeba modlit se v míru, a více pobývat v rozumové modlitbě, jak přikázali otcové. V případě vnitřní ochablosti je třeba se modlit či číst písma otců. Užívání vesel je zbytečné, když vítr napjal plachty; jsou potřebné tehdy, když vítr padne a loď se zastaví.

            Velikou zbraň má na nepřátele ten, kdo v modlitbě drží nářek rozrušený, aby neupadl do zpupnosti od radosti, jež se podává modlitbou. Ten, kdo zachovává takovou rado-smutnost, unikne všeliké škody. Pravá neklamná vnitřní modlitba je ta, ve které teplo — vycházejíc z modlitby Ježíšovy — vkládá oheň do země srdce a spaluje vášně jako trní. Ona veselím a světlem ozáří duši, a přichází ani z pravé, ani z levé strany, ani dokonce shůry, ale proráží ze srdce jako pramen vody, od životodárného Ducha. Tuto jednu miluj a obrať se ji získat ve svém srdci, zachovávaje rozum vždy bez snivosti. S ní se neboj ničeho; neboť Ten, kdo řekl: „Doufejte, já jsem; nebojte se“, Sám je s námi.

3) Pokyny Nikéfora Mnícha

            Nikéforos Mních své poučení o vcházení do srdce vykládá ve své stati o střízlivosti a střežení srdce (Dobrotil, část 2, str. 36–43).

            Vy, kdo si přejete přijmout do srdce v pocitu oheň nebeský a zkušenostně poznat, co je království nebeské, které je uvnitř vás — přistupte, já vám povím nauku nebeského žití, či lépe umění, které bez práce a potu uvádí svého dělníka do přístavu bezvášnivosti. Skrze pád jsme vyšli ven; navraťme se k sobě, odvracejíce se od vnějšího. S Bohem smíření a příbuznost nejsou pro nás možné, pokud se dříve nenavrátíme k sobě a nevejdeme dovnitř. Jen vnitřní život je pravé křesťanské žití. O tom svědčí všichni otcové.

            Tak se bratr zeptal abby Agathona: co je důležitější — tělesná práce, či střežení srdce? Starec odpověděl: člověk je podoben stromu; práce tělesná je listí, a střežení srdce je plod. Jelikož pak podle Písma každý strom, který nerodí dobrého ovoce, bývá posekán a uvržen do ohně, je zřejmé, že musíte všechnu svou péči obrátit na plod — totiž na střežení srdce. Ostatně i listnatý oděv — totiž tělesná práce — je pro nás potřebný.

            Svatý Klimak praví: učiň dveře cely pro tělo, dveře úst pro jazyk, a vnitřní dveře pro zlé duchy. Sede na výšině (totiž když jsi upevnil pozornost nad srdcem), pozoruj, jsi-li obratný, kteří a v jakém počtu přicházejí zloději, aby vešli do vinice srdce tvého a ukradli hrozny. Unaven dozorce (totiž ten, kdo naslouchá srdci), když vstane, pomodlí se, potom opět sedne a mužně se chopí téže věci (totiž pozornosti srdce a modlitbě).

            Svatý Makarios Veliký učí: hlavní dílo askety záleží v tom, aby vešel do svého srdce, učinil tam boj se satanem a protivně stál jeho myšlenkám, bojoval proti němu.

            Svatý Izák Syrský píše: Potčiž vejdi do vnitřní pokladnice své, a uvidíš poklad nebeský. Žebřík do království nebeského je skryt uvnitř tebe — totiž ve tvém srdci. Tedy omývaje se od hříchu, seber se do svého srdce: tam získáš stupně, jimiž můžeš vystupovat vzhůru.

            Hle, výrok Karpathského: mnoho asketické práce a trápení je potřeba v modlitbách, aby se našel neznepokojený stav myšlenek — to je jiné nebe srdce, kde přebývá Kristus, jak praví Apoštol: či nevíte, že Kristus žije ve vás.

Hle, slova svatého Simeona Nového Teologa: od té doby, kdy člověk byl vyhnán z ráje a vzdálil se od Boha, ďábel s démony obdržel svobodu dnem i nocí neviditelně otřásat představivou silou každého člověka. Ochránit se od tohoto rozumu není možné jinak než všehochvilkovou památkou na Boha. U koho se vryje památka na Boha, ten může zdržet od bloudění i svou myslivou sílu.

            Tak učí i všichni svatí otcové. Toto největší ze všech děl téměř všichni přijímají od jiných skrze vyučování. Velmi řídké jsou případy, kdy nevyučení přijali a přijímají je přímo od Boha, pro horoucnost jejich víry. Tedy je třeba hledat učitele, který zná věc. Jestliže však není takového učitele, pak — povzývaje Boha na pomoc v zkroušenosti srdce a slzách — čiň, co ti řeknu.

            Je známo, že dýchání, jímž dýcháme, skrze plíce přivádí vzduch k srdci. Tedy sedni, a když jsi shromáždil svůj rozum, uveď jej tímto způsobem dýchání dovnitř; přinuť ho, aby spolu s tímto vdechovaným vzduchem sestoupil do samého srdce, a drž ho tam, nedávaje mu svobody vyjít — jak by si přál. Drže ho tam, nezanechávej ho prázdným, ale dej mu tato posvátná slova: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou! Ať je opakuje dnem i nocí. Postarej se přivyknout tomuto pobytu uvnitř s ustanovenou modlitbou a střez, aby tvůj rozum brzy nevycházel odtamtud, neboť zpočátku bude velmi rmoutit se od takového ostýchavého uvěznění uvnitř. Naopak, když přivykne, bude mu tam veselo a radostno pobývat, a sám bude chtít zůstat tam. Jako člověk, který se navrátil z ciziny do svého domu, sám sebe nepamatuje radostí, když opět uvidí svou manželku a děti — tak rozum, když se spojí se srdcem, naplňuje se nevýslovnou radostí a veselím.

            Jestliže stačíš vejít do srdce tím způsobem, který jsem ti ukázal, vzdej díky Bohu a drž se tohoto díla vždy: ono tě naučí tomu, co jsi ani nemyslil. Jestliže však — i mnoho pracuje — nebudeš moci vejít do krajů srdce tím způsobem, který jsem ti ukázal, pak čiň, co ti ještě řeknu, a s pomocí Boží nalezneš hledané. Je známo, že slovesnost člověka (vnitřní slovo — slovo, jímž rozmlouvá sám se sebou) je v prsou; neboť tam, uvnitř prsou, když mlčí ústa, mluvíme sami se sebou a radíme se, tam konáme modlitby (když je zpaměti čteme v myšlenkách), i žalmozpěv tam vedeme i jinou rozmluvu se sebou. Této slovesnosti — když jsi od ní odebral všelikou myšlenku — dej mluvit bez přestání: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou; a přinuť se místo jakékoli jiné řeči jen toto jedno volat uvnitř. Vydrž trpělivě v tomto díle jen nějaký čas, a tímto se ti otevře vchod do srdce bez jakékoli pochybnosti — jak jsme i my sami zkušeností toto zvěděli.

            Spolu s takovým mnoh žádoucím a radostným vcházením do srdce i s jeho strážcem — pozorností — přijde k tobě i celá tvář ctností: láska, radost, pokoj, velkodušná trpělivost, tichost a jiné.

4) Pokyny Kalista a Ignatia Xanthopoulů

            Mniši Kalistos a Ignatios Xanthopoulové zobrazují své lekce o vnitřním díle srdce v celých stu kapitolách, umístěných v Dobrotilu (část 2, str. 56–131). Hle, hlavní z nich, co je pro nás potřebné:

            Začátek života podle Boha je horlivost a všestranné snažlivé úsilí žít podle spasitelných přikázání Kristových; konec pak — jevení dokonalého toho, co bylo v nás představeno božskou milostí ve křtu — či, což je totéž, odložit starého člověka i s jeho skutky a žádostivostmi a obléci se v nového duchovního, totiž v Pána Ježíše Krista, jak mluví božský Pavel: dítky mé, jež opět s bolestmi rodím, dokud se ve vás neobrazí Kristus.

            Když se křtíme, praví svatý Zlatoústý, tehdy naše duše více než slunce září, očišťujíc se Duchem Svatým. Jako stříbro čisté, jež leží proti slunečním paprskům, i samo paprsky vyzařuje — ne svou vlastní přirozeností, ale skrze ozáření sluncem — tak i duše, která se očišťuje ve křtu, přijímá paprsky od slávy Ducha, a sama vnitřně je slavnou. Ale — běda! — tato sláva, nevýslovná a hrozná, jen jeden či dva dny pobývá v nás, a potom ji hasíme, přivádějíce bouři životních starostí a vášnivých skutků.

            V božském lůně — totiž ve svaté křtitelnici — docela přijímáme dokonalou božskou milost. Jestliže po tomto ji skrýváme pod temnotou životních starostí a vášní, můžeme ji opět obnovit a očistit pokáním a plněním božských přikázání, a uvidět její přirozenou světlost. To bývá v míru víry každého a žáru horlivosti žít podle víry, zvláště s požehnáním Pána Ježíše Krista. Svatý Marek praví: Kristus, dokonalý Bůh, dokonalou daroval těm, kdo se křtili, milost Ducha Svatého, která od nás žádné platby nevyžaduje; odkrývá se ona v nás a zjevně se děje v míru plnění přikázání, dokud nedosáhneme v míru věku naplnění Kristova.

            Tedy, jelikož začátek a kořen spasitelného díla je žít podle přikázání Páně, a konec a plod — obnovit darovanou nám nejprve křtem dokonalou milost Ducha, která v nás je, ale je pohřbena vášněmi, a opět se odkrývá plněním Božích přikázání — sluší se nám oznámit o tomto daru, očistit ho a uvidět jasněji. Miláček Páně, Jan, praví, že ten, kdo zachovává přikázání Páně, s Pánem přebývá, a Pán s ním. Sám pak Pán ještě plněji toto vykládá, řka: Kdo má přikázání Má a zachovává je, ten jest, kdo Mne miluje; a kdo Mne miluje, bude milován Otcem Mým, i Já ho budu milovat a zjevím se mu sám. Kdo Mne miluje, slovo Mé zachová, a Otec Můj ho bude milovat, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme .

            Toto přesné plnění přikázání spasitelných není pro nás možné bez Pána Ježíše Krista, jak On Sám praví: beze Mne nemůžete činit nic , a jak vyznal Apoštol, že není žádného jiného spasení. On je pro nás cesta, pravda i život. Proto naši slavní vůdcové a učitelé, s živým v nich všesvatým Duchem, premoudře nás učí — dříve než každé jiné dílo — Pánu se modlit a od Něho bez pochybnosti vyprošovat si milosti, a všesvaté a nejsladší jméno Jeho nepřetržitě mít a nosit vždy v srdci i v rozumu — bdíce, chodíce, jedíce a pijíce. Neboť jako v ten čas, kdy není v nás takového vzývání, stéká se v nás vše špatné a zhoubné — tak v ten čas, kdy ono v nás je, vše protější je odháněno, nic dobrého se nezmenšuje, a nic nebývá, co bychom nemohli vykonat — jak Sám Pán řekl: kdo zůstává ve Mně a Já v něm, ten přinese hojný plod.

Tedy, když jsme si uvědomili svou mdlobu, a celou svou naději položili na Pána, přikázání pak zamilovali až do hotovosti raději položit život než přestoupit některé z nich — všechno naše snažení obrátíme k tomu, abychom přivykli a upevnili se v tomto nepřetržitém vzývání spasitelného jména Páně, jež je záhubou všelikého zla a budováním. Aby se přizpůsobila tato práce, svatí otcové ukázali zvláštní jakési dílo, nazvavše je uměním, a dokonce uměním umění. Nabízíme zde podivuhodného Nikéfora přirozené umění — jak vcházet dovnitř srdce způsobem dýchání, což mnoho napomáhá shromáždění myšlenek.

            Pravidlo jeho je takové: sedni v odloučeném místě, a když jsi shromáždil rozum, uveď jej způsobem dýchání do srdce; a když ses tam zastavil pozorností, vzývej nepřetržitě: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou! Tak čiň do té doby, dokud k srdci nepřilne toto vzývání a nestane se nepřetržitým.

            Tak učili všichni svatí otcové. Svatý Zlatoústý praví: zapřísahám vás, bratři, nikdy nepřestávat plnit pravidlo této modlitby. Na jiném místě: každý musí — jí-li, či pije, či sedí, či slouží, či cestuje, či cokoli jiného dělá — bez přestání volat: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou; i jméno Pána Ježíše Krista, sestupujíc do hlubiny srdce, pokoří nepřátele. Přestaň tedy — a nepřetržitě vzývej jméno Pána Ježíše, aby srdce pohltilo Pána a Pán srdce, a stali se tito dva jedno. A ještě: neodlučujte srdce své od Boha, ale zachovávejte v něm vždy památku Pána našeho Ježíše Krista, dokud se jméno Pána nepostaví uvnitř srdce, a nemyslete na nic jiného, než jen na to, aby se ve vás zvelebil Kristus. Svatý Klimak praví: památka Ježíšova nechť se spojí s dechem tvým. A svatý Hesychios píše: chceš-li zahanbovat cizí myšlenky a nepřetržitě střízlivět srdcem, modlitba k Pánu Ježíši nechť přilne k dechu tvému, a za několik dní uvidíš přání své splněné.

            Vědomo budiž, že naučíme-li svůj rozum spolu s dechem sestupovat do srdce, zpozorujeme také, že když tam sestupuje, bývá jediný a nahý, drže se jediné památky a vzývání Pána našeho Ježíše Krista; naopak když odtamtud vychází a táhne se k vnějším předmětům, neochotně se dělí na mnohé představy a vzpomínky. Pro zachování této prostoty a jedinečnosti rozumu je přikázáno zkušenými v této věci otci, aby ten, kdo horlí získat návyk střízlivět rozumem v srdci, seděl v tichém a ne osvětleném místě — zvláště na počátku tohoto dobrého zápasu. Neboť vidění vnějších předmětů přirozeně je příčinou rozptýlení myšlenek. Když pak tichá a temná komnata skrývá před námi vnější, myšlenka přestává se rozptylovat a pohodlněji se sbírá do sebe, jak praví Basil Veliký: rozum, který se nerozšiřuje smysly do světa, k sobě se navrací.

            Povšimni si důkladně, že podstata tohoto zápasu záleží v jednomyslném, srdečním, čistém a nerozptýleném vzývání Pána našeho Ježíše Krista s vírou — a ne jen v tomto: v sestupování do srdce způsobem dýchání a v sezení v tichém a temném místě. Vše toto a podobné je vynalezeno otci pro nic jiného, než proto, že v tom viděli jakousi pomůcku pro shromáždění myšlenek a jejich navrácení k sobě od obvyklého létání. Od návyku být sebrán a naslouchat sobě rodí se už i návyk čistě a nerozptýleně modlit se rozumem v srdci.

            Věz i to, že všechna taková přizpůsobující postavení těla se přikazují, určují podrobnými pravidly a považují se za potřebná, dokud nezmizí čistá a nerozptýlená modlitba v srdci. Když však blahovolením a milostí Pána našeho Ježíše Krista toho dosáhneš, tehdy — zanechav mnohých a rozličných konání — budeš více než slovy spojen s jediným Pánem čistou a nerozptýlenou modlitbou srdeční, nepotřebuje těch přizpůsobení.

            Tedy, chceš-li skutkem být učiněn hodným života v Kristu Ježíši, snaž se dosáhnout toho, aby v každý čas a v každou hodinu, i při každém díle, čistě a vroucně ses modlil Pánu v srdci — abys takto od věku nemluvňat mohl dospět v muže dokonalého, v míru věku naplnění Kristova . Nezapomeň při tom, že ty, když někdy přijde k tobě samovolná čistá modlitba, v žádném případě nesmíš ji rozbořit svými modlitebními pravidly. Tak učí Filemon: v noci či ve dne, když tě Pán učiní hodným pocítit čistou a nerozptýlenou modlitbu, zanech tehdy svých pravidel a kolik je sil snaž se přilnout k Pánu Bohu — a On osvětlí srdce tvé v duchovním díle.

            Když pak budeš učiněn hodným neodlučného pobytu modlitby v srdci, tehdy — jak praví Izák Syrský — dosáhl jsi konce všech ctností a stal se příbytkem Ducha Svatého; tehdy nepřestane modlitba, sedíš-li, chodíš-li, jíš-li či piješ, či cokoli jiného děláš; i v hlubokém spánku vůně modlitební budou sestupovat ze srdce lehce; byť i umlkla ve spánku, ale uvnitř tajně vždy bude posvátně konána, nepřetržitě.

Druhá skupina pokynů

1) Výroky Hesychia Presbytera

            1) Pozornost je nepřetržité ode všech myšlenek mlčení srdce, v němž Kristus Ježíš, Syn Boží a Bůh, a On jediný, vždy a nepřetržitě dýchá — Jeho vzývá, s Ním mužně se staví proti nepřátelům, a od Něho má moc odpouštět hříchy (vyznává své).

            2) Střízlivost je pevné usazení a stání rozumu u dveří srdce; takže vidí, jak přicházejí cizí myšlenky — ti zloději-lapkové, slyší, co mluví a co dělají ti hubitelé, a jaký obraz démoni načrtávají a obklíčí, snažíce se skrze něj uchvátit v snech rozum a svést ho. Budeme-li pilně konat takové dílo, ono nám zřejmě ukáže umění myšleného boje (kap. 6).

            3) Způsoby střízlivění: první je neopustitelně hledět na sny či na příklady; druhý — vždy mít srdce hluboce mlčící a ode všech myšlenek tiché, a modlit se; třetí — nepřetržitě vzývat na pomoc Pána Ježíše Krista v pokoře; čtvrtý — mít v duši nepřetržitou památku na smrt; pátý, nejúčinnější ze všech — jen k nebi hledět, v ničem neviníce zemi (kap. 14–18).

            4) Ten, kdo pracuje uvnitř, musí každou chvíli mít taková čtyři díla: pokoru, krajní pozornost, odpor myšlenkám a modlitbu . Pokoru — aby, jelikož jeho boj jde s pyšnými démony, vždy měl v ruce srdce pomoc Kristovu; neboť Pán nenávidí pyšné. Pozornost — aby vždy držel srdce své bez jakékoli myšlenky, byť i se zdála dobrou. Odpor — aby jakmile ostrozrakostí rozumu pochopí, kdo přišel, hned s hněvem odporoval lstivému, jak se říká: odplácím zlem těm, kdo mi činí zlo — což ne Bohu se má zpovídat duše má . Modlitbu — aby po odporu hned z hlubiny srdce zvolal ke Kristu se vzdechem nevýslovným. A tehdy sám zápasník uvidí, jak uctívaným jménem Ježíšovým nepřítel se svými sny se rozptýlí jako prach větrem či zmizí jako dým (kap. 20).

            5) Kdo nemá čistou od myšlenek modlitbu, ten nemá zbraně k boji — modlitby, pravím, té, která by nepřetržitě konána byla ve vnitřních tajinách duše a vzýváním Pána Ježíše Krista bičovala a spalovala nepřítele, jenž tajně bojuje (kap. 21).

            6) Náleží ti ostrým a napjatým pohledem rozumu hledět dovnitř, abys poznával vcházející. Jakmile poznáš, hned odporem rozbij hlavu hada, a zároveň se vzdechem výkřiku obrať se ke Kristu. I obdržíš tehdy zkušenost neviditelné božské pomoci (kap. 22).

            7) Jestliže s pokorným smýšlením, památkou na smrt, sebeobviňováním, odporem myšlenkám a vzýváním Ježíše Krista vždy pobýváš ve svém srdci, a s těmito nástroji denně procházíš představivou cestu — úzkou, ale radostnou a sladkou — vejdeš do svatých nazírání svatých, v němž jsou veškeré poklady moudrosti a rozumu skryty . Neboť v Kristu Ježíši pocítíš, že do duše tvé sestoupil Duch Svatý, jímž člověk osvícen odkrytou tváří hledí slávu Páně (kap. 29).

            8) Ďábel jako lev řvoucí obchází se svými houfy hledaje koho by pohltil . Nechť nikdy neustanou u nás srdeční pozornost, střízlivost, rozmluva s myšlenkami a modlitba ke Kristu Ježíši, Bohu našemu. Neboť lepší pomoci kromě Ježíšovy nenajdeš za celý život svůj, neboť jen On jediný jako Bůh zná démonské úklady, obezličky a lsti (kap. 39).

            9) Jako smyslová sůl lahodí chléb i každý pokrm, chrání maso od hnití a uchovává v celosti nadlouho, tak rozuměj i o rozumovém střežení představivé sladkosti a podivuhodného díla v srdci. Neboť i ono božsky lahodí vnitřního i vnějšího člověka, zahání smrad zlých myšlenek a zachovává nás stálými v dobru (kap. 87).

            10) Nakolik pilně nasloucháš rozumu, natolik s vroucím přáním budeš se modlit Ježíši; a opět nakolik nedbale dohlížíš na rozum, natolik se vzdálíš i od Ježíše. A jako první silně osvěcuje vzduch rozumu, tak poslední — totiž odchýlení se od střízlivění a sladkého vzývání Ježíše — obyčejně docela zatemňuje jej (kap. 90).

            11) Nepřetržité, s vroucím jakýmsi přáním, plným sladkosti a radosti, vzývání Ježíše působí to, že vzduch srdce od krajní pozornosti naplňuje se útěšným tichem. Toho pak, aby srdce zcela se očistilo, původcem bývá Ježíš Kristus, Syn Boží a Bůh, veškerého dobrého Původce a Tvůrce. Neboť On sám praví: Já jsem Bůh, který působí pokoj (kap. 91).

            12) Rodí se božský stav od nepřetržité památky a vzývání Pána našeho Ježíše Krista, jestliže nezanedbáš stálého k Němu v rozumu modlení a nepřetržitého střízlivění, jako jediné naléhavě nutné věci. A vskutku, jedno a totéž vždy konané musíme mít dílo — vzývání Ježíše Krista, Pána našeho; vroucím srdcem volajíce k Němu, kéž dá On nám účastnit se a okusit Jeho jména. Neboť častost je matka návyku — jak ke ctnosti, tak i k neřesti; a návyk potom už panuje jako i přirozenost. Když přijde v takový stav, rozum už hledá svých protivníků, jako lovecký pes zajíce v křoví; ale ten hledá, aby pohltil, a onen aby zasáhl a rozehnal (kap. 97).

            13) Zkušený v dílech veliký David praví k Pánu: Sílu svou k Tobě budu stříci . Tak i zachování u nás síly srdeční a představivého mlčení, od něhož se rodí všechny ctnosti, závisí na součinnosti Pána, který nám dal přikázání, a odhání od nás, když nepřetržitě vzýváme Ho, nepotřebné zapomnění, které nejčastěji hubí srdeční mlčení jako voda oheň. Proto neupadej do spánku z nedbalosti sobě k záhubě, ale jménem Ježíšovým bičuj protivníky. Toto nejsladší jméno ať přilne i k dechu tvému; a tehdy poznáš užitek mlčení (kap. 100).

            14) Když my, nehodní, budeme učiněni hodni se strachem a chvěním přijímat božské přečisté Tajiny Krista Boha a Krále našeho, tehdy nejvíce ukažme střízlivění, střežení rozumu i přísnou pozornost; i tento božský oheň — totiž tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista — spaluje hříchy na hříchy. Neboť vcházeje do nás, On hned zahání ze srdce zlé duchy zloby a odpouští nám někdejší hříchy; a rozum náš tehdy zůstává volným od neklidné dotěrnosti zlých myšlenek. Jestliže po tomto, stoje u dveří srdce, pečlivě budeš stříci svůj rozum, pak když opět budeš činěn hodným svatých Tajin, božské tělo více a více bude osvěcovat náš rozum a činit jej zářícím podobně hvězdě (kap. 101).

            15) Je třeba celým srdcem dbát o zachování toho, co je drahocenné; drahocenné pak vpravdě je pro nás jen to, co nás chrání ode všeho zla — jak smyslového, tak představivého. Takové je střežení rozumu se vzýváním Ježíše Krista — vždy hledět do hlubiny srdce a nepřetržitě mlčet myšlenkou, byť i — tak řeknu — od myšlenek, jež se zdají pravými, snažit se být prázdnou, i od všelijakých vůbec myšlenek, aby se pod nimi neskrývali zloději (kap. 103).

            16) Je třeba vždy obracet v prostoru srdce našeho jméno Ježíše Krista, jako blesk se obrací v prostoru vzduchu před tím, než přijde déšť. To dobře znají ti, kdo mají duchovní zkušenost ve vnitřním boji. Boj tento vnitřní je třeba vést stejně, jako se vede válka obvyklá. Nejprve pozornost; potom, když zpozorujeme, že přistoupila nepřátelská myšlenka, vrhněme na ni s hněvem slova kletby ze srdce; třetí potom věc je pomodlit se proti ní, obracejíce srdce ke vzývání Ježíše Krista — aby se rozptýlil tento démonský přízrak hned, aby jinak rozum nešel ve stopách tohoto snu jako dítě sváděné jakýmsi obratným kejklířem (kap. 105).

            17) Hle, podivuhodný plod pro rozum od mlčení: hříchy, které zprvu zaklepou na rozum jen myšlenkami, aby — budou-li přijaty srdcem — učinily se potom hrubými hříchy smyslovými — všechny se odříznou v představivosti naší vnitřní člověka ctností střízlivění, která jim nedovoluje vejít dovnitř a přistoupit k Ježíši Kristu (kap. 111).

            18) Jako údolí hojně rodí pšenici, tak modlitba Ježíšova hojně naplodí v srdci tvém všeliké dobro; či lépe — toto ti podá sám Pán náš Ježíš Kristus, bez něhož nic činit nemůžeme. A zprvu nalezneš ji žebříkem, potom knihou, v níž budeš číst, a konečně, více a více prospívaje, nalezneš ji Jeruzalémem nebeským, městem Krále zástupů, se soupodstatným Jeho Otcem a klaněným Duchem Svatým (kap. 117).

            19) Duše, když vystoupí po smrti do vzduchu k branám nebeským, i tam se nezahanbí před nepřáteli svými, majíce za sebe Krista; ale i tehdy, jako nyní, směle promluví k nim u brány . Jen do samého konce svého nechť neochabuje dnem i nocí volat k Pánu Ježíši Kristu, Synu Božímu; a On vykoná pomstu její brzy, podle nemylného božského slibu, který řekl v podobenství o nespravedlivém soudci: věru, pravím vám, vykoná pomstu jejich brzy — i v tomto životě, i po jejím odchodu z těla (kap. 149).

            20) Jestliže, když jsme začali pobývat v pozornosti rozumu, spojujeme se střízlivostí pokoru, s rozmluvou sdružujeme modlitbu, budeme dobře chodit myšlenkou s klaněným a svatým jménem Ježíše Krista jako se svítilnou světla. Jestliže však jen na svou vlastní střízlivost či pozornost doufáme, brzy podlehnouce útoku nepřátel padneme, byvše svrženi. A začnou tehdy ve všem přemáhat nás ti lstiví zlodějové, a my začneme více a více zaplétat se zlými žádostmi jako sítěmi, či dokonalému záhyní pohodlně se vydáme od nich, nemajíce v sobě vítězného meče — jména Ježíše Krista. Neboť jen tento posvěcený meč, byt nepřetržitě obracen v srdci vyprázdněném od všelikého obrazu, umí obracet je zpět a stínati, spalovati a požírati jako slámu oheň (kap. 152).

            21) Dílo nepřetržité střízlivosti, duš prospěšné a mnohoplodné, je hned spatřovat snové myšlenky, které se tvoří v mysli. Dílo rozmluvy je usvědčovat a vydávat hanbě myšlenku, která učinila pokus vejít do vzduchu našeho rozumu pomocí představy jakéhosi smyslového předmětu. To pak, co hned hasí a rozptyluje všeliký záměr protivníků, všeliké slovo, všeliký sen, všelikého modláře i všeliký sloup zloby, je vzývání Páně . I my sami vidíme v mysli, jak silně je ráží Ježíš, veliký Bůh náš, a jak chrání nás pokorné, chudé a k ničemu nezpůsobilé (kap. 153).

            22) Nepropluje mnoho mil loď bez vody; nedosáhne úspěchu ani střežení rozumu bez střízlivosti s pokorou a všehochvilkovou modlitbou Ježíš Kristovou (kap. 168).

            23) Od nepřetržité modlitby, jež se v nás děje myšlením, bývá vzduch čistým od pochmurných mraků a větrů duchů zloby. Když pak vzduch srdce je čistý, nic už nepřekáží, aby v něm zářilo božské světlo Ježíšovo — pokud jen my se nepozdvihneme marnou slávou a pochybností, neponese se k nedosažitelnému, a nebudeme za to zbaveni Ježíšovy pomoci; protože Kristus nenávidí takové, jsa vzorem pokory (kap. 175).

            24) Jako není třeba psát písmena na vzduch, nýbrž je třeba rydlem je načrtnout na nějakém těle tvrdém, aby se mohla nadlouho zachovat — tak i s těžkou svou střízlivostí máme spojovat modlitbu Ježíšovu, aby krásná ctnost střízlivosti spolu s Ním byla v nás celá, a skrze Něho v Něm (kap. 183).

            25) Střežení rozumu s pomocí Boží a kvůli jedinému Bohu, který působí — ustavič se v duši — dodává rozumu moudrosti k vedení zápasů podle Boha; nemalou měrou též vybavuje svého účastníka schopností i k tomu, aby podle Boha uspořádal vnější skutky i slova s uvažováním bezúhonným (kap. 194).

            26) Blaze vskutku tomu, kdo tak přilnul myšlenkou k modlitbě Ježíšově — volá k Němu bez přestání v srdci, jako vzduch přiléhá k tělům našim či plamen ke knotu svíce. Slunce, procházejíc nad zemí, činí den; a svaté a ctěné jméno Pána Ježíše, bez přestání záříc v duši, plodí bezpočet sluncipodobných myšlenek (kap. 196).

            27) Když se rozptýlí mraky, vzduch je čistý; když pak sluncem spravedlnosti Ježíšem Kristem rozptýlí se vášnivé sny, tehdy obyčejně v srdci se rodí světlovidné a hvězdné myšlenky skrze posvěcení vzduchu srdečního Ježíšem (kap. 197).

2) Výroky Filothea Sinajského

            1) Tvůrci zbožnosti náleží taková řeč a takový cíl sledovat rozumem: jako nějakou perlu či drahocenný kámen dokonale utišovat v srdci památku na Boha. Pomůže zanechat všeho — i těla — a pohrdnout nynějším životem, aby jediného Boha získal člověk ve svém srdci (kap. 1).

            2) Od rána je třeba mužně a neodstupně stát u dveří srdce, s pevnou památkou na Boha a nepřetržitou v duši modlitbou Ježíš Kristovou — a touto myšlenkou zabíjet všechny hříšníky země, totiž věrnou, zesílenou a vzhůru vábící památkou na Boha stínat nepřátele (kap. 2).

            3) Střízlivost právem se nazývá cestou , neboť ona vede do království — i do toho, které je uvnitř nás, i do budoucího — a rozumným tvůrcem (duchovní dílnou), protože ona vytváří a leští (brousí) obyčeje duchovní a vášnivé přetváří v bezvášnivé. Podobná se také světelnému okénku, skrze které Bůh pohlédl na rozum (kap. 3).

            4) Kde je pokora, památka na Boha se střízlivostí a pozorností, a často proti nepřátelům zaměřená modlitba — tam je místo Boží, čili nebe srdce, ve kterém houf démonský bojí se stát, protože na tomto místě přebývá Bůh (kap. 4).

            5) První dveře, které uvádějí do myšleného Jeruzaléma, k pozornosti rozumu, je rozumné mlčení úst, ačkoli rozum ještě nemlčí; druhé — umírněná střídmost v jídle, pití a spánku; třetí — to, co očišťuje rozum i tělo: nepřetržitá památka a rozjímání o smrti (kap. 6).

            6) Sladká památka na Boha — totiž na Ježíše Krista — s hněvem srdce a spasitelnou nevraživostí (ke všemu hříšnému) obyčejně boří všechna kouzla myšlenek, rozličná našeptávání, slova i sny, hanebné fantazie, a krátce řečeno — vše, čím nepřátelé touží pohltit duše naše. Ježíš, byv vzýván, vše spaluje snadno. Neboť v nikom jiném není spásy kromě Krista Ježíše. Toto řekl i sám Spasitel, řka: beze Mne nemůžete činit nic (kap. 22).

            7) Každou hodinu a každou chvíli budeme všelijakým střežením zachovávat srdce své od myšlenek, které zatemňují zrcadlo duše, v němž se má otiskovat a světle zapisovat jediný Ježíš Kristus, který je moudrostí a mocí Boha Otce. Budeme nepřetržitě hledat království nebeské uvnitř srdce; a ovšem, tajinně najdeme v sobě samých i zrno, i perlu, i kvas, i vše ostatní, očistíme-li oko svého rozumu. Kvůli tomu i Pán náš Ježíš Kristus řekl: Království Boží je uvnitř vás, míně tím Božství, které přebývá uvnitř srdce (kap. 23).

            8) V vedení vnitřního boji čiň tak: se střízlivostí spojuj modlitbu, a střízlivost bude zesilovat modlitbu a modlitba střízlivost. Střízlivost, nepřetržitě dohlížejíc na vše uvnitř, zpozoruje, jak nepřátelé se snaží vejít tam, a zahrazujíc jim podle síly své vchod, vzývá zároveň na pomoc Pána Ježíše Krista, aby On zahnal tyto lstivé válečníky. V tomto pozornost ohrožuje vchod v podobě odporu; a Ježíš, vzýván, zahání démony i s jejich sny (kap. 25).

            9) S krajním napětím pozornosti střež svůj rozum. Jakmile zpozoruješ nepřátelskou myšlenku, hned jí odepři, ale spolu s tím spěchej vzývat Krista Pána k pomstě. Nejsladší Ježíš, když budeš mluvit, řekne: Hle, já jsem s tebou, abych ti podal pomoc. Ale ty i poté, kdy po modlitbě tvé všichni tito nepřátelé pokořeni budou, znovu pokračuj snažně naslouchat rozumu. Hle, opět vlny myšlenek — množíce někdejší — jedna za druhou se vrhnou na tebe, takže od nich duše jakoby už se ponořuje do propasti a je hotova zahynout. Ale Ježíš, probuzen učedníky, opět jako Bůh zakazuje zlým větrům myšlenek, a ony utichají. Ty pak, když jsi získal svobodu od nepřátelských útoků, na hodinu či minutu, oslav Toho, kdo tě spasil, a zahlob se do myšlenek o smrti (kap. 26).

            10) Se vší srdeční pozorností v duchovním pocitu budeš konat cestu svou. Pozornost a modlitba, byt denně spojovány spolu, činí cosi podobného ohnivé Eliášově koliesnici, pozdvihujíce na výši nebeskou toho, kdo je jim účasten. A co říkám? U toho, kdo se upevnil ve střízlivění, čisté srdce stává se myšleným nebem — se svým sluncem, měsícem i hvězdami — bývá příbytkem nepojatelného Boha podle tajinného vidění a vystoupení (uchvácení rozumu) (kap. 27).

3) Výroky Theolepta, metropolity Filadelfského

            1) Západ slunce činí noc; a když Kristus odchází od duše, tehdy ji objímá zatmění vášní, a myšlení divoká zvířata začínají ji trhat. Vyšlo slunce smyslové — a zvířata se skrývají do svých doupat. Osvítí Kristus na firmamentu rozumu, který se modlí — a každý svět tohoto obyčeje odchází, a rozum vychází na dílo své — totiž na božské nazírání — až do večera (list 45, rub).

            2) Zdrž se vnějších rozmluv a bojuj s vnitřními myšlenkami, dokud nenajdeš místa čisté modlitby — totiž domu, ve kterém přebývá Kristus, který tě osvěcuje a oblažuje poznáním a navštívením svým (tamtéž).

            3) Otisk nohou na sněhu buď od slunce, které zasvítí, roztaje, anebo vodou, která prosákla, se ničí; i vzpomínky, otisknuté v myšlení rozkošnickými skutky, ničí Kristus, který zasvítí v srdci modlitbou, a déšť blahovůlných slz (list 46).

            4) Časté modlitby, které se konají v myšlenkách s vroucím dojetím, vyhlazují vzpomínku na někdejší skutky. Osvícení duše památkou na Boha, s vírou a zkroušeností srdce, jako břitva požírají nedobré vzpomínky (tamtéž).

            5) Když jsi se osamotnil vně, snaž se dále vejít do vnitřní strážnice (strážní věže) duše, která je domem Kristovým, kde vždy jsou přítomny pokoj, radost a ticho. Myšlené Slunce Kristus tyto dary — jako nějaké paprsky ze Sebe — vyzařuje, a jako jakousi odměnu podává duši, která Jej přijímá s vírou a láskou k dobru (list 46, rub).

            6) Sede ve svém osamocení, pamatuj na Boha, odváděje rozum ode všeho a k jedinému Bohu jej směruje; vylévej před Ním všechnu náklonnost srdce a přilni k Němu láskou. Památka na Boha je rozumovým zrakem Božím, který přitahuje zrak i touhu rozumu a osvěcuje jej světlem ze sebe. Rozum, obraceje se k Bohu, poté, co přestanou v něm všechny obrazné představy jsoucích věcí, vidí Boha bezobrazně (tamtéž).

            7) Modlitba je myšlenou rozmluvou k Pánu, která vyslovuje modlitební slovesa se současným tíhnutím rozumu k Bohu. Když myšlenka často vyslovuje jméno Páně a rozum jasně naslouchá vzývání božského jména, tehdy světlo Bohopoznání — jako zářná tvář — osvěcuje celou duši (tamtéž).

            8) Věř mi, pravdu ti pravím: jestliže v každém díle svém budeš mít neodlučnou od sebe matku všelikého dobra — modlitbu, ona nedříme, dokud ti neukáže okolí onoho, neuvede tě dovnitř jeho, a nenaplní tě nevýslovnou slávou a veselím. Ona, když odstraní všechny překážky, vyhlazuje cestu ctnosti a činí ji pohodlnou pro toho, kdo hledá (list 48).

            9) Chodě myšlenkou, čti slovesa modlitby a rozmlouvej k Pánu, stále volaje a nermoutě se; neodstupně se modle, napodobuje smělost oné vdovičky, která prosila nezkroceného soudce. Tehdy (to bude znamenat, že) duchem chodíš, žádostem tělesným nenasloucháš, a světskými myšlenkami nepřerušuješ nepřetržitost modlitby, nýbrž stáváš se chrámem Božím, ve kterém bez hlasu se opěvuje Bůh. Tak se v myšlenkách modle, budeš moci konečně dosáhnout nepřetržité památky na Boha, vejít v nedostupné tajnosti rozumu, v tajinných nazíráních hledět Neviditelného — jsa jediný, jedinému, v jediném slouže Bohu, v rozumové tobě jedinému vylité lásce (list 48, rub).

4) Výroky Barsanufia Velikého a Jana Proroka

            1) Od vzývání jména Božího nepřátelé zeslábnou. Vědouce toto, nepřestaneme vzývat jméno Boží na pomoc. Toto je modlitba, a Písmo praví: bez přestání se modlete (odpověď 422).

            2) Pamatuj, že Bůh je srdceznalec, hledí na srdce — a vzývej Ho ve svém srdci. To je to, co je řečeno v Písmu: zavři dveře své a pomodli se Otci svému, jenž je v skrytosti . Zavřeme tedy ústa a pomodleme se Mu v srdci; neboť kdo zavírá ústa a vzývá Boha či modlí se Mu v srdci svém, ten plní označené přikázání (odpověď 427).

            3) Srdeční práce tvá má záležet v tom, aby ses nepřetržitě modlil Bohu. Přeješ-li si v tomto uspět, polož začátek a hledej ne líně, doufaje — a Bůh ti požehná úspěchem (odpověď 26).

            4) Nepřetržité vzývání jména Božího je lék, který zabíjí nejen vášně, ale i samu jejich činnost. Jako lékař vyhledává vhodné léčení či náplast na ránu trpícího, a ony působí — při čemž nemocný ani neví, jak se to děje — tak přesně i jméno Boží, byvši vzýváno, zabíjí všechny vášně, ačkoli my nevíme, jak se to děje (odpověď 421).

            5) Pán řekl: proste, a bude vám dáno . Modli se tedy k Všehdobrému Bohu, kéž pošle On tobě Svatého Ducha Utěšitele, a On, když přijde, naučí tě všemu a otevře ti všechny tajiny. Jeho si najdi za průvodce; On nedopustí v srdci klamu či rozptýlení, nedopustí na mysl nedbalosti, rozlenění či dřimoty; osvětlí oči, upevní srdce, pozdvihne rozum. K Němu přilni, Jemu věř, Jeho miluj (odpověď 136).

            6) Když vidíš, že spojení nepřítele překáží modlitbě, nevstupuj s ním do debaty, ale snaž se povolat jméno Boží, a Bůh ti pomůže i zrušit lsti nepřátel (odpověď 424).

            7) Dokonalá modlitba záleží v tom, rozmlouvat s Bohem nerozptyluje se myšlenkami, shromažďuje všechny své myšlenky i city. Člověk vchází v takový stav, když zemře všem lidem, světu i všemu, co v něm přebývá. Takový při modlitbě nemá nic v mysli, kromě toho, že čeká na Boha a s Ním rozmlouvá (odpověď 79).

Prospěšné slovo o abbě Filemonovi

            1) Vyprávěli o abbě Filemonovi poustevníkovi, že se uzavřel v jakési jeskyni, která stála nedaleko od lavry zvané Roméjskou, a oddal se asketickým bojům, myšlením opakuje si totéž, co — jak se podává — říkal sobě Arsenios Veliký: „Filemone, proč jsi vyšel?“ Spokojen byl v této jeskyni po čas. Jeho dílem bylo plést provazy a splétat košíky, které odevzdával správě (ekonomii), a od ní přijímal malé bochníčky, jimiž se živil. Nejedl nic kromě chleba se solí, a i to ne každý den. O tělo patrně neměl nijaké péče, ale cviče se v nazírání pobýval v božském osvícení, a byv učiněn hodným odtud nevýslovného tajinovidění, pobýval v duchovním vzdělání. Jda do chrámu v soboty a neděle, šel vždy sám v sebezahlobení, nedopouštěje nikomu přiblížit se k sobě, aby rozum nebyl odtržen od svého díla. V chrámu pak, když stanul v koutku a tváří se sklonil dolů, vypouštěl prameny slz, maje nepřetržité lkání, a v mysli obracel památku srdce i obraz svatých otců — zvláště Arsenia Velikého, v jehož stopách se i všemožně snažil chodit.

            2) Když v Alexandrii i jejím okolí se objevila lež (blud), odešel on odtamtud a uchýlil se do lavry Nikanorovy. Když ho přijal, bohulibý Pavel dal mu své odloučené místo a zařídil pro něj mlčení. Celý rok nikomu nedopustil setkat se s ním, a sám mu ani trochu nedokučoval — leda v ten čas, když podával potřebný chléb. Nastalo svaté Kristovo Vzkříšení; když při setkání vznikla mezi nimi rozmluva a řeč se dotkla poustevnického žití — tehdy pochopil Filemon, že i tento zbožný bratr Pavel živí krásný úmysl (poustevničit), a mnoze do něj zaséval asketická slova — psaná i nepsaná — všem ukazuje, že bez dokonalého osamocení není možné líbit se Bohu, jakož i Mojžíš Veliký kdesi filozofuje: asketický zápas rodí nářek, nářek — strach, strach — pokoru, pokora — prozření, prozření — lásku, a láska činí duši zdravou a bezvášnivou, a tehdy člověk pozná, že je nedaleko od Boha.

            3) On (Filemon) mu pravil: náleží ti pomocí mlčení zcela očistit rozum a dát mu nepřetržité duchovní působení. Jako oko, obrátí-li se k smyslovému, diví se viditelnému — tak čistý rozum, obrátí-li se k myšlení, bývá uchvácen a duchovně nazírán, takže ho ani neodtrhneš od toho. A nakolik pomocí mlčení se obnažuje od vášní a očišťuje, natolik bude učiněn hodným i vedení (duchovních věcí). Dokonalým rozum bývá tehdy, když okusí podstatného vědění a spojí se s Bohem. Tehdy on — maje důstojnost královskou — už nepociťuje chudoby ani se nenechává uchvátit pozemskými přáními, byť bys mu nabízel všechna království. Jestliže tedy chceš dosáhnout takových dobrot — utíkej, utíkej od světa a s horlivostí kráčej cestou svatých; odvrhni starost o svůj vnější vzhled, oděv měj chudý a ozdobu pokornou. Povahu drž prostou, řeč nevyumělkovanou, krok nesmělý, hlas nepředstíraný. Zamiluj si žít v chudobě a být ode všech přehlížen. Nejvíce pečuj o zachování rozumu a střízlivění; buď trpělivý při všelikých těsnostech a všemožně zachovávej už nabytá dobra duchovní neporušená a neotřesitelná. Pozoruj sebe pečlivě a nepřijímej žádné z vášní, které se tajně vkrádají. Neboť ačkoli mlčení krotí duševní vášně, ale dávat jim vzplanout a zostřit se — ony se obyčejně ještě více rozzuří, a ty, kdo je připouštějí, uvádějí v hřích ještě větší silou. Tak i tělesné rány — když se roztírají a rozdírají — bývají nevyléčitelné. Může i jediné slovo oddálit rozum od památky Boží, když démoni k tomu nutí a smysly s nimi souhlasí. Veliký zápas a strach je zachovávat duši. Náleží ti tedy zcela odejít od světa, a odtrhnuv duši od všeho soucitu s tělem, stát se bezměstným, bezdomovným, bezmajetným, bezstříbrným, bezúplatným, bezstarostným, bezspolečníkovým — neznalým lidských věcí, pokorným, soucitným, dobrotivým, tichým, mlčenlivým — jako otiskem v srdci. Neboť i na vosk není možné psát, když se dříve nevyhladí písmena na něm načrtnutá, jak nás tomu učí Basil Veliký. Takový byl obraz svatých, kteří — když se zcela vzdálili od všech světských zvyků a zachovávali v sobě neotřesitelné nebeské smýšlení — osvítili se božskými zákony a zaskvěli zbožnými skutky i slovy, když umrtvili údy, které jsou na zemi zdržlivostí, bázní Boží a láskou. Neboť nepřetržitou modlitbou a poučováním v božských Písmech se otvírají rozumové oči srdce a vidí Krále zástupů — a bývá radost veliká, a silně vzplane v duši božská touha nezadržitelná, při čemž se zachovává i tělo působením Ducha, a celý člověk se stává duchovním. Hle, čeho bývají učiněni hodni tvůrcové blaženého mlčení a nejtěsnějšího asketického žití, kteří — když vyňali sebe ze všeliké lidské útěchy — s jediným Vládcem na nebesích přebývajícím bez přestání rozmlouvají.

            4) Když toto vyslechl, ten bohulibý bratr — a byv v duši zasažen božskou láskou — opouští své místo a spolu s ním (Filemonem) dochází do skity, kde největší z otců vykonal cestu zbožnosti. Žít se usadili v lavře svatého Jana Trpaslíka, dávajíce péči o sebe správě lavry, jelikož chtěli pobývat v mlčení. I pobývali zde milostí Boží v naprostém mlčení, v soboty a neděle konajíce shromáždění na společné církevní sjezdy, a ostatní dny pobývali u sebe; při čemž každý konal modlitbu a službu zvlášť.

5) U svatého starce (Filemona) bylo takové pravidlo služby: v noci prozpěvoval celý Žaltář i písně (9, které se umísťují v žaltáři); nespěšně, bez shonu, přečítal jednu perikopu Evangelia, potom sedl a seděl, říkaje v sobě: Pane, smiluj se! se vší pozorností a dosti dlouho, dokud už nemohl vyslovovat toto oslovení; a konečně dopřál sobě usnout. Potom opět na úsvitu prozpěvoval první hodinu, a sedě na svém sedátku tváří k východu, střídavě to zpíval (žalmy), to četl — z vlastní vůle — z Apoštola i Evangelia. Tak trávil celý den bez přestání zpívaje, modle se a kochaje se nazíráním nebeského; rozum jeho často tak veden byl v nazírání, že nevěděl, zda je na zemi.

            6) Bratr, vida, že on tak celým srdcem přiléhá k modlitebním službám a někdy se docela mění od božských myšlenek, řekl mu: je ti těžko, otče, v takovém stáří tak umrtvovat a podrobovat tělo své? On odpověděl mu: „Věř mi — Bůh takovou horlivost a takovou lásku k modlitební službě vložil do mé duše, že nejsem s to plně ji uspokojit v tom jejím tíhnutí; nemoc těla pak přemáhá láska k Bohu a naděje budoucích dobrot.“ Tak všecko přání jeho bylo rozumově vznášet se k nebesům — i při stolování, a nejen v jiné časy.

            7) Jednou se ho zeptal jakýsi s ním žijící bratr: jaké bývají tajiny nazírání? A on, vida jeho neodstupnost a že upřímně hledá naučení, řekl mu: pravím ti, dítě, že tomu, čí rozum se zcela očistil, Bůh odkrývá vidění nejposluhujších sil a řádů (andělských).

            8) Zeptal se ho i na toto: proč, otče, více než každé božské Písmo požíváš Žaltáře, a proč — když zpíváš tiše — zdáš se být jakoby rozmlouvajícím s někým? Na to mu řekl: „Bůh tak vložil do duše mé sílu žalmů jako v samém proroku Davidovi, a já nemohu se odtrhnout od požitku rozličných nazírání, skrytých v nich; neboť ony objímají celé božské Písmo.“ Toto vyznal on s velikou pokorou, pro užitek, a po dlouhém neodstupném naléhání.

            9) Jakýsi bratr jménem Jan, od přímoří přispěchav, přišel k tomuto svatému a velikému otci Filemonovi, a objem nohy jeho, řekl mu: co učiním, otče, abych se zachránil? Neboť můj rozum se nese a toulá sem a tam, kam nemá. A on, když chvíli pomlčel, řekl: tato nemoc (duševní) je příslušenstvím těch, kteří jsou zevní, a v nich přebývá. I v tobě je, protože jsi ještě nezískal docela lásku k Bohu — ještě nepřišla do tebe vroucnost lásky a poznání Jeho. Praví mu bratr: co mi tedy činit, otče? On mu řekl: jdi, vezmi si skryté poučení ve svém srdci, a ono očistí rozum od tohoto. Bratr, byv nezasvěcen do toho, co tím dával poznat, praví starci: co je to za skryté poučení, otče? A on mu řekl: jdi, střízlivěj v srdci svém, a v myšlení svém střízlivě, s bázní a chvěním mluv: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou! Tak vykládá i blažený Diadochos začátečníkům.

            10) Bratr odešel, a pomocí Boží — za modliteb otce — když se uklidnil, požil takového poučení nedlouho. Ale potom tento požitek od něho odešel, a on už nemohl střízlivě konat takové dílo a modlit se. Proto opět šel ke starci a řekl mu o tom, co se stalo. Starec mu praví: nyní už jsi poznal cestu mlčení a rozumového díla a ochutnal sladkosti, které z toho pocházejí. Měj to vždy v srdci svém — jíš-li, či piješ, či rozmlouváš s někým, či na cestě pobýváš, či v cele sedíš — nepřestávej ve střízlivé myšlence a nebloudícím rozumem modlit se takovou modlitbou, zpívat a poučovat se v modlitbách a žalmech; i při vykonávání nejnutnějších potřeb svých nedávej rozumu svému být prázdným, ale přinucuj ho skrytě se poučovat a modlit. Tak můžeš porozumět hlubinám božského Písma a síle v něm skryté, a dát rozumu nepřetržité dílo — i splníš apoštolské slovo, které přikazuje: bez přestání se modlete . Pozoruj tedy sebe pečlivě a střež srdce své od přijímání zlých myšlenek či jakýchkoli marných a neužitečných; ale vždy — když spíš i když vstáváš, když jíš i když piješ, když vedeš rozmluvu — nechť srdce tvé skrytě, myšlenkou, to se poučuje v žalmech, to se modlí: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou! Také když zpíváš žalmy jazykem, naslouchej, abys neříkal jedno ústy a v druhém nelétal myšlenkou.

            11) Bratr se ho zeptal ještě: mnoho marných snů vidím během spánku. Starec mu řekl: neleň a nemalodušni; ale než usneš, mnoho konej modliteb v srdci svém a protiv se myšlenkám i úkladům ďábla vodit tě podle své vůle — kéž tě přijme Bůh. Kolik je sil, pečuj o to, abys usínal s žalmy v ústech a s rozumovým poučením, a nijak nedovol z nedbalosti rozumu svému přijímat cizí myšlenky; ale s jakými myšlenkami ses modlil, v těch se poučuje skloň se i na lože — aby i když budeš spát, pobývaly v tobě, i když pobudou v tobě, i když procitneš. Vyslovuj také svatý symbol pravoslavné víry před usnutím, neboť pravoslavně smýšlet o Bohu je pramenem a stráží všech dobrot.

            12) Ještě se ho zeptal bratr: učiň lásku, otče, řekni mi — jaké dílo má tvůj rozum? Nauč mne, abych i já se zachránil. On mu řekl: proč to chceš vědět? Onen povstal, objal nohy svatého, a líbaje je, prosil ho, aby mu to řekl. Starec po dlouhém čase řekl: nemůžeš ještě toto unést. Dávat každému smyslu vhodnou práci je vlastní člověku, který je zvyklý obracet se v dobrotech spravedlnosti; a není možné tohoto daru být učiněn hodným tomu, kdo se nestal zcela čistým od marných myšlenek světa. Proto, jestliže toho vskutku přeješ, drž skryté poučení v čistém srdci. Neboť jestliže bude v tobě nepřetržitě modlitba a poučování v Písmech — otevřou se oči duše tvé, a bude v ní veliká radost, a pocit jakýsi nevýslovný a vroucí, při zahřívání od Ducha i těla, takže celý člověk se stane duchovním. Tedy, v noci či ve dne, když tě Bůh učiní hodným nerozptýleně pomodlit se čistým rozumem, zanech svého modlitebního pravidla, a kolik je sil, snaž se přilnout k Bohu. I On osvětlí srdce tvé v duchovním dílání, kterého ses chopil.

            K tomu dodal on: jednou přišel ke mně jeden starec, a když jsem se ho zeptal na uspořádání jeho rozumu, řekl mi: dva roky jsem pobýval v modlitbě před Bohem, z celého srdce jsem ho snažně prosil, kéž mi daruje, aby nepřetržitě a nerozptýleně se otiskovala v srdci mém má modlitba — i On za práci mou a trpělivost podal mi žádost.

            A hle, ještě co mu říkal: myšlenky o věcech marných, které bývají v duši, jsou neduhem bezúhonné duše, která se oddala nedbalosti; proto nám náleží podle Písma všelijakým střežením zachovávat svůj rozum, rozumně zpívat bez rozptýlení a modlit se čistým rozumem. Tedy, bratře, Bůh chce, abychom k Němu projevovali svou horlivost — nejprve pracemi (asketickými a dobročinnými), potom láskou a nepřetržitou modlitbou, a On nám podá cestu spásy. Zřejmé je, že není jiné cesty, která by vedla na nebe, kromě dokonalého vzdálení se ode všeho zlého, nabytí všeho dobrého, dokonalé lásky k Bohu a pobývání s Ním v zbožnosti a pravdě, takže u koho bude toto, ten rychle bude uchvácen k nebeskému zástupu. Ale při tom každému, kdo si přeje vystoupit na výšinu, je třeba hned umrtvit údy, které jsou na zemi. Neboť když naše duše se kochá nazíráním pravého dobra, už se nevrací k žádné z vášní, které se rozpalují sladkým hříchem; ale od každé tělesné chtivosti se odvrátivši, čistou a neposkvrněnou myšlenkou přijímá zjevení Boha. Tedy je nám potřeba velikého sebe střežení, mnohých tělesných prací a očištění duše — abychom usídlili Boha v našich srdcích, a potom bezhříšně plnili božská Jeho přikázání, a aby sám On nás učil zachovávat Jeho zákony, vyzařuje na nás — jako sluneční paprsky — svá působení vložená v nás milostí Ducha. Pracemi a pokušeními máme očistit obraz, podle kterého jsme byli stvořeni rozumnými a schopnými přijímat všeliké porozumění a Bohu připodobnění — nesouce city čisté od všeliké poskvrny skrze přetavení v peci pokušení, a bývajíce oblékáni v královskou důstojnost. Bůh i lidské bytí stvořil účastným všelikého dobra, které může myšlením nazírat radosti andělů slávy — panstva, síly, začátky, mocnosti, světlo nepřístupné, slávu přesvětlou. Ale když vykonáš nějakou ctnost, hleď, ať se tvá myšlenka nepozdvihne nad bratra — proto žes ji vykonal ty, a on ji nenáviděl; neboť to je začátek pýchy. Když bojuješ s nějakou vášní, hleď, nermuť se a nemalodušni z toho, že boj stojí tvrdošíjně; ale povstav, obrať se před tváří Boha, z celého srdce říkaje s prorokem: sudiž, Pane, ty, kdo mne urážejí — neboť já nejsem silný proti nim. A On, vida pokoru tvou, brzy pošle ti pomoc svou. Když jdeš s někým po cestě, nepřijímej marnou rozmluvu, ale dej rozumu duchovní dílo, které míval, aby v něm zůstal tento dobrý návyk i zapomnění světských sladkostí, a aby nevycházel z přístavu bezvášnivosti.

            Takovými a mnohými jinými slovy poučiv bratra, starec ho propustil.

            13) Ale za krátký čas opět přišel, a když začal řeč, zeptal se: co mi činit, otče? V noční mé službě mne obtěžuje spánek a nedává mi střízlivě se modlit a rozmnožovat; a já chci brát do rukou práci, když zpívám. Na to starec řekl: když se můžeš modlit střízlivě, nedotýkej se ruční práce; když pak budeš objímán dřimotou, tehdy — když se trochu posuneš proti myšlence, přící se jí — dotkni se ruční práce. Onen se opět zeptal: ty sám, otče, nebýváš obtěžován spánkem během své služby? Starec řekl: není to tak snadné; avšak když někdy napadne dřimota, trochu se posunu, ale začnu číst od počátku Evangelium podle Jana, pozdvihuje k Bohu oko rozumu — a ona hned zmizí. Podobně tomu činím i k myšlenkám — totiž když nějaká přijde, potkávám ji jako oheň se slzami, a ona zmizí. Ty pak ještě nemůžeš se tak ozbrojovat proti nim; ale více drž skryté poučení a snaž se plnit ustanovená svatými otci — jak denní modlitby, totiž hodinky: třetí, šestou, devátou a večerní, tak i noční služby. A ze všech sil se snaž nic nečinit z lidílibosti, a střez se mít nepřátelství s někým z bratří, abys nevzdálil sebe od Boha svého. Snaž se také zachovávat svou myšlenku nerozptýlenou, jež celým srdcem naslouchá vnitřním myšlenkám. Když, byt v chrámu, máš v úmyslu přijímat svaté Kristovy Tajiny, nevycházej z něho, dokud nedostaneš dokonalého klidu. Když stanul jsi na jednom místě, neodstupuj odtamtud až do samého propuštění; v sobě pak mysli, že pobýváš na nebi, a se svatými anděly Boha očekáváš, maje přijmout Ho v srdce svém; připravuj se na to s bázní a chvěním, abys byl hoden být spoluúčastníkem svatých sil.

            Tak dobře vyzbrojiv bratra, a odevzdav ho Pánu a Duchu milosti Jeho, starec ho propustil.

            14) K tomuto vyprávěl ještě bratr, který žil s ním, následující. Když jsem jednou seděl vedle něho, zeptal jsem se ho: byl on pokoušen démonskými úklady, žije v poušti? On pak řekl: promiň, bratře — jestliže Bůh dopustí přijít na tebe pokušením od ďábla, jakým jsem podléhal já, nemyslím, že bys mohl snést jejich hořkost. Mně je sedmdesátý rok, či i s přebytkem; mnoho jsem utrpěl pokušení, žije v rozličných pouštích v dokonalém mlčení; co pak jsem zakusil a vytrpěl od těchto démonů — o hořkosti toho není užitečné vyprávět těm, kdo ještě neokusili mlčení. V takových pokušeních jsem vždy činil takto: skládal jsem všechnu naději svou na Boha, kterému jsem dal i sliby zřeknutí se, a On brzy mne zachránil od každé tísně. Proto, bratře, já nyní už žádného o sobě starání ani nekonám; ale věda, že On pečuje o mne, velmi snadno snáším pokušení, která na mne přicházejí. A jen to Jemu od sebe přináším — nepřetržitě se modlit. Nemálo pomáhá při tom i ta naděje, že čím větší útočí zármutky a biedy, tím větší připravují koruny trpělivému; neboť u spravedlivého Soudce ty i ony vyrovnávají se navzájem. Věda toto, bratře, nepoddávej se malodušnosti. Vstoupil jsi doprostřed zápasu, abys zápasil — a zápas, povzbuzuje se i tím, že těch, kdo za nás bojují proti nepříteli Božímu, je velmi mnoho, více než nepřátelských houfů. A jak by bylo možné odvážit se postavit tak strašnému protivníku rodu našeho, kdyby svrchovaná pravice Boha Slova nás neobjímala, neohrazovala a nepřikrývala? Jak by vydrželo lidské bytí jeho úklady? Neboť jak praví Job: kdo odkryje tvář jeho odění? V pancíř hrudi jeho kdo přijde? Z úst jeho vycházejí jako hořící svíce, a rozmísťují se jako jiskry ohnivé. Z chřípí jeho vychází dým pece uhlí, které hoří ohněm. Duše jeho jako uhlí, a plamen z úst jeho vychází. Na šíji jeho se usídlila síla, před ním běží záhuba. Srdce jeho zatvrdlo jako kámen, stojí jako kovadlina nepohnutě. Rozněcuje propast jako pec měděnou, představuje moře jako tichou varnou nádobu, i tartar propasti jako zajatce. Vše vysoké vidí sám — on, král všech, kdo jsou ve vodách . Hle, proti komu máme boj, bratře! Hle, jakého a jak velikého zobrazilo Slovo tohoto tyrana! Přes vše to vítězství nad ním bývá pohodlné pro ty, kteří jak náleží procházejí osamělý život — skrze nepřítomnost v sobě ničeho, co mu náleží; skrze jejich zřeknutí se světa; skrze jejich vysoké ctnosti, i skrze to, že máme Toho, kdo za nás vítězí. Neboť kdo — řekni mi — přistoupiv k Pánu a přijav bázeň Jeho v rozum, nebyl oděn přirozeností a neosvítil sebe božskými zákony a skutky, a neučinil duši svou světlou a schopnou zářit božskými porozuměními a myšlenkami? Svatou pak být jí nikdy nedovolí — maje v sobě Boha, který zbudil rozum nenasytně toužit po světle. I duše tímto způsobem bez přestání plyne; duch nedopouští změkčovat vášněmi, ale jako nějaký král, dýchaje strašným hněvem i shovívavostí, nemilosrdně je stíná. Takový nikdy už se neobrátí zpět, ale praxí (ctností), s vztahováním rukou k nebi a rozumovou modlitbou získává vítězství v zápase.

            15) Vyprávěl ještě onen bratr, že mezi jinými ctnostmi měl abba Filemon i tuto: nemohl snést slyšet plané slovo, a jestliže někdo, zapomenuv se, vyprávěl něco, co nenáleželo k užitku duše, vůbec na to neodpovídal. Také když jsem šel po nějaké věci, neptal se: proč jdeš? A když jsem se vracel, neříkal: kde jsi byl? či co a jak jsi dělal? Tak jednou jsem odplul do Alexandrie pro naléhavou potřebu, a odtamtud po jedné církevní věci jsem se vydal do Cařihradu, nedav o tom vědět služebníku Božímu; potom, když jsem tam pobyl dosti času a navštívil tamní zbožné bratry, vrátil jsem se konečně k němu do skity. Když mne uviděl, starec se zaradoval, a s obvyklým pozdravem, když vykonal modlitbu, sedl; ale na nic se mne docela nezeptal, a byl zaměstnán obvyklým svým rozumovým dílem.

            16) Jednou, chtěje ho vyzkoušet, několik dní jsem mu nepodával chléb k jídlu. On ani chléb nepožádal, a nic k tomu neřekl. Tehdy, když jsem učinil poklonu, zeptal jsem se ho: učiň lásku, otče, a řekni mi — neurazil ses, že jsem ti nepřinášel podle zvyku k jídlu? On řekl: odpusť, bratře! Jestliže dvacet dní mi nedáš jíst chléb, nebudu ho u tebe prosit; neboť dokud trpím duší, trpím také tělem. Tak byl zaměstnán nazíráním pravého dobra.

            17) Pravil on: od té doby, co jsem přišel do skity, nedopouštěl jsem myšlence své vycházet za stěny cely; ale ani na mysl svou jsem nepřijímal žádné jiné myšlenky kromě bázně Boží a soudů budoucího věku — drže v paměti hrozivý hříšným soud i oheň věčný, i neproniknutelnou temnotu, i jak žijí duše hříšníků a spravedlivých, a jaká dobra jsou připravena spravedlivým, a jak každý dostává svou odměnu: jeden za asketický zápas a almužnu a lásku nelíčenou, druhý za soužení a dokonalé mlčení, ten za krajní poslušnost, tento za poutnictví. Toto vše maje v mysli, nedopouštím jiné myšlence působit ve mně; a nemohu už být s lidmi ani jimi zaměstnávat svůj rozum, abych se nevzdálil od božských myšlenek.

            18) K tomuto připojil on i vyprávění o jakémsi samotáři, řka, že on už i bezvášnivosti dosáhl, i z ruky anděla přijímá chléb v pokrm — ale pro rozlenění (oslabení pozornosti) ztratil takovou čest. Neboť když duše poleví v prozkoumané a napjaté pozornosti rozumu, tehdy duši tu dostihne noc. Kde nezáří Bůh, tam vše se rozlévá jako v temnotě; a nemůže tehdy duše hledět k jedinému Bohu a třást se před slovy Jeho. Bůh, který se přibližuje, jsem Já , praví Pán, a ne Bůh zdaleka. Zda se skryje člověk v tajnostech, a já ho neuvidím? Což nebe i zemi já nenaplňuji? . I o mnohých jiných, podobně postižených, připomínal on. Přivedl i pád Šalomounův, který, praví, takovou získal moudrost a tak byl všemi slaven — neboť jako jitřenka, která ráno vychází, všechny osvítil září moudrosti — pro malou přízeň ztratil takovou slávu. Tedy je strašné povolovat lenění; ale je třeba nepřetržitě se modlit, aby nějaká jiná myšlenka, když najde přístup, nás neodloučila od Boha, a místo Něho nepředstavila rozumu našemu něco jiného. Jen čisté srdce, když se stalo nádobou Ducha Svatého, čistě vidí v sobě jako v zrcadle samého Boha celého.

            19) Slyše toto — praví bratr, který žil s abbou Filemonem — a na skutky jeho dívaje se, pochopil jsem, že v něm docela přestaly působit tělesné vášně, a že on byl horlivý milovník každé dokonalosti, takže vždy se zdál být proměňován božským Duchem a ze slávy v slávu — tím, kdo rozumí a sebe zvažuje (či se drží rovně, jako na vahách) a všemožně pracuje, aby cokoli přišlo nepohnulo čistotou rozumu jeho, a nic bídného skrytě ho nezasáhlo. Vida toto — praví — a k takovému způsobu života horlivostí vzbudiv se, obracel jsem se k němu s pečlivou prosbou, řka: jak bych mohl získat čistotu rozumu podobně tobě? On pak pravil: jdi — pracuj, neboť k tomu je potřebná práce a zkroušenost srdce. Dobra duchovní, hodná horlivého hledání a práce, nedostanou se nám, budeme-li ležet na ložích a spát. I pozemská dobra nikomu nedostávají se snadno. Tomu, kdo si přeje přijít k úspěchu, je třeba především zříci se svých chtění a získat nepřetržitý nářek a soužení, nenaslouchaje hříchům cizím — nýbrž jen svým, a pro ně jediné pláče dnem i nocí; a nemaje marného přátelství s nikým z lidí: neboť duše, zasažena památkou na někdejší hříchy, bývá mrtvou světu, jako i svět umírá pro ni — totiž tehdy nečinné bývají tělesné vášně a člověk (neúčastný) těchto vášní. K tomu ten, kdo se zřekl světa a s Kristem se spojil, i v mlčení kdo miluje Boha, zachovává obraz Jeho a podobou Jeho se obohacuje; neboť shůry přijímá od Něho almužnu Ducha, a bývá domem Boha, nikoli démonů, a skutky spravedlivé představuje Bohu.

U koho pak na počátku zřeknutí neusazuje se v srdci nářek, ani slzy duchovní, ani památka na nekonečná muka, ani mlčení pravé, ani modlitba nepřetržitá, ani žalmozpěv a poučování v božských Písmech — u koho se toto neobrátilo v návyk, tak aby skrze nepřetržitost byl osvobozen rozum, a bázeň Boží nepanuje v duši jeho: ten ještě odpočívá ve společenství se světem a nemůže mít rozum čistým v modlitbě; neboť jen zbožnost a bázeň Boží očišťují duši od vášní, a činíce rozum svobodným, uvádějí jej do přirozeného mu nazírání, a dávají mu dotknout se teologie, kterou přijímá v obrazu blaženosti ( blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha uvidí ) — to pro ty, kdo se zalíbili, ještě (duchovní úmysl) neotřesitelným.

            Tedy všemi silami pečujme o praktické působení (ctností a zápasů), jimiž jsme vyváděni k zbožnosti, která je myšlená čistota, jejíž plod je teologické nazírání, přirozené (rozumu). Neboť působení je výstupem k nazírání, jak (praví) pronikavý a bohoslovný rozum (Řehoř Teolog). Proč, jestliže nenávidíme to, co činíme, budeme cizí veškeré filozofie; byť by i kdo dosáhl samého vrcholu ctnosti — vše mu je potřebná práce asketismu, která krotí nesřízená hnutí těla, i přísné střežení myšlenek. A tímto způsobem stěží můžeme získat usídlení Kristovo. Neboť čím více se rozmnožuje naše spravedlnost, tím více roste duchovní mužnost; a konečně rozum, když dokonale přišel, celý se přilepí k Bohu a osvětlí se božským světlem — a jemu se odkrývají nevýslovnosti tajin. Tehdy pravdivě pozná on, kde je moudrost, kde síla, kde rozum k poznání všeho, kde dlouhověkost i život, kde světlo očí i světlo. Neboť dokud je zaměstnán bojem s vášněmi, dotud nemá možnosti kochat se tímto; tak i ctnosti i vady činí rozum slepým — ty, aby neviděl ctností, a tyto, aby neviděl vad. Ale když přijme pokoj od boje a stane se schopným duchovních darů, tehdy bez přestání působíce milostí, celý se stává světlovidným, a stává se neodchýlitelným od nazírání věcí duchovních. Takový není přivázán k něčemu zdejšímu, ale přešel ze smrti v život.

            Ten, kdo přijme hodné následování života a horlivě se blíží k Bohu, má mít neposkvrněné srdce i ústa čistá, aby slovo, vycházejíc z čistých úst čistým, mohlo důstojně opěvovat Boha; neboť duše, která přilnula k Bohu, bez přestání s Ním rozmlouvá. Zatoužíme tedy, bratři, dosáhnout takové výše ctností, a přestaneme plazit se po zemi, přilnouce k vášním. Ten, kdo zápolil a dosáhl blízkosti Boží — když se účastnil svatého světla Jeho a byl zasažen láskou k Němu — požívá jakési Páně a nepochopitelné duchovní veselosti, jak praví božský žalm: okoušej Pána, a dá ti žádosti srdce tvého, a vyvede jako světlo spravedlnost tvou . A jaká láska je tak silná a nezadržitelná, jako ta, která od Boha se vlévá do duše, která se očistila ode všeho zla? Taková duše z pravého rozpoložení srdce praví: raněna láskou jsem já . Nevyslovitelné a nevypověditelné jsou záblesky božské krásy! Nemůže je vylíčit slovo, ani sluch je pojmout! Ukážeš-li na záblesk jitřenky, či na zář měsíce, či na světlo slunce — vše toto je nepatrné v porovnání s onou slávou, a bídnější před tváří pravého světla než hluboká noc či pochmurná mlha před čistým polednem. Tak nám předal i Basil, divný mezi učiteli, když zkušeností toto poznal a tomu se naučil.

            20. Toto i více než toto vyprávěl bratr, který žil s Abbou. Ale kdo se nepodiví v něm ještě i následujícímu, jakožto důkazu veliké pokory jeho? Byv učiněn hodným presbyterství dávno, dávno, a tak upřímně se dotýkaje nebeských věcí i životem i rozumem, všemožně se vyhýbal božským posvátným úkonům jako břemenu, takže po mnohá léta svého asketismu velmi zřídka souhlasil přistoupit ke svaté hostině. Ale i božských Tajin — přes takový stále nebezpečný život — nepřijímal, když se mu přihodilo vejít v obcování a rozmlouvat s lidmi, ačkoli při tom se neříkalo jím nic pozemského, nýbrž jen to, co bylo užitečné těm, kdo hledali rozmluvy s ním. Když pak měl úmysl přijímat božské Tajiny, před tím dlouho dotíral na Boha, usmiřuje Ho modlitbami, žalmozpěvy a vyznáními. Děsil se hlasu kněze, který při tom provolává, řka: Svaté svatým . Neboť v tento čas, říkal on, je celý chrám naplněn svatými anděly, i sám Král zástupů tajně posvěceně působí, a chléb a víno proměniv v Tělo a Krev svou, skrze svaté Přijímání se všidluje v srdce naše. Proto, dodával, náleží nám jen bezvýhradně a čistě, a jakoby mimo tělo jsouce, bez jakékoli pochybnosti a váhání, odvážit se svatého přijímání přečistých Kristových Tajin, abychom se stali účastníky osvícení, které bylo od nich. Mnozí ze svatých otců viděli svaté anděly, kteří je střežili (ode všeho nepatřičného) — proto i sami se chovali v hlubokém mlčení, nemluvíce s nikým.

            21) A hle, ještě co pravil (onen bratr): když bývala starci potřeba sám prodávat své rukodílo, tu aby se nepřihodila nějaká lež či přísaha či zbytečné slovo či jiný jakýsi druh hříchu — aby rozmlouval a smlouval — stával přetvařuje se na pohled jako blázen pro Kristaý (blázen pro Krista); a každý, kdo chtěl koupit jeho rukodílo, bral je od něho a dával za ně, co chtěl. Pracoval malé košíky; a co za ně bylo dáno, přijímal s díkůvzdáním, nikterak neříkaje [cenu], tento mudrolibý muž.

Soubor svatooteckých lekcí

            Nakonec nabízíme soubor otcovských lekcí vyložených v této knize.

            Hle, co nám otcové ukázali jako způsob vedení modlitby i podmínky úspěchu v ní:

      Častost — totiž mnohonásobné opakování modlitby Ježíšovy.

      Pozornost — čili ponoření rozumu v Ježíše Krista s odháněním jiných myšlenek.

      Střídání slov modlitby — totiž vyslovování modlitby Ježíšovy někdy plné, někdy zkrácené.

      Rozvržení časů — totiž aby byla tu modlitba, tu čtení žalmů, tu sezení, tu stání s natahováním rukou, a opět modlitba Ježíšova a poobědní čtení otců.

      Chození před Bohem — totiž vždy cítit přítomnost Boží a při každém činu pamatovat na Boha.

      Odhození světa — při vzpomínce na smrt i na modlitební požitek.

      Nepřetržité vzývání jména Ježíše Krista v každém případě a čase: jsi-li o samotě — hlasitě, a při lidech — jediným rozumem.

      Usínání na loži s modlitbou Ježíšovou.

      Vnější modlitba za vnitřní modlitbu.

            Tedy duše, která touží získat vnitřní modlitbu a žízní nepřetržitého spojení a nejsladšího obcování s Ježíšem Kristem — přijď, odváž se a plň pokyny svatých otců tímto způsobem:

            1) Sedni, či lépe staň v neosvětleném a tichém koutku v modlitebním postavení.

            2) Před začátkem polož několik poklon a nerozvolňuj údů.

            3) Najdi představou místo srdce pod levým prsem a tam se usadiš pozorností.

            4) Sved rozum z hlavy do srdce a mluv: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“, tiše, rty, nebo jediným rozumem — jak ti bude pohodlně; mluv nespěšně, se zbožnou bázní.

            5) Snaž se v tento čas, pokud možno, zachovávat pozornost a neber na zřetel žádné myšlenky — ani zlé, ani dobré.

            6) Měj klidnou trpělivost, když jsi ustanovil stát dlouho se zapomenutím všeho.

            7) Drž umírněnou střídmost a poklony konej podle síly.

            8) Drž se mlčení.

            9) Po obědě po troškách čti Evangelium a ty otce, kteří rozjímají o vnitřním konání a modlitbě.

            10) Spánek měj hodin 5 nebo 6 za den.

            11) Někdy vnější modlitbou pros o působení vnitřní.

            12) Nedotýkej se rukodíla, které rozptyluje.

            13) Nejčastěji porovnávej své zkušenosti s otcovskými pokyny.

            Pane! Podej dobrotě mé sílu — vykríkl kdysi svatý prorok David. Vykríkni i ty, duše má: Pane, podej pevné rozhodnutí mé náklonnosti k pozornosti! Neboť od Tebe je i chtít, i činit; kéž pomocí i součinností Tvou, když očistím rozum i srdce pomocí pozornosti, připravím je za příbytek Tobě Trojjedinému!

Páté setkání: Vyprávění poutníka

            Už minul rok od posledního setkání s poutníkem, když konečně tiché zaklepání na dveře a modlitební hlas zvěstoval příchod tohoto požehnaného spolubratra — k srdečnímu potěšení toho, kdo ho potkal.

            — Přijď, milovaný bratře! Vzdějme spolu díky Pánu, který požehnal cestu i návrat tvůj!

            — Sláva i díkůvzdání Nejvyššímu Otci milosrdenství za vše, co On uspořádá podle svého zalíbení — vždy prospěšné pro nás, poutníky a příchozí v zemi cizí ! Hle i já, hříšník, když jsem se s vámi rozloučil minulého roku, opět z milosti Boží jsem učiněn hodným vidět i slyšet vaše přívětivé přivítání. A ovšem — očekáváte ode mne podrobné vyprávění o svatém městě Božím — Jeruzalémě, kam se táhla duše má a kam se vztahoval můj neochvějný úmysl; ale ne vždy se vykoná to, čeho se nám chce. Tak se stalo i se mnou — a není divu; neboť copak mně, ubohému hříšníku, náleží být učiněn hodným kráčet po oné posvěcené zemi, na které se otiskly božské stopy Pána Ježíše Krista?

            Vy, otče, vzpomeňte, že jsem odtud vyrazil minulého roku s druhem — hluchým starcem — maje list Irkutského kupce k synu jeho do Oděsy, aby mne vypravil do Jeruzaléma. Tak jsme šťastně i dosáhli Oděsy v krátkém čase. Druh můj hned najal místo na lodi do Cařihradu a odplul; a já, když jsem zůstal, šel jsem hledat podle listu syna kupce Irkutského. Brzy jsem nalezl jeho byt, a k velikému podivení i žalostnému zjištění jsem nenalezl mezi živými tohoto svého dobrodince: už tři týdny minuly, co po krátké nemoci zemřel a byl pohřben. To mne sice silně zarmoutilo, ale položil jsem se na vůli Boží. Všichni domácí byli v bídě; vdova po zesnulém, zůstavši se třemi malými dětmi, tak rmutila se, že bez přestání plakala, několikrát denně padala a trýznila se; zdálo se, že i jí už dlouho nezbývá žít od tak hlubokého zármutku. Avšak při tom mne přijala laskavě; nemajíc možnosti podle svých okolností vypravit mne do Jeruzaléma, nechala mne u sebe pohostit asi dva týdny, dokud otec zesnulého podle svého slibu přijede sem do Oděsy pro pořádání, účet a uspořádání obchodních záležitostí osiřelé rodiny. Tak jsem i zůstal.

            Žiji týden, měsíc i druhý; ale místo příjezdu kupec poslal list, v němž oznamuje, že podle svých okolností k nim přijet nemůže, a radí udělat účet příkazníkům a všem jim neprodleně vyrazit k němu do Irkutska. Začaly přípravy a starosti, a když jsem zpozoroval, že už nejsem po ruce jim, když jsem poděkoval za podivuhodné pohostinství a rozloučil se s nimi, šel jsem opět putovat Ruskem…

            Přemýšlel jsem a přemýšlel: kam mi nyní jít? A konečně jsem se ustálil na té myšlence, abych především šel do Kyjeva, kde jsem už mnoho let nebyl. Tak jsem i šel…

            Ovšem, ačkoli jsem zprvu rmoutil se nad tím, že se nesplnilo mé přání být v Jeruzalémě — ale vždyť to není bez Božího prozřetelného řízení — uvažoval jsem — a uklidňoval jsem se tou nadějí, že člověkomilný Pán přijme i úmysl jako skutek, a nenechá ubohou cestu mou bez poučení.

            A tak to i vyšlo, neboť jsem se potkával s takovými lidmi, kteří mi otvírali mnohé, co mi bylo neznámé, a osvěcovali temnou duši mou ke spáse… Kdybych nebyl veden na tuto cestu nezbytností, nepotkal bych těchto dobrodinců duše mé.

Tedy, ve dne jsem šel s modlitbou, a večerem, když jsem se zastavoval na nocleh, četl jsem své „Dobrotil“ pro posílení i probuzení duše mé v boji s neviditelnými nepřáteli spásy.

            Konečně, když jsem odešel od Oděsy asi 70 verst, potkal jsem podivuhodnou příhodu: jel velký vozový průvod se zbožím — asi 30 povozy, a já jsem je dohnal. Jeden přední vozka, jako vůdce, šel při svém koni, a ostatní, když se shlukli dohromady, šli opodál. Bylo třeba projít kolem tekoucího rybníka, v němž rozlámaný jarní led se točil a rozpouštěl s vodou v kruzích se strašným hlukem. Najednou přední mladý vozka zastavil svého koně, a za ním měl i celý vozový průvod zastavit. K němu přiběhli všichni vozkové a vidí, že se začíná svlékat. Zeptali se ho, proč se svléká. A dostali odpověď, že se mu velmi chce koupat v rybníce. Udivení vozkové — kdo se nad ním začal smát, kdo nadávat, nazývaje ho šíleným, a starší, rodný bratr toho, který se svlékal, začal mu překážet a strkat ho, aby jel. Ten se bránil a nechtěl poslechnout. Někteří z mladých vozků pro žert začali vědry, z nichž se napájejí koně, nabírat z rybníka vodu a šplouchat na toho, kdo si přál koupat se — kdo mu na hlavu, kdo za límec, říkajíce: „hle, my tě vykoupeme“. Jakmile se dotkla jeho těla voda, vykřikl: „Ach, jak dobře!“ a sedl si na zem, a na něho ještě šplouchali; potom brzy lehl a klidně zemřel. Všichni se zalekli, nechápajíce, proč se to stalo. Starší pečovali a mluvili o tom, že je třeba to oznámit soudu, a jiní usuzovali, že mu je taková smrt na rodě napsána.

            Když jsem stál u nich hodinu, šel jsem dál. Když jsem odešel pět verst, uviděl jsem vesnici na velké cestě, a když jsem do ní vstoupil, potkal jsem dědečka kněze, který šel ulicí. Zachtělo se mi říci mu o viděné příhodě a slyšet jeho úvahu o tom. Kněz mne vzal k sobě, a já, když jsem mu vyprávěl, co jsem viděl, prosil jsem ho, aby mi vysvětlil příčinu, skrze kterou se stala tato příhoda…

            — Nevím nic říci tobě na to, milovaný bratře, leda snad to, že je v přírodě mnohé podivuhodné a nepochopitelné pro náš rozum. To, jak já myslím, je zařízeno Bohem proto, aby jasněji ukázal člověku vládu a prozřetelnost Boží nad přírodou v nepřirozených a bezprostředních změnách jejích zákonů při známých případech… Mně samému jednou se přihodilo být svědkem podobné příhody: nedaleko od naší vsi je velmi hluboký srázný úvoz, ačkoli ne veliký; i strašno je podívat se na jeho temné dno. Pro pěší je přes něj zřízen jakžtakž můstek. Sedlák mé farnosti, rodinný člověk dobré povahy, najednou bez příčiny pocítil nepřekonatelné přání vrhnout se z toho můstku do toho hlubokého příkopu. Celý týden zápasil s touto myšlenkou a tíhnutím; konečně, nemoha už snášet toto silné puzení — když vstal ráno — spěšně šel a skočil do příkopu. Brzy, když uslyšeli sténání, těžko ho vynesli z příkopu se zlomenýma nohama. Když se ho ptali na příčinu jeho pádu, odpověděl, že ačkoli nyní cítí silnou bolest, v duši je klidný, že vykonal své nepřekonatelné tíhnutí, které celý týden ho tak vzrušovalo, že byl hotov život svůj dát, jen aby vykonal své přání. Více než rok se léčil v městské nemocnici; já jsem ho navštěvoval a nejednou, vida u něho lékaře, přál bych si tak jako i ty slyšet od nich o příčině tohoto případu. Lékaři jednomyslně mi odpověděli, že to byl „amok“… Když jsem prosil z vědy vysvětlit mi, co to je a v důsledku čeho to postihuje člověka, více jsem nic od nich neslyšel, než že je to tajemství přírody, ještě vědou neotevřené… A já jim ze své strany podotkl, že kdyby při tomto tajemství přírody člověk se obracel k lidem, nepřekonatelný váš „amok“ by nedosáhl svého cíle. Vskutku, v našem životě je mnoho setkání, která nepodléhají jasnému pochopení…

            Zatímco jsme tak rozmlouvali, setmělo se, a já jsem zůstal zde nocovat. Ráno poslal okrskář svého písaře, aby bylo dovoleno pohřbít zesnulého na hřbitově, a [oznamoval], že lékař při pitvě těla žádné známky šílenství nenalezl, a smrt jeho přičítá náhlé mrtvici.

            — Hle, dívej se, řekl mi kněz — i lékařství nemohlo určit příčinu jeho nezadržitelného tíhnutí k vodě.

            Tedy, když jsem se rozloučil s knězem, šel jsem dál.

            Když jsem putoval několik dní a dost se unavil, přišel jsem do velkého obchodního městečka, které se nazývá Bílá Cerekev. Jelikož už bylo k večeru, začal jsem si hledat nocleh. Na samém tržišti potkal se mně člověk, podobný také poutníkovi, který se ptá po krámech, kde je dům jakéhosi měšťana. Když mne uviděl, přistoupil a praví: „vidět, že i ty jsi poutník, tedy pojďme spolu; najdeme zdejšího měšťana jménem Jevreinov; je to dobrý křesťan, drží bohatý zájezdní dvůr a rád přijímá poutníky — hle, mám o něm i lístek“… Já jsem s radostí souhlasil, a brzy jsme ho našli. Ačkoli jsme nezastihli samotného hospodáře domu, přece jeho manželka, dobrá stařenka, nás přijala laskavě a odvedla nám pro odpočinek na půdě zvláštní světničku. My, když jsme se usadili, trochu jsme si odpočinuli; přišel hospodář a pozval nás k sobě na večeři. Za večeře jsme rozmlouvali — kdo odkud — a jaksi došlo řeči na to, proč se nazývá Jevreinovem. — „Já vám povím podivuhodnou příhodu o tom,“ odpověděl on a začal své vyprávění. „Hle, vidíte, otec můj byl žid, rodák z města Šklova, a byl nenáviditelem křesťanů. Od nejútlejších let se připravoval být rabínem a horlivě studoval všechny židovské jemnosti pro vyvrácení křesťanství. Jednou se mu přihodilo procházet křesťanským hřbitovem; zub, vytržený, musel být z nedávno vykopaného hrobu. Když usnul, najednou stanul před ním neznámý mu muž a výhružně mu vyčítal, řka: »Jak ses opovážil posmívat se porušeným ostatkům mých kostí? Já jsem křesťan, a ty jsi nepřítel Kristův!« Po několikrát v noci opakovalo se toto vidění a zbavovalo ho spánku i pokoje. Četli nad ním modlitby a zapřisáhání, ale vidění nejen ho neopouštělo, ale opakovalo se ještě častěji a výhružněji. Tohoto se mu nechtělo, avšak učinil takový ohlas: »já bych rád učinil cokoli, jen abych se zbavil bolestného a nesnesitelného vidění«. Když bylo podepsáno podání, vidění přestalo a nikdy už neznepokojovalo. Odjel žít na toto místo, oženil se zde s mou matkou, dobrou křesťankou, a vedl zbožný život v hojnosti;

            S bází a dojetím jsem vyslechl toto vyprávění, a pomyslel jsem si sám u sebe: Bože můj! Jak milosrdný je Pán náš Ježíš Kristus, a jak veliká je láska Jeho! Jak rozličnými cestami přitahuje k Sobě hříšníky, a jak moudře obrací nepatrné příhody v řízení k velikým věcem! Kdo by mohl předvídat, že žertování žida nad mrtvou kostí poslouží mu k pravdivému poznání Ježíše Krista a bude vedením ke zbožnému životu.

            Po skončení večeře, když jsme poděkovali Bohu i hospodáři, šli jsme do své světničky na odpočinek. Spát se ještě nechtělo, a já s druhem jsme rozmlouvali. On mi oznámil, že je Mogilevský kupec, že žil dva roky v Besarábii jako poslušníkem v jednom z tamějších klášterů, ale jen na časový pas, a nyní že jde na vlast, aby obdržel od kupeckého společenství věčné uvolnění k mnišství. Chválil mi tamější kláštery, jejich řeholi a pořádky, i přísný život mnohých zbožných starců, kteří tam přebývají, a ujišťoval, že besarábské kláštery proti ruským jsou jako nebe a země. Ponoukal i mne tam. V tento čas, když jsme se zabývali těmito rozmluvami, přivedli k nám ještě třetího nocležníka — to byl šikovatel, propuštěný z armády na nějaký čas, a šel na domácí dovolenou. Viděli jsme, že je velmi unaven z cesty. Když jsme se spolu pomodlili Bohu, lehli jsme si spát. Když jsme vstali časně ráno, začali jsme se chystat na cestu. A sotva jsme chtěli jít poděkovat hospodáři, najednou jsme uslyšeli zvonění k jitřní. Já s kupcem jsme začali uvažovat: jak pak půjdeme, slyšíce zvonění a nepobyvše v chrámu Božím? Lépe odstojujme jitřní, pomodlíce se ve svatém chrámu, a tehdy jít nám bude radostněji. Tak jsme se i rozhodli, i šikovatele jsme pozvali s sebou. A on nám i praví: „jaká pak na cestě je bohoslužba, a jaký zisk je Bohu z toho, že budeme v chrámu? Hle, až přijdeme domů, tam se pomodlíme! Jděte, kdy chcete vy, a já nepůjdu. V tento čas, dokud vy prostojíte v jitřní, já půjdu asi pět verst dopředu, a domů — bratře, chceš-li: poroučej dopředu, jak Bůh přivede!“

            Tedy, my jsme šli do chrámu, a šikovatel — na cestu. Když jsme odstáli jitřní (zde byla i raná liturgie), vrátili jsme se do své světnice a začali upravovat své kabelky. Díváme se: hospodyně nám přinesla samovar a praví: „kam pak to? Hle, napijte se čaje a poobědvejte u nás; copak vás pustíme hladové?“ Nepastla ani půlhodina, co jsme seděli u samovaru, když najednou k nám vbehne náš šikovatel, udýchaný.

            — Přišel jsem k vám s hořkostí i radostí.

            — Co se stalo? ptali jsme se ho.

            — A hle, co! Když jsem se s vámi rozloučil a šel, zachtělo se mi zajít do krčmy rozměnit bankovku na drobné i vypít si vodičky, aby se lépe šlo. Když jsem vešel, rozměnil jsem peníze, a letěl jsem jako sokol na cestu. Když jsem odešel tři versty, zachtělo se mi spočítat peníze — zda správně vrátil krčmář. Sedl jsem si u cesty, vyňal svou peněženku, přepočítal — a vše tak. Najednou jsem se chopil svého pasu, který ležel zde také — a jeho jako by nebylo; jen lístky a peníze. Tak jsem se zalekl, jako bych ztratil hlavu. I pochopil jsem skutkem: ovšem, já jsem ho ztratil tehdy, když jsem se v krčmě počítal. Je třeba utíkat zpět. Běžím a běžím, a opět mne vezme hoře: co když tam není! Běda mně bude! Když jsem přiběhl, ptám se krčmáře, a on i praví: „já jsem neviděl“. Znovu mne vzal zármutek. Je třeba mně hledat a šmejdit po těch místech, kde jsem stál a motál se. I co? Ke štěstí mému jsem nalezl svůj pas — jak byl složený, tak se válel mezi slámou a smetím na podlaze, celý ušlapaný v blátě. Sláva Bohu! zaradoval jsem se; jako by hora spadla z ramen! Ačkoli za nedbalost a za špínu špinou po zubech dostávají, to nic — aspoň i domů, i zpět dojdu s očima. A k vám jsem zašel, abych vám o tom řekl, a ještě — ve strachu, když jsem běžel, jsem si tak sedřel nohu, až do živého masa, že nijak nemohu jít — a proto poprosit o sádlo, abych si přivázal na ránu.

            — Nu, to je ono, bratře! To je ti za to, že jsi neposlechl a nešel s námi pomodlit se — začal mluvit kupec. — Hle, tys chtěl daleko dopředu nás předejít, a naopak k nám se vrátil, a ještě jsi ochroml. Já jsem ti říkal, že neporoučej dopředu — a hle, tak to i vyšlo! A málo toho, že jsi nešel do chrámu — ještě jsi mluvil taková slova: „jaký zisk je Bohu z toho, že se budeme modlit“. To, bratře, není dobře… Ovšem, Bůh nepotřebuje naší hříšné modlitby, avšak pro lásku Své k nám miluje, když se modlíme. A nejen svatá modlitba, kterou sám Duch Svatý pomáhá přinášet a vzbuzuje v nás, je Jemu milá — neboť On toho od nás vyžaduje, přikazuje: „Zůstaňte ve Mně a Já ve vás“ — ale cenný je před Ním i každý, zdánlivě malý skutek pro Něho učiněný, každý úmysl ke spáse, každé pohnutí naše. Za vše toto bezmezné milosrdenství Boží odměňuje štědře. Láska Boží vrací dobrodiními tisíckrát více, než je hodno lidské dílo; učiníš-li pro Boha nepatrný vklad, On ti vrátí zlatem. Jestliže se jen chystáš jít k Otci, On už vychází tobě vstříc. Ty krátkým a suchým slovem řekneš: „přijmi mne! smiluj se nade mnou!“ — a On už objímá šíji tvou a líbá tě. Hle, jaká je láska Nebeského Otce k nám nehodným! A z této jediné lásky On se raduje i o každém i nejmenším spasitelném hnutí našem. Tobě se zdá: jaká sláva z toho Pánu a pro tebe užitek, když se trochu pomodlíš, a potom se opět rozptýlíš, anebo byť i učiníš nějakou nepatrnou dobrou věc — například přečteš nějakou modlitbu, položíš pět či deset poklonů; vzdychneš ze srdce a povzbudíš jméno Ježíše Krista, anebo zpozoruješ nějakou dobrou myšlenku, anebo se rozhodneš přečíst něco spásného, anebo se zdržíš od jídla, anebo přeneseš malou urážku v mlčení… Vše toto se ti zdá nedostatečným k dokonalé tvé spáse a jakoby neplodným. Ne! Každý z těchto malých skutků nezahyne nadarmo — bude vypočten vševědoucím Okem Božím a obdrží stonásobnou odměnu nejen ve věčnosti, ale i v tomto životě. Toto potvrzuje i svatý Jan Zlatoústý: „Žádné dobro, praví on, jakkoli nepatrné by bylo, nebude pohrdnuto Soudcem spravedlivým. Jestliže hříchy se vyšetřují s takovou podrobností, že dáme odpověď i za slova, i za žádosti, i za myšlenky — tím spíše dobré skutky, jakkoli malé by byly, vypočteny budou s zvláštní podrobností i…“

            Já ti představím příklad, mnou samým viděný minulého roku. V besarábském klášteře, kde jsem žil, byl starec-mnich dobrého života. Jednou na něho napadlo pokušení — velmi se mu zachtělo sušené ryby. A jelikož v klášteře v ten čas nebylo možné ji dostat, měl úmysl jít na trh a koupit ji… Dlouho zápasil s touto myšlenkou a uvažoval, že mnich má se spokojit společnou bratrskou stravou a všemožně se vzdalovat od rozkošnictví, a i po trhu mezi zástupem lidí chodit že není příhodné mnichu. Konečně nepřátelský úklad převzal vrch nad jeho úvahou, a on — když se uchýlil ke svévoli — odvážil se a šel pro rybu. Když vyšel z kláštera a šel městskou ulicí, zpozoroval, že v rukou nemá čotky, a začal uvažovat: „Jak pak půjdu jako válečník bez meče? To je nepříhodné, i světští lidé, potkávajíce mne, budou mne odsuzovat a pohoršovat se, vida mnicha bez čotek.“ Chtěl se vrátit, aby je vzal, ale když se podíval v kapsách, nalezl je zde. Vyňal je, pokřižoval se, nasadil na ruku a šel klidně. Když se už blížil k trhu, uviděl u krámů koně, který stál s velikým vozem ohromných sudů. Najednou tento kůň, něčím se zaleknuv, vrhl se utíkat vší silou a bít kopyty; narazil i na něho, a když ho zachytil za rameno, hodil ho na zem, ačkoli ho velmi nezabil. Hned za tím, asi dva kroky od něho, tento vůz se převrátil a vůz se rozbil vskrz. Brzy když vstal, ovšem se zalekl, ale spolu i podivil se, jak Bůh zachoval život jeho; neboť kdyby jen o jednu malou sekundu vůz padl dříve, i on byl by rozbit na třísky jako i vůz. Když o tom neuvažoval dále, koupil ryby, vrátil se, pojedl, a když se pomodlil, lehl si spát… V lehkém spánku se zjevil před ním jakýsi neznámý mu vznešený starec a praví: „Poslyš — já jsem ochránce tohoto kláštera a chci tě přivést k pochopení, abys pochopil a pamatoval lekci: tak — zápas s rozkoší smyslovou a lenost ve cvičení v sebepoznání a sebeodevzdání daly pohodlí nepříteli přistoupit k tobě, a on připravil byl pro tebe tento záhubný případ, který vybuchl před tvýma očima. Šeptání jsi poslechl a uposlechl a vykonal je ve skutečnosti — a právě to tě zachránilo od smrti.“ Když to řekl, starec, který se zjevil, spěšně odešel z cely, a mnich se mu poklonil k nohám — a s tím se probudil, cítí se už ne na loži, ale klanivě natažen u prahu dveří. Toto vidění on hned vyprávěl k užitku duše mnohým, v tom počtu i mně.

Vskutku bezmezná je láska Boží k nám hříšným! Zdali není podivuhodné, že za tak nejmenší skutek — že vyňal z kapsy čotky a nasadil na ruku, a jednou povzbudil jméno Boží — za toto malé dáno život člověku! A na vahách osudu lidského jediná krátká chvíle vzývání Ježíše Krista převážila mnohé hodiny strávené v lenosti… Vskutku zde dáno za malou lepton — zlatem… Vidíš, bratře, jak silná je modlitba, a jak mocné je jméno Ježíše Krista, které vzýváme! Svatý Jan Karpathský v knize „Dobrotil“ praví, že když v modlitbě Ježíšově vzýváme jméno Ježíšovo a mluvíme: „Smiluj se nade mnou hříšným“, na každou takovou prosbu odpovídá tajný hlas Boží: „Dítě, odpouštějí se ti hříchy hodiny tvé“… v modlitbě se ničím nelišíme od svatých, ctihodných i mučedníků, neboť jak praví i svatý Zlatoústý: „modlitba, ačkoli vyslovována námi, kteří jsme plni hříchů, hned očišťuje“ (káz. o modlitbě 2). Veliké je milosrdenství Boží k nám, ale my — hříšní a nedbalí — nechceme ani malé hodiny dát Jemu na díkůvzdání, a měníme čas modlitby, která je nejdůležitější, za životní starosti a péče, zapomínajíce na Boha i svou povinnost! Za to nejednou upadáme v biedy a nástrahy — ale i toto k našemu pochopení a k obrácení k Bohu určuje vše milující prozřetelnost Boží.

            Když kupec skončil svou rozmluvu se šikovatelem, já mu i pravím: — Nu, vážený, jak jsi oblažil i mou hříšnou duši — tak bych se ti poklonil k nohám. Když to uslyšel, začal i mluvit se mnou: „A vidět, že jsi lovec duchovních povídek? Počkej tedy — já ti teď přečtu podobné tomu, co jsem vyprávěl. Hle, mám s sebou cestovní knihu, zvanou »Agapios« anebo »Spása hříšníka«. V ní je mnoho podivuhodných událostí.“

            On vyňal z kapsy knihu a začal číst podivuhodnou povídku o jakémsi zbožném Agafonikovi, který od dětství byl přivyklý zbožnými rodiči každého dne neodvratně přečíst před ikonou Boží Matky modlitbu „Bohorodice Panno, raduj se“ a jiné. Toto on vykonal denně. Potom, když přišel v plný věk, začal žít sám po svém, a když se vrhl do starostí a životních péčí, zřídka už četl řečenou modlitbu, a konečně i docela zanechal. Jednoho večera přijal k sobě přenocovat poutníka, který mu oznámil, že je poustevník z Thébaidské krajiny a viděl vidění — aby šel k Agafonikovi a vyčítal mu zanechání modlitby Boží Matky. Agafonik představoval příčinu zanechání tu, že mnoho let četl tuto modlitbu a neviděl žádného užitku. Tehdy poustevník řekl mu: „Vzpomeň, slepý a nevděčný, kolikrát ti pomáhala tato modlitba a vysvobozovala tě od běd… s druhem, když jste spolu spadli z vozu? On si zlomil nohu, a ty jsi neutrpěl nic. I ještě mnohé připomenuv Agafonikovi, konečně řekl: »Věz, že všechny takové případy byly odvráceny od tebe přímluvou Přesvaté Bohorodice za krátkou modlitbu, kterou jsi denně vzbuzoval svou duši ke spojení s Bohem… Hleď tedy, pokračuj i nadále a nezanechávej jí — abys nebyl zanechán Onou.«“

            Po tomto čtení nás pozvali k obědu, a my — když jsme se posilnili a poděkovali hospodáři — vydali jsme se na cestu a rozešli se každý na svou stranu, kam komu bylo třeba.

Po tomto jsem šel dní pět, kochaje se vzpomínkou na vyprávění, která jsem slyšel od zbožného kupce z Bílé Cerekve; potom jsem se už začal blížit ke Kyjevu, když najednou bez příčiny jsem pocítil jakousi tíhu, ochablost i chmurné myšlenky; modlitba šla nesnadno, napadla jakási rozlenilost. Tedy, abych si odpočinul, když jsem uviděl stranou cesty hájek a husté křoví, šel jsem tam, abych si sedl někde za odloučeným keřem a četl „Dobrotil“ pro posílení duše, která ochabla, a pro uklidnění mé malodušnosti. Když jsem nalezl tiché místečko, začal jsem číst ctihodného Kassiána Římana, ve 4. části „Dobrotilu“, o osmi myšlenkách. Když jsem přečetl asi půlhodinu s potěšením, nečekaně jsem uviděl asi 50 sáhů od sebe, v hloubi lesa, člověka, který nehybně stál na kolenou. Zaradoval jsem se z toho, mysle si, že ovšem se modlí Bohu, a opět jsem začal číst. Když jsem přečetl hodinu či více, opět jsem pohlédl na tohoto člověka — a on stále stejně nehybně klečel. To mi bylo velmi dojemné, a pomyslel jsem: hle, jací jsou zbožní služebníci Boží. — Zatímco jsem o tom uvažoval, najednou tento člověk padl na zem a ležel tiše. To mne podivilo, a jelikož jsem neviděl jeho tváře — neboť stál na kolenou ke mně zády — vzala mne zvědavost jít a podívat se, jaký je to člověk. Když jsem přistoupil, nalezl jsem ho v lehkém spánku. Byl to selský hoch let asi 25-ti, čistý tváří a ušlechtilý, ale bledý, v sedláckém kaftanu, přepásán lýčeným provazem, a více při něm nic nebylo — ani kabelky, ani dokonce hole. Když uslyšel šustění mého příchodu, probudil se a vstal. Zeptal jsem se ho, kdo je. Řekl mi, že je státní sedlák Smolenské gubernie, a že jde z Kyjeva.

            — Kam pak nyní putuješ? zeptal jsem se.

            — Ani sám nevím — odpověděl on: „kam Bůh

            přivede.“

            — Dávno jsi z domova?

            — Ano, pátý rok.

            — Kde pak jsi pobýval tento čas?

            — Chodil jsem po různých svatých místech, po klášterech i po chrámech, neboť doma není z čeho žít: jsem sirotek bez rodu, a k tomu mám chromou nohu — tak bloudím po širém světě!

            — Vidět, že tě nějaký Bohu milý člověk naučil chodit ne prostě světem, nýbrž po svatých místech — řekl jsem mu.

            — Hle, vidíš — odpověděl on: já od dětství, v mém sirotectví, chodil jsem pastýři v naší vsi, a let tak deset vše bylo šťastně a pokojně. Konečně jednou, když jsem přihnal stádo domů, nedohádl jsem, že není starostova nejlepší ovce. A náš starosta byl zlý a nelidský mužik. Když přišel večer domů a uviděl, že jeho ovce není, přiběhl ke mně, začal mi nadávat a vyhrožovat, abych šel a našel jeho ovci, jinak sliboval: „zbiju tě do smrti, ruce i nohy ti polámu.“ Známe, že je takový zlý, šel jsem za ovcí těmi místy, kde stádo páslo ve dne. Hledal jsem a hledal, hledal dál i po půlnoci, ale nikde ani slechu. Noc byla taková temná, neboť čas byl podzim. Když jsem zašel do hlubiny lesa — a lesy po naší gubernii jsou neprostupné — najednou se zdvihla bouře. Jako by se všechna stromy zakymácela! V dáli vyli vlci, a na mne padl takový strach, že mi vlasy vstaly hrůzou; čím dále, tím hůře, a přišlo na mne, že jsem hotov padnout strachem a hrůzou. Hle, i padl jsem na kolena, pokřižoval se, a ze všech sil jsem řekl: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“. Sotva jsem to řekl, najednou mi bylo lehko, jako by žádného zármutku ani nebylo, a všechen strach přešel, a na srdci jsem pocítil tak dobře, jako bych vzlétl na nebesa… Zaradoval jsem se z toho, a nu — bez přestání mluvit tuto modlitbu. A už nepamatuji, jak dlouho byla bouře, i jak noc minula — a dívám se, už nastal i bílý den, a já stojím na jednom místě na kolenou. Hle, vstal jsem klidně, a vida, že ovci mi nenajít, tak jsem šel domů, a na srdci mi bylo vše dobře a mluvit modlitbu se mi tak chtělo. Sotva jsem přišel do vsi, tu starosta, když uviděl, že jsem ovci nepřivedl, zbil mne do smrti — hle, nohu mi tehdy vyvrtl. Tak jsem po těchto úderech šest týdnů ležel téměř bez hnutí — jen jsem znal konat modlitbu, a ona mne těšila. Potom jsem trochu ozdravěl a začal chodit po světě; a když mi mezi lidmi bez přestání se tlouci zdálo se nudno, a je tam mnoho hříchu, šel jsem putovat po svatých místech i po lesích. Tak chodím nyní pátý rok.

            Když jsem to poslouchal, těšil jsem se duší, že mne Pán učinil hodným vidět takového blahodatného člověka, i zeptal jsem se ho: „Tak i nyní se často zabýváš tou modlitbou?“

            — Bez toho ani být nelze — odpověděl on: jak jen vzpomenu, jak mi bylo dobře v lese, jako by mne někdo strčil na kolena, a já se modlím… Nevím, zda je má hříšná modlitba libá — vždyť když se pomodlím, cítím někdy velikou radost, a sám nevím proč — lehkost, snadnost, žádného zarmoucení; ale při tom vždy až do smrti se modlit se chce.

            — Neznepokojuj se, milovaný bratře: vše je Bohu libé a vše je spasitelné, cokoli by bylo při modlitbě — praví svatí otcové — lehkost či tíha, vše je dobré; žádná modlitba, ani dobrá ani špatná, nezahyne před Bohem. Lehkost, teplo a slast ukazují, že Bůh odměňuje a těší za tento zápas; ale tíha, pochmurnost, suchost znamenají, že Bůh očišťuje a upevňuje duši, a tímto prospěšným trváním ji zachraňuje, připravuje s pokorou k užívání budoucí blahodárné slasti. Hle, na důkaz tohoto ti přečtu ze svatého Jana Klimaka.

            Nalezl jsem zde tento článek a přečetl mu ho. On vyslechl s pozorností a potěšením a velmi mi děkoval za něj. Tedy jsme se rozloučili. On šel docela do hlubiny lesa, a já, když jsem vyšel na cestu, pokračoval jsem v svém putování, děkuje Bohu, že mne učinil hodným — hříšného — přijmout takové ponaučení.

            Druhého dne, pomocí Boží, přišel jsem do Kyjeva. První a hlavní přání mé bylo — promluvit, vyzpovídat se a přijmout svaté Tajiny Kristovy v tomto blahodatném místě; proto jsem se i zastavil blíže k úhodníkům Božím, aby pohodlněji bylo chodit do chrámu Božího. Přijal mne do své chaloupky dobrý starý kozák, a jelikož žil osaměle, bylo mi u něho pokojně a tiše. Během týdne, ve kterém jsem se připravoval ke zpovědi, přišlo mi na mysl, abych se vyzpovídal co nejpodrobněji. I začal jsem od mládí svého vzpomínat a probírat všechny své hříchy v samé podrobnosti, abych na vše nezapomněl; začal jsem vše, co vzpomenu, zapisovat až do drobností, a napsal jsem veliký list. Uslyšel jsem, že za 7 verst od Kyjeva, v Kytaivské pustyni, je duchovník asketického života, velmi moudrý a rozvážný — kdo u něho pobyl na duchu, přichází k sobě s dojetím a vrací se se spasitelným ponaučením a lehkostí v duši. To mne velmi potěšilo, a hned jsem šel k němu. Když jsem se poradil a pohovořil, podal jsem mu svůj lístek k prozkoumání. Když přečetl, řekl mi: „Ty, milý příteli, jsi napsal mnohé prázdné. Vyslechni: 1) při zpovědi není třeba vyslovovat ty hříchy, kterých ses už kál a byl jsi z nich uvolněn, a neopakoval je — jinak to bude nedůvěřivost v sílu tajiny zpovědi; 3) svatí otcové zakazují vyslovovat hříchy se všemi okolnostmi, ale vyznávat je obecně, aby soukromým rozborem jejich se nevzbuzovalo pokušení v sobě i v duchovníku; tys vše přečetl, ale to nejdůležitější jsi pustil ze zřetele — neoznámil jsi nejtěžší hříchy: neuvědomil sis a nezapsal, že ty nemiluješ Boha, nenávidíš bližního, nevěříš slovu Božímu a jsi pln pýchou a ctižádostí — v kterých hříších se obsahují celá propast zla a z nichž vyrůstají všechny výhonky našich pádů.“

            Když jsem to uslyšel, podivil jsem se, a začal jsem mluvit: „Smilujte se, ctihodný otče — jak pak je možné nemilovat Boha, Tvůrce a Ochránce našeho! Já nic chvályhodného nemám.“

            — Lituji, milý, že jsi málo pochopil to, co jsem ti vysvětloval. Abych tě rychleji naučil — hle, dám ti lístek, podle kterého i já sám vždy se zpovídám. Přečti si ho, a jasně uvidíš přesné důkazy toho, co jsem ti právě říkal.

            Duchovník mi podal lístek, a já jsem ho začal číst.

Zpověď vnitřního člověka, vedoucí k pokoře

            „Pozorně obracím svůj pohled na sebe sama a pozoruje běh svého vnitřního stavu, zkušeností jsem se přesvědčil, že nemiluji Boha, že nemám lásky k bližnímu, nevěřím ničemu náboženskému a jsem pln pýchou a rozkošnictvím. Vše toto skutečně nacházím v sobě pomocí podrobného zkoumání svých citů a skutků,

            1) Já nemiluji Boha. Neboť kdybych Ho miloval, bez přestání bych rozjímal o Něm se srdečným potěšením; každá myšlenka na Boha by mi přinášela útěšnou slast. Naopak — já mnohem častěji a mnohem ochotněji rozjímám o životním, a myšlenka na Boha je pro mne námahou a suchostí. Kdybych Ho miloval, rozmluva s Ním skrze modlitbu by mne živila, oblažovala a táhla k nepřetržitému obcování s Ním; ale naopak — nejen že se neblažím modlitbou, ale i při jejím konání cítím námahu, bojuji s nechtěním, rozvolňuji se leností a jsem hotov s chutí se něčím nepodstatným zaměstnat, jen abych zkrátil či přestal od modlitby. V prázdných zaměstnáních čas můj letí nepozorovaně, ale při zaměstnání Bohem, při postavení sebe v Jeho přítomnost, každá hodina se mi zdá rokem. Kdo koho miluje, ten během dne bez přestání o něm myslí, představuje si ho, pečuje o něj, a při všech zaměstnáních milovaný přítel nevychází z jeho myšlenek; ale já během dne stěží odděluji i jednu hodinu, abych se hluboce ponořil do rozjímání o Bohu a rozžehl sebe v Jeho lásce — a dvacet tři hodin ochotně přináším horlivé oběti vášnivým svým idolům! Jsem suchý, smutný a líný. Jestliže pak i mimovolně se uchvátím s jinými k rozmluvě božské, snažím se rychle přejít k rozmluvě, která lichotí vášním mým. Neúnavně se zajímám o novinky, o občanská nařízení, o politické události; žádostivě hledám uspokojení své zvědavosti ve světských vědách, v uměních, v nabývání — ale poučování v Zákoně Páně, poznávání o Bohu, o náboženství na mne nečiní dojmu, neživí duši mou, a já to považuji nejen za nepodstatné zaměstnání křesťana, ale jakoby za cizí a jen pro volný čas, na oddechu. Krátce řečeno — jestliže láska k Bohu se poznává plněním Jeho přikázání: „Jestliže mne milujete, přikázání Má zachovávejte“, praví Pán Ježíš Kristus, a já přikázání Jeho nejen nezachovávám, ale i málo se snažím o to — podle nejčistší pravdy je třeba tvrdit, že nemiluji Boha… „Důkazem, že člověk nemiluje Boha a Krista Jeho, je, že nezachovává přikázání Jeho“ (Morální pravidlo 3).

            2) Nemám lásky k bližnímu. Neboť nejen že nemohu se odvážit pro blaho bližního položit duši svou (podle Evangelia), ale i svou čest, blaho a klid bych neobětoval pro blaho bližního. Kdybych ho miloval podle evangelijního přikázání jako sebe sama, neštěstí jeho zasáhlo by i mne, blaho jeho vyvolalo by i u mne nadšení. Ale naopak — vyslýchám se zvědavostí na nešťastné příběhy o bližním, nermoutím se, ale bývám lhostejný, anebo — co je ještě zločinnější — nacházím jakoby uspokojení v nich, a špatné skutky bratra mého nepřikrývám láskou, ale s odsouzením je rozhlašuji. Jeho blahobyt, čest a štěstí mne netěší jako vlastní, ale docela — jako vše cizí — nečiní ve mně radostného pocitu, ale ještě jemně vzbuzují ve mně jakoby závist či pohrdání.

            3) Já nevěřím ničemu náboženskému. Ani nesmrtelnosti, ani Evangeliu. Kdybych byl pevně přesvědčen a nepochybně věřil, že za rakví je život věčný s odplatou za skutky pozemské, bez přestání bych o tom rozjímal; sama myšlenka na nesmrtelnost by mne děsila, a já bych trávil tento život jako příchozí, který se chystá vstoupit do své vlasti. Naopak — ani nemyslím na věčnost, a konec nynějšího života považuji jakoby za mez svého bytí. Tajná myšlenka se hnízdí ve mně: kdo ví, co bude po smrti? Jestliže i říkám, že věřím v nesmrtelnost, říkám to jen z rozumu — ale srdce mé je daleko od pevného přesvědčení o ní, což zjevně dosvědčují skutky mé a stálá starost o blahobyt smyslového života. Kdyby svaté Evangelium jako slovo Boží bylo s vírou přijato do srdce mého, bez přestání bych se jím zaměstnával, studoval ho, blahožil se jím, a s hlubokou úctou bych i hleděl na ně. Moudrost, dobrota a láska v něm skryté uchvátily by mne; blahožil bych se poučováním v Zákoně Božím dnem i nocí, živil bych se jím jako každodenním pokrmem, a srdečně bych se táhl k plnění jeho pravidel. Nic pozemského by nebylo silno mne od toho odvrátit. Naopak — jestliže zřídka i čtu či poslouchám slovo Boží, i to buď z potřeby, či ze zvědavosti, a při tom nevcházím do hluboké pozornosti — cítím suchost, netečnost, a jakoby obyčejné čtení zanechávám bez všeho ovoce, a ochotně jsem hotov nahradit je čtením více světským, [světských] předmětů.

            4) Jsem pln pýchou a smyslovým sebeláskou. Všechny skutky mé to potvrzují: vida v sobě dobré, přeji si postavit je na odiv, anebo se jím vyvyšuji před jinými, anebo vnitřně se kochám sebou; ačkoli ukazuji vnější pokoru, přece přičítám vše svým silám a považuji sebe za lepšího než jiní, anebo přinejmenším za ne horšího; zpozoruji-li v sobě vadu, snažím se ji omluvit, přikrýt maskou nezbytnosti či nevinnosti; hněvám se na ty, kdo mne neváží, považuje je za neumějící cenit lidi; dary se marně chlubím, nezdary v podnicích považuji za sobě urážlivé, reptám a raduji se z neštěstí nepřátel svých; jestliže i usiluji o něco dobrého, mám za cíl buď chválu, buď svůj prospěch duchovní, anebo světskou útěchu. Slovem — bez přestání tvořím ze sebe vlastního modláře, kterému konám nepřetržitou službu, hledaje ve všem slasti smyslové a pokrm pro rozkošnické své vášně i přání.

            Z tohoto vyjmenovaného vidím sebe pyšným, rozkošnickým, nevěřícím, nemilujícím Boha a nenávidícím bližního. Jaký stav může být hříšnější? Stav duchů temnoty je lepší než moje postavení: oni sice nemilují Boha, nenávidí člověka, žijí a živí se pýchou — ale aspoň věří, třesou se z víry. A já? Může být úděl bídnější než ten, který náleží mně? A za co přísnější a trestnější bude výrok soudu, ne-li za takovou nepozornost a bezrozumný život, který v sobě uvědomuji!

            Když jsem přečetl toto vyznání, které mi dal duchovník, zhrozil jsem se, a pomyslel jsem si sám u sebe: „Bože můj! Jak strašné hříchy se skrývají ve mně, a dosud jsem je nepozoroval!“ Tedy přání očistit je přimělo mne prosit o ponaučení u tohoto velikého otce duchovního — jakým způsobem, když poznám příčiny všech běd, najít způsob napravit. Hle, on mi začal vykládat.

            — Vidíš, milovaný bratře: příčina nemilování Boha je nevíra; příčina nevíry — nepřesvědčenost; a příčina nepřesvědčenosti je nehledání světlých pravdivých poznatků, nedbalost o osvícení duchovní. Slovem: nevěříce, nelze milovat; nepřesvědčivše se, nelze věřit. Ale abychom se přesvědčili, je nutné získat úplné a důkladné poznatky navrhovaného předmětu; je nutné — pomocí rozjímání, studia slova Božího a zkušenostních pozorování — vzbudit v duši žízeň a přání — anebo, jak jiní vyjadřují, „podivení“, které činí neuhasitelné přání blíže a dokonaleji poznávat věci, hlouběji pronikat do vlastností předmětu.

            Jeden duchovní spisovatel o tomto uvažuje tak: „Láska“, praví on, „obyčejně se rozvíjí poznáním, a čím větší bude hloubka i prostor v poznání, tím větší bude lásky, a tím pohodlněji duše měkne a disponuje se k lásce Božské, když horlivě rozvažuje samu předokonalou a bezmeznou Boží bytost“.

            — Hle, nyní vidíš, že příčinou hříchů, které jsi přečetl, je lenost v myšlení o předmětech duchovních, která hasí i pocit samé potřeby. Jestliže si přeješ poznat i prostředky k přemožení tohoto zla — všemožně se snaž o duchovní osvícení; dosahuj ho horlivým zaměstnáváním slovem Božím, učením svatých otců — rozjímáními i duchovní radou či rozmluvou s moudrými v Kristu. Ach, milovaný bratře! Kolik běd potkáváme z toho, že se nám nechce osvěcovat duši naši slovem pravdy, že se nepoučujeme v Zákoně Páně dnem i nocí a nemodlíme se za to horlivě a neodstupně! A od toho i vnitřní člověk náš je hladový i chladný i vyčerpaný, nemaje síly k pilné chůzi cestou spravedlnosti ke spáse. Tedy, abychom využili těchto prostředků — odvážme se, milovaný — co nejčastěji naplňovat rozum svůj rozjímáními o předmětech nebeských, a láska, vylévající se shůry na srdce naše, rozvine se a rozhoří v nás. Buďme spolu s tím i — pokud možno — častěji modlit se, neboť modlitba je nejhlavnějším způsobem a nejsilnějším prostředkem našeho obnovení i úspěchu. Modleme se tak, jak učí svatá církev: „Pane, uděl mne nyní milovat Tebe, jakožto jsem někdy miloval ten samý hřích!“

            Když jsem s pozorností vše toto vyslechl, dojatě jsem prosil tohoto svatého otce, aby mne zpovídal a učinil hodným svatých Kristových Tajin. Tedy ráno, když jsem byl učiněn hodným přijímání, chtěl jsem se vrátit do Kyjeva s tímto blahodatným doprovodem; ale tento dobrý můj otec, maje úmysl jít za dní do Lávery, ponechal mne na tento čas ve své poustevnické cele, abych mohl bez překážek oddat se modlitbě v tomto mlčení. A vskutku — všechny tyto dny jsem strávil jakoby na nebi: modlitbami starce mého já, nehodný, blahožil jsem se dokonalým uklidněním. Modlitba tak lehce a pokojně se vylévala v srdci mém, že jsem v ten čas, zdá se, zapomněl na vše i na sebe — jen jsem myslel na jediného Ježíše Krista!

            Konečně se duchovník vrátil, a já jsem prosil jeho ponaučení a rady — kam nyní pokračovat na své poutnické cestě. On mne požehnal takto: „Jdi do Počájiva, pokloň se tam divotvorné Stopě Přesvaté Bohorodice — a Ona nasměruje kroky tvé na cestu pokojnou“. Tak já, s vírou přijav radu jeho, za tři dny jsem šel do Počájiva.

            Ne bez nudy jsem šel asi 200 verst, neboť cesta vedla přes krčmy a židovské osady, a křesťanská obydlí se potkávala zřídka. V jednom statku jsem uviděl ruský křesťanský zájezdní dvůr, a když jsem se mu zaradoval, vešel jsem tam přenocovat a poprosit na cestu chléba, neboť mé suchary se už chýlily ke konci. Zde jsem uviděl hospodáře — starého, patrně zámožného — a uslyšel jsem, že je ze stejné Orlovské gubernie jako já. Když jsem vešel do světnice, první jeho otázka byla: „Jaké jsi víry?“

            Odpověděl jsem, že pravoslavné křesťanské.

            — Jaképak u vás pravoslaví! — řekl s úsměškem. „U vás pravoslaví je jen na jazyce, ale ve skutcích máte pohanské pověří. Znám, bratře, vaši víru! Mne samého jeden učený kněz svedl bylo a uvedl v pokušení, i přišel jsem do vašeho chrámu — ale pobyt půl roku, zase jsem se vrátil. Nemohu přijít: bohoslužbu vaši jáhni a kostelníci jakžtakž drmolí, vše s vynechávkami a bez porozumění; a zpěváci po vsích nejsou lepší než v krčmách. Co je to za bohoslužbu? To je jen hřích! Přijdeš, ani se nenaděješ, kam jsi přišel: do chrámu, či na trh!“

            Když jsem to poslouchal, pochopil jsem, že tento starec je starověrec; ale jelikož mluvil věrohodně, nemohl jsem se s ním hádat a obracet ho — jen jsem si sám u sebe pomyslel, že nelze obracet starověrce k pravé církvi, dokud se u nás nenapraví církevní bohoslužba a zvláště duchovní stav nepodá toho příklad. Starověrec nezná nic vnitřního — opírá se o vnější věci, a u nás je i zanedbávají.

            Tedy jsem chtěl odtud odejít, a už jsem vyšel do předsíně, když jsem nečekaně uviděl v otevřených dveřích ve zvláštní komůrce člověka na pohled neruského, který ležel na posteli a četl knihu. On mne k sobě pomávl a zeptal se, kdo jsem. Řekl jsem mu. Hle, on začal mluvit: „Poslyš, milý — nechtěl bys mně nemocnému posloužit aspoň týden, dokud s pomocí Boží neuzdravím? Neodříkej, služebníku Boží!“

            — Nepotřebuji žádnou mzdu; s horlivostí vám posloužím, čím mohu, pro jméno Boží. Tak jsem u něho zůstal. Mnoho jsem od něho naslouchal o věcech spasitelných. Vyprávěl o svaté hoře Athos, o velkých tamních podviznících i o mnohých poustevnících a samotách. Měl při sobě „Dobrotil“ řeckou řečí a knihu Izáka Syrského. Spolu jsme četli a porovnávali slovanský překlad Paisije Veličkovského s originálem řeckým — při čemž poznamenal, že nelze přesněji a věrněji přeložit z řečtiny, než je přeložen Paisijem slovanskou řečí „Dobrotil“. Jelikož jsem zpozoroval, že se bez přestání modlí a je obratný ve vnitřní modlitbě srdce (a mluvil čistě rusky), vyptával jsem se ho na tento předmět. On o tom ochotně vyprávěl, a já jsem naslouchal s pozorností, i mnohá jeho slova jsem zapsal. Hle, například, mluvil o svrchovanosti a velikosti Ježíšovy modlitby takto:

            — „Velikost modlitby Ježíšovy „, mluvil on, „odkrývá i sama její forma, která se skládá ze dvou částí: v první z nich — totiž Pane Ježíši Kriste, Synu Boží — uvádí rozum do historie života Ježíše Krista — anebo, jak vyjadřují se svatí otcové, zkracuje v sobě celé [Evangelium]; a slova …hříšného představují historii naší nemoci a hříšnosti. Při tom je podivuhodné, že nelze moudřeji, podstatněji a výrazněji vyjádřit přání a prosbu chudé, hříšné a pokorné duše, než tímto slovem: smiluj se nade mnou ! — „odpusť nepravosti!“ — „shlaď zločiny!“ — uvědomujíc si svou bezmocnost k ohnutí vůle i k duchovnímu bdění nad sebou; žebrá o almužnu, když vidí svou krajní chudobu — tento hluboký výraz smiluj se nade mnou vyjadřuje jakoby takto: „Milostivý Pane! Odpusť mi hříchy a pomoz napravit život můj; otevři v duši mé neutišitelné tíhnutí k následování Tvých přikázání; učiň milost odpuštěním spáchaných hříchů a obrácením rozptýleného rozumu, vůle i srdce mého k Tobě Jedinému“.“

            Potom, když jsem se podivil moudrým jeho promluvám a poděkoval za poučení hříšné duše mé, vysvětlil mi ještě podivuhodnou věc.

            — Chceš-li, řekl on, povím ti ještě (a jaksi to pojmenoval učeně, neboť říkal, že studoval na Akademii Athénské) o intonaci modlitby Ježíšovy .

            Hle, dívej se: mnohokrát se mi přihodilo slyšet, jak mnozí bohabojní křesťané konají ústní modlitbu Ježíšovu podle přikázání slova Božího a podání svaté církve — a vykonávají to nejen v domácí modlitbě, ale i v chrámu Božím. Když jsem pozorně a s líbezností naslouchal tomuto tichému vyslovování modlitby, lze pro užitek duše zpozorovat, že nota tohoto modlitebního hlasu bývá u mnohých různá — totiž: jiní, pozdvihujíce tón na samém prvním slově modlitby — totiž když řekli Pane — všechna ostatní slova dokončují se snížením. Jiní, začínajíce modlitbu nižším tónem, pozdvihují ho uprostřed modlitby — totiž na slově Ježíši — a učinivše zvolání, ostatní slova opět končí se snížením tónu, jak začali. Jiní, když začali a pokračují předcházející slova nízkým jednotvárným tónem, na posledním slově — totiž smiluj se nade mnou — pozdvihují tón s uchvácením. A někteří, vyslovujíce celou plnou modlitbu — totiž Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným — činí zvýšení na jednom jediném slově — Synu Boží .

            Nyní se dívej: modlitba je jedna a táž; pravoslavní křesťané drží vyznání totéž; obecné ponětí, že tato nejdůležitější a nejvyšší ze všech modliteb obsahuje v sobě dva předměty — Pána Ježíše a Jeho milosrdenství — je všem stejně známo. Proč pak ji ne všichni stejně vyjadřují v intonaci — totiž ve vyslovování? Proč ne na jednom a témže, ale na známém každému místě zvláště se dojímá duše a projevuje se v zvláště pozdviženém a napjatém tónu? Snad na to mnozí řeknou, že se to děje následkem návyku, anebo příkladu vzatého od jiných, anebo podle ponětí odpovídajícího různému pohledu každého, anebo konečně — komu jak snadněji a pohodlněji vyslovit podle stavu jeho schopnosti ke slovu… Ale já o tomto myslím docela jinak. Je mi žádoucí zde hledat cosi vyššího, neznámého nejen tomu, kdo naslouchá, ale i samému tomu, kdo se modlí — zda zde není tajného hnutí Ducha Svatého, který se „přimlouvá vzdechy nevyslovenými“ u těch, kdo nevědí, jak a za co se modlit? A jestliže každý se modlí ve jméno Ježíše Krista Duchem Svatým podle zvěstování Apoštola, pak tajně působící Svatý Duch, který „dává modlitbu tomu, kdo se modlí“, spolu s tím může každému podle síly jeho podávat i blahodárný dar Svůj: jinému zbožnou bázeň Boží, jinému lásku, jinému pevnost. A proto ten, kdo přijal dar, zbožní a slaví vládu Všemohoucího, a v modlitbě své vyslovuje se zvláštním pocitem a uchvácením slovo „Pane“, v němž chápe velikost a vládu Tvůrce světa. Ten, kdo přijal tajinné vylití lásky v srdci, převážně se uchvacuje a proniká slastí zvolání „Ježíši Kriste“ — jako jakýsi starec, který bez zvláštního uchvácení lásky a sladkosti nemohl ani slyšet jméno „Ježíš“, vyslovené i v prosté rozmluvě. Ten, kdo neochvějně věří v Božství Ježíše Krista, soupodstatné Bohu Otci, vzplane a ještě více zpevní ve víře, vyslovuje slova „Synu Boží“. Ten, kdo přijal dar pokory a hluboce si uvědomuje vlastní bezmocnost, při slovech „smiluj se nade mnou“ se rmoutí, pokořuje a s převládajícím napětím se vylévá při těchto posledních slovech modlitby Ježíšovy — živě doufaje v milosrdenství Boží a hořekuje nad vlastními pády. Hle, příčiny, jak myslím, rozdílnosti intonace při vyslovování modlitby ve jméno Pána Ježíše Krista!.. A z tohoto pozorování lze při pocitu chápat (ke slávě Boží i k vlastnímu poučení), kdo zvláště jakým je proniknut pocitem a kdo jaký má duchovní dar. O tomto mi někteří říkali: „Proč pak se všechny tyto známky tajných duchovních darů neprojevují spolu, v souhrnu? Tehdy by ne jedno, ale každé slovo modlitby pronikáno bylo jednotvárnou uchvácenou intonací toho, kdo se modlí“… Já jsem na to odpovídal takto: „Neboť milost Boží rozděluje dary podle [svého zalíbení a] Písma — kdo může to vyzkoušet a vcházet omezeným rozumem do uspořádání milosti?“

            Pět dní jsem strávil s tímto starcem, a on se ponenáhlu začal upevňovat zdravím. Čas ten byl pro mne poučný, takže jsem nepozoroval, jak letěl; neboť v této komůrce, jakoby v tichém závěru, jsme se rozhodně ničím jiným nezabývali, než jsme se modlili tajně, vzývajíce jméno Ježíše Krista, anebo rozmlouvali o jednom a tomtéž předmětě — totiž o modlitbě.

            Jednou k nám zašel jakýsi poutník, a velmi reptal, rmoutil se a nadával židům, jejichž osadami šel a snášel od nich nepříjemnosti a podvody. K tomu na ně byl tak rozezlen, že je proklínal a prohlašoval dokonce za nehodné žít na zemi pro jejich zatvrzelost a nevíru, a konečně řekl, že má k nim nepřekonatelný odpor. Když to vyslechl, tento můj starec ho začal učit:

            „Marně, příteli můj“, řekl on, „tak nadáváš a proklínáš židy; vždyť oni jsou taková stvoření Boží jako my — je třeba jich litovat a modlit se za ně, a ne je proklínat. Věř, že odpor tvůj k nim pochází z toho, že jsi neupevněn v lásce Boží a nemáš vnitřní modlitby… Přečtu ti o tomto u svatých otců. Poslyš, co píše Marek Asketa: »Duše, která se vnitřně spojila s Bohem, od nesmírné radosti bývá jako nezlomyslné a prostosrdečné dítě, a už neodsuzuje nikoho — ani Řeka, ani žida…« — a přeje to celému světu, i touží, aby všichni — i Řekové, i židé, i pohané — slavili Boha. A Makarios Veliký praví, že vnitřní nazíratelé »takovou láskou se rozpalují, že kdyby bylo možné, každého člověka by do lůna svého přijali, nerozlišujíce zlého ani dobrého«. Proto i tobě radím: odloživ hněv, dívej se na vše jako na to, co je pod prozřetelností vševědoucího Boha, a při setkání se zármutky převážně obviňuj sebe z nedostatku trpělivosti a pokory.“

            Konečně minul týden i s přebytkem. Starec uzdravil se, a já mu srdečně poděkoval za všechna dobrá ponaučení a rozloučil se s ním. On odjel na své místo, a já jsem šel svou cestou.

            Hle, už jsem se začal blížit k Pochajivu. Když jsem nedocházel asi sto verst, dohnal mne jakýsi voják. Zeptal jsem se ho, kam jde; řekl mi, že na vlast do Kamence Podolské gubernie. Když jsme s ním v mlčení ušli asi deset verst, zpozoroval jsem, že těžce vzdychá, jakoby nad něčím rmoutí se, a je velmi pochmurný. Zeptal jsem se ho: „Proč jsi tak smutný?“ A on se ke mně začal přimlouvat a mluvit: „Dobrý člověče! Jestliže jsi už zpozoroval zármutek můj — tedy mne pevně zapřísáhni, že nikomu nedoneseš, a já ti vše o sobě povím; neboť mně přichází smrt, a poradit se nemám s kým.“

            Ujistil jsem ho po křesťansku, že mně není žádné potřeby nikomu o ničem donášet, a že z lásky bratrské jsem hotov podat mu radu, jakou mohu.

            „Vidíš“, řekl on, „já jsem byl dán do vojáků z panských sedláků. Když jsem odsáhl pět let, stalo se mi nesnesitelně těžko — a často mne bili za nedbalost i za opilství. I umínil jsem si utéci. Hle, nyní už patnáctý rok jsem na útěku. Let tak šest jsem se skrýval tu i onde; kradl jsem koně, podlamoval krámy a živil se tím sám, a pokradené jsem prodával různým šejdířům… Jednou jsem se potkal s vojákem, který s čistým propuštěním šel domů do daleké gubernie… Můj voják zemřel a celý zkostnatěl… Šel jsem směle do daleké Astrachaňské gubernie. Tam jsem se stal rozvážnějším a najímal se za dělníka… I ženu jsem si vzal, a za rok jsme prožili vše, co zbylo po starém. Jednou se mi dlouho nedařilo, i zavedl jsem od vdovce starou hubenou kobylku, a prodal ji za půlzlatku na rasovnu. A šel jsem do lesa, abych dočkal půlnoci. Když jsem si tam lehl, pevně jsem usnul; hlava a ruce mi zůstaly venku. Potom ten hrozný mrak jako by se spustil na zem, a z něho vyšel můj starý děd — už asi dvacet let zemřelý… [ukázal mi] několik kup věcí, které jsem v různý čas kradl. Zalekl jsem se ještě více. „Mačkejte ho!“ A najednou země ze všech stran začala tak silně stiskovat a svírat mne, že já — nemoha snášet bolest, tíseň a vysílení — zasténal jsem a zakřičel: „Smilujte se!“ — „Mačkejte ho silněji!“ A pocítil jsem tak silnou bolest a tíseň, že žádná muka na této zemi se s tím nemůže rovnat. Konečně tento děd můj přivedl blízko ke mně tu kobylku, kterou jsem včera ukradl, a zakřičel: „A toto co? Mačkejte ho co nejbolestněji!“ A mne tak bolestně stisklo ze všech stran, že ani nemohu povědět, jak bylo krutě, strašně a vysilujíce — jako by ze mne táhli žíly, a s hroznou bolestí dusilo tak, že nebylo možné snášet, a bylo by třeba padnout bez paměti, kdyby toto muka aspoň trochu povolilo… cosi mne udeřilo do tváře, kterou i rozseklo. V tu chvíli, při tom úderu, jsem se probudil celý v hrůze, třesa se jako ochrnutý. Ze strachu jsem stěží vstal a šel domů. Tvář mne dlouho bolela — hle, vidíš, i teď jizva, které dříve nebylo… stále častěji, a konečně jsem se začal bát lidí a stydět se, jako by všichni poznali někdejší můj podvod… Tedy, když mi docházela trpělivost, chtěl jsem se zadusit. Ale přišla myšlenka, že i tak už dlouho nebudu žít a brzy umřu — neboť všechna síla zmizela — i umínil jsem si jít rozloučit se s vlastí, a tam zemřít. Člověče, co mně činit? Vždyť trpělivosti mé nestačí!“

            Když jsem vše toto vyslechl, podivil jsem se sám v sobě a slavil jsem moudrost i milost Boží, vida, jak rozličnými způsoby obrací hříšníky, i začal jsem mu říkat: „Ať se děje cokoli, bratře!“

            — Ale nijak nelze, řekl mi: „zdá se mi, že když se začnu modlit, tu mne hned Bůh zahubí“.

            — Plané, bratře! Tyto myšlenky ti ďábel vnuká. Bůh je nekonečně milosrdný, pečuje o hříšníky a odpouští těm, kdo se kají bez odkladu. Vždyť znáš modlitbu Ježíšovu — totiž „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným“. Hle, tu bez přestání říkej.

            — Jak pak neznat tuto modlitbu! Já jsem i krást chodil — a někdy jsem ji říkával, abych byl smělejší.

            — Nu tak se teď dívej: Bůh tě nezahubil ani tehdy, když jsi šel na nepravost a říkal modlitbu; bude pak tě hubit, když jsi na cestě pokání a budeš se modlit? Teď vidíš, že myšlenky tvé jsou nepřátelské!.. Věř, milý: budeš-li říkat tuto modlitbu, ať by se ti v myšlenkách prohánělo cokoli, brzy pocítíš úlevu — všechen strach i tíha tvé přejdou, a nakonec se úplně uklidníš a budeš zbožným člověkem. Ujišťuji tě o tom, protože jsem mnohé viděl na zkušenosti.

            Při tomto jsem mu vyprávěl několik případů, ve kterých modlitba Ježíšova vykonala divotvornou sílu nad hříšníky. Konečně jsem ho začal přemlouvat, aby dříve než do vlasti zašel se mnou k Pochajivské Bohorodici — útočišti hříšných — a tam se vyzpovídal a přijal svaté Tajiny. Vše toto můj voják naslouchal s pozorností a — jak bylo znát — s radostí. Tedy souhlasil se vším. I šli jsme do Pochajivu spolu s tou podmínkou, že nic jeden druhému nebudeme mluvit, ale bez přestání konat modlitbu Ježíšovu. V takovém mlčení jsme šli celý den. Druhého dne mi řekl, že se cítí lehče; patrně byl i klidnější než dříve. Třetího dne jsme přišli do Pochajivu, a já jsem mu opět potvrdil, aby ani ve dne, ani v noci — dokud neusne — nepřestával s modlitbou, a ujišťoval jsem ho, že nejsvětější jméno Ježíšovo je nesnesitelné nepřátelům a silné ho spasit , a při tom jsem mu přečetl z „Dobrotilu“ modlitbu o tom, že s převládající horlivostí je třeba jí přiléhati tehdy, když se připravujeme k přijímání svatých Kristových Tajin . On tak i činil, a hned se vyzpovídal a přijal svaté Tajiny. Ačkoli myšlenky na něj ještě nejednou útočily, přece byly pohodlně zaháněny modlitbou Ježíšovou. V neděli, aby snadněji vstal před úsvitem, lehl si večer dříve a konal bez přestání modlitbu Ježíšovu; a já jsem ještě seděl v koutku a s lampičkou četl svůj „Dobrotil„. Minula hodina, a on usnul; a já jsem se začal modlit. Najednou asi za dvacet minut se vzchopil, a když se probudil, rychle vyskočil, přiběhl ke mně celý v slzách a s velikou radostí řekl: „Ach, bratře, co jsem teď viděl! Jak je mi lehko a radostně! Věřím, že Bůh nemučí, ale miluje hříšníky. Sláva Tobě, Pane, sláva Tobě!“

            Já, když jsem se tomu podivil a potěšil, prosil jsem ho, aby mi podrobně vyprávěl, co se s ním stalo.

            — A hle, co: jakmile jsem usnul, uviděl jsem se na té samé louce, kde mne mučili. Zprvu jsem se zalekl, ale vidím, že místo mraku vychází jasné slunce; podivuhodné světlo osvítilo celou louku, a já jsem na ní uviděl červené květiny a trávy. Najednou blízko přistoupil ke mně můj děd — tak krásný na pohled, že se na něj nemůžeš vynadívat — a tak laskavě a přívětivě tiše mi řekl: „Jdi do Žitomíru, do chrámu Jiřího Vítězného; tam tě vezmou za kostelníka; žij tam do konce života a modli se bez přestání; Bůh tě pomiluje!“ Když to řekl, pokřižoval mne — a v tu chvíli zmizel. Pocítil jsem takovou radost, že ji ani říci nelze — jako by ze mne cosi spadlo, a já jsem vzlétl na nebesa… S tím jsem najednou se probudil, cítí, že mi je lehko, a srdce prostě neví, co dělat radostí. Teď co mně činit? Já hned teď půjdu do Žitomíru, jak mi přikázal můj děd. I jít mi bude lehko s modlitbou!

            — Smiluj se, milovaný bratře, kam půjdeš o půlnoci? Odposlechni aspoň jitřní — tak se pomodlíš, a pak s Bohem. Tak jsme nespali, a po této rozmluvě jsme šli do chrámu. Celou jitřní se modlil horlivě se slzami a říkal, že mu je velmi lehko a radostně, a modlitba Ježíšova se koná se slastí. Potom při obědní opět přijal svaté Tajiny, a když jsme poobědvali, vyprovodil jsem ho na Žitomírskou cestu, kde jsme se se slzami a radostí rozloučili.

            Po tomto jsem začal rozjímat o sobě a myslel jsem, kam bych nyní šel. Konečně jsem se ustálil na té myšlence, abych se vrátil opět do Kyjeva. K tomu mne táhla moudrá ponaučení tamějšího mého duchovníka, i to, že když u něho pobudu — zda nenajde nějakých kristomilných dobrodinců, aby mne vypravili do Jeruzaléma, anebo aspoň na horu Athos. Tedy když jsem pobyl ještě týden v Pochajivě — trávil jsem čas ve vzpomínání těch poučných setkání, která jsem viděl na své cestě, a v zapisování některých poučných předmětů — sebral jsem se na cestu, oblékl kabelku, a šel do chrámu, abych se na cestu poklonil Bohorodici a pomodlil se při obědě.

            Stál jsem za chrámem. Hle, vyšel jakýsi člověk — ačkoli ne příliš bohatě oděný, ale na pohled urozený — a ptá se mne, kde se prodávají svíce. Ukázal jsem. Obědní skončila, a já jsem zůstal pomodlit se u Stop Bohorodice. Když jsem se pomodlil, šel jsem na cestu. Když jsem přešel trochu po ulici, uviděl jsem v jednom domě otevřené okno, pod nímž seděl pán a četl knihu. Měl jsem jít kolem tohoto okna, a já jsem uviděl, že sedí ten, který v chrámu se mne ptal na svíce. Já, procházeje, sňal čepici, a on mne pomávl k sobě a zeptal se: „Ty jsi patrně poutník?“ A když mne pozval k sobě, vyptal se, kdo jsem a kam jdu; potom mi podal čaj a praví: „Poslyš, holečku! Já cestuji tamtéž, a podle slibu jdu pěšky… pro svůj užitek.“

            Když jsem uslyšel toto pozvání, považoval jsem je při tomto neočekávaném případu za ukazování cesty mně od Bohorodice — kterou jsem prosil, aby mne vedla po stezkách dobrých — a ničeho nemysle, hned jsem souhlasil.

            Tak jsme vyšli druhého dne na pochod. Šli jsme tři dny — jak jsme se umluvili — jeden za druhým; on bez přestání četl knihu, kterou ani ve dne, ani v noci nepouštěl z rukou, a někdy o něčem rozjímal. Konečně jsme se zastavili na jednom místě poobědvat. On sám jedl, a kniha před ním leží otevřená, a často do ní pohlíží. Uviděl jsem, že tato kniha je Evangelium, i řekl jsem mu: „Odvažuji se vás, otče, zeptat: proč bez přestání — ani ve dne, ani v noci — nepouštíte z rukou Evangelium, a vždy je držíte a nosíte?“

            — Proto, odpověděl on, že téměř bez přestání se učím z něho samého…

            — Čemu pak se učíte? pokračoval jsem.

            — Křesťanského života, který záleží v modlitbě; modlitbu považuji za nejhlavnější a nejnutnější způsob ke spáse a za první povinnost každého křesťana. Modlitba tvoří i první stupeň i věnec zbožného života; proto Evangelium přikazuje nepřetržitě, vždy se modlit; jako jiným skutkům zbožnosti je určen svůj čas, pro modlitbu není prázdného času; bez modlitby nelze učinit nic dobrého, a bez Evangelia se nelze naučit náležité modlitbě. Proto všichni, kdo dosáhli spásy cestou vnitřního života — jako posvátní kazatelé slova Božího, tak poustevníci i samotníci, i dokonce všichni bohabojní z křesťanů — měli svým neodvratným a stálým zaměstnáním poučování v hlubině slova Božího, a čtení Evangelia tvořilo jejich podstatnou věc. Mnozí z nich nepřetržitě měli Evangelium ve svých rukou, a těm, kdo je prosili o ponaučení ve spáse, dávali takovou radu: „seď v tiché cele a čti a znovu čti Evangelium“.

            Velmi se mi zalíbilo toto jeho uvažování i tíhnutí k modlitbě, a ještě jsem se ho zeptal: „Z jakého pak zvláštního evangelijního ustanovení čerpáte učení o modlitbě?“

            — Ze všech čtyř evangelistů, odpověděl on — slovem, z celého Nového Zákona, čta jej po pořádku. Z dlouhého čtení jeho a z učení se mi otevřelo, jaká je postupnost a pravý svazek učení o modlitbě po celém Evangeliu — počínaje od prvního evangelisty, a tak to jde řadou, správným pořádkem (v systému). Na příklad: hned zpočátku je vyložen přístup čili úvod k učení o modlitbě; potom forma čili vnější vyjádření ve slovech; dále podmínka nutná pro modlitbu; prostředek, jak se jí naučit; i příklady. Konečně — tajinné učení o vnitřní, duchovní, nepřetržité modlitbě ve jméno Ježíše Krista, která je představena jako vyšší a prospěšnější než modlitba formální; potom její nutnost, dobré plody a jiné. Slovem — vše podrobně, plné poznání modlitebního cvičení v systematickém pořádku či posloupnosti je vyloženo v Evangeliu od počátku do konce.

            Když jsem to uslyšel, umínil jsem si poprosit ho, aby mi ukázal vše toto podrobně, i začal jsem mu říkat: „Jelikož nejvíce miluji poslouchat a rozmlouvat o modlitbě, velmi bych přál vidět tento tajný svazek učení o modlitbě ve vší podrobnosti. Ukažte mi — pro Pána — vše toto z samého Evangelia.“

            On na to ochotně svolil a řekl mi: „Otevři své Evangelium, dívej se do něho a poznamenávej, co budu mluvit“ (dal mi i tužku). Buďte tak laskaví a podívejte se na tyto mé poznámky. — Hle, najdi — začal mluvit — nejprve u evangelisty Matouše kapitolu šestou, a přečti v ní od pátého verše do devátého (Mt VI, 5–9). Vidíš zde přípravu k modlitbě čili úvod, který učí, aby ne pro marnou slávu a ne v hluku, nýbrž na odloučeném místě a v pokoji bylo začínati modlitbu, a modliti se jen o odpuštění hříchů i o spojení s Bohem — a nevymýšleti mnohých a zbytečných proseb o rozličné životní potřeby? Potom čti dále tuto kapitolu od verše devátého do čtrnáctého (Mt VI, 9–14). Zde je představena forma modlitby — totiž v jakých slovech ji vyslovovati. V ní je premoudře spojeno vše nutné i potřebné pro náš život. Potom pokračuj číst i verše 14 a 15 téže kapitoly, a uvidíš podmínku, kterou je třeba zachovat, aby modlitba byla platná — neboť neodpustíme-li my těm, kdo nás urážejí, neodpustí Pán ani našich hříchů. Přestoupiv do kapitoly 7., najdeš od verše 7. do 12. prostředky k úspěchu v modlitbě i schválení v naději: „proste, hledejte, tlucte“; tento zesílený výraz zobrazuje častost modlitby i převládající cvičení v ní — tak, aby modlitba nejen doprovázela při všech zaměstnáních, ale i časem je převyšovala. To tvoří nejhlavnější příslušenství modlitby … Příklad tohoto uvidíš v kapitole 14. evangelisty Marka od verše 32. do 40., kde sám Ježíš Kristus opakuje mnohokrát jedno a totéž slovo modlitební. Podobný příklad častosti modlitby představuje i evangelista Lukáš (Lk XI, 5–14) v podobenství neodbytné prosby přítele, i v mnohokrát obtěžující prosbě vdovy u soudce (Lk XVIII, 1–15), zobrazuje příkaz Ježíše Krista, že je třeba vždy , v každém případě se modlit a neochabovat.

            Po tomto důkladném poučení se ještě v Evangeliu Janově otevírá podstatné učení tajinné vnitřní modlitby srdce — a nejprve je předloženo v moudré historii rozmluvy Ježíše Krista se Samařankou, kde se odkrývá vnitřní klanění Bohu v duchu a v pravdě, kterého si Bůh žádá, a které je nepřetržité a neustávající (Jan IV, 5–25). Dále v kapitole 15. od verše 4. do 8. se ještě jasněji zobrazuje síla, moc i nutnost vnitřní modlitby — totiž pobývání duše v Kristu, v nepřetržité památce Boží. Konečně přečti v kapitole 16. téhož evangelisty od verše 23. do 25. Dívej se, jaká se z tohoto odkrývá tajina! Vidíš, že modlitba ve jméno Ježíše Krista — totiž tak zvaná modlitba Ježíšova: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou — často a mnohokrát opakovaná — má obrovskou sílu, a s větší pohodlností otevírá srdce a posvěcuje je? To lze věrohodně vidět z příkladu apoštolů, kteří ačkoli byli učedníky Pána Ježíše nejeden rok, a už byli od Něho naučeni modlitbě Páně — totiž Otče náš , i nám od nich známé — přece při skonání Svého pozemského života Ježíš Kristus otevřel jim tajinu, čeho ještě v modlitbě jim chybělo, aby jejich modlitba byla rozhodná. Řekl jim: „Dosud jste neprosili ničeho ve jméno Mé; cožkoli prositi budete Otce ve jméno Mé, dá vám“. Tak se s nimi i stalo: neboť po tomto, když se apoštolové naučili přinášet modlitbu ve jméno Pána Ježíše Krista — tehdy kolik učinili divných divů, a jak hojně sami byli osvíceni!… Nyní vidíš svazek i plnost učení o modlitbě, tak moudře vyloženého ve svatém Evangeliu? Jestliže pak po tomto přistoupíme ke čtení i Listů apoštolských, i v nich nalezneme totéž posloupné učení o modlitbě.

            Pro pokračování předcházejících poznámek ukáži ti některá místa, která odhalují příslušenství modlitby. Tak ve Skutcích apoštolských popisuje se praxe — totiž horlivé a stálé cvičení v modlitbě prvních křesťanů, osvícených uvěřením v Ježíše Krista (Sk IV, 31); vypravuje se o plodech čili následcích tohoto stálého pobývání v modlitbě — totiž o vylití Ducha Svatého a darů Jeho na ty, kdo se modlí. Podobně tomu uvidíš i v kapitole 16., ve verších 25 a 26. Potom následuj po pořádku listů apoštolských, a uvidíš: 1) jak nutná je modlitba ve všech případech života (Jak V, 13–16); 2) jak pomáhá modlit se Duch Svatý (Jud I, 20–21) a (Řím VIII, 26); 3) jak je třeba vždy modlit se duchem (Ef VI, 18); 4) jak je potřebný klid čili vnitřní svět při modlitbě (Fil IV, 6–7); 5) jak nutné je nepřetržitě se modlit (1 Sol V, 17); a 6) konečně poznamenejme, že je třeba modlit se nejen za sebe, ale i za všechny (1 Tim II, 1–5).

            Takto, když se čítává dlouhodobě a pozorně, lze nacházet ještě mnohá odhalení tajinných poznatků, skrytých ve slově Božím, která unikají zřídka či zběžné četbě jeho. Z naznačeného nyní mnou — zpozoroval jsi, jak premoudře a jak posloupně — totiž v tajném systematickém svazku — otevírá Nový Zákon Pána našeho Ježíše Krista poučení své o tomto předmětu, který jsme nyní prošli? V jakém podivuhodném pořádku posloupnosti je rozložen po všech čtyřech evangelistech! Hle, na příklad: u sv. Matouše vidíme přístup čili úvod k modlitbě, samotnou formu, podmínky a jiné; jdouce dále, u sv. Marka nalézáme příklady; u sv. Lukáše — podobenství; a u sv. Jana tajinné cvičení ve vnitřní modlitbě — ačkoli u všech evangelistů (krátčeji či obsáhleji) se vše toto nachází. Ve Skutcích se zobrazuje praxe i následky modlitby; v Listech…

            Po celou dobu, co mi ukazoval a vykládal, jsem poznamenával všecka naznačená místa ve svém Evangeliu, které mám při své Bibli. Vše toto se mi zdálo velmi podivuhodné a poučné, a mnoze jsem mu za to poděkoval.

            Potom jsme šli ještě asi pět dní v mlčení. U tohoto mého spolucestovníka velmi rozbolely nohy — patrně z nezvyklosti na dlouhou chůzi — a proto si najal povoz s párem koní a vzal mne s sebou. Tak jsme dojeli do vašich končin a zastavili se zde na tři dny, abychom si odpočinuvše hned vyrazili na Anzer, kam je mu nesnesitelně žádoucí.

            — Podivuhodný je tento tvůj druh! Patrně pro svou zbožnost je velmi vzdělán; rád bych ho uviděl.

            — Stojíme na jedné kvartýře; patrně ho k vám přivedu zítra. Nyní je už pozdě… Promiňte!

Šesté setkání

Bratru od bratra pomáhán bývá, neboť je jako město pevné a vysoké;
upevňuje se jako založené království.
(Přísloví XVIII, 19)

            — Hle, podle včerejšího slova a slibu — když jsem se k vám dostavil — přivedl jsem s sebou i toho váženého spolucestovníka, který spásou duše usnadňoval poutní cestu, a kterého jste si přál vidět.

            — Velmi příjemné je mně — i, jak doufám, i těmto čestným mým návštěvníkům — vidět vás oba a slyšet prospěšné vaše zkušené slovo. Hle, i u mne: toto je ctihodný schimník, a toto je zbožný kněz. Tedy — kde dva nebo tři jsou shromážděni ve jméno Ježíše Krista, tam i On slíbil být; a nás nyní už i pět je ve jméno Jeho — tedy i milost Jeho tím štědřeji se na nás vyleje!

            Včerejší vyprávění druha tvého, milovaný bratře, o vroucí náklonnosti tvé ke svatému Evangeliu, je velmi podivuhodné a poučné. Zajímavé je slyšet — jak se ti otevřela tato veliká tajina zbožnosti?

            — Vše milující Pán, který chce, aby všichni byli spaseni a přišli k poznání pravdy, otevřel mně — z velikého milosrdenství Svého — toto poznání podivuhodným způsobem, bez všelikého lidského prostřednictví. Pět let jsem byl profesorem v Lyceu, procházeje cestu života po pochmurných stezkách prostopášnosti, jsa uchvácen marnou filosofií po stezkách světa — a ne za Kristem — a snad bych byl docela zahynul, kdyby mne nebylo poněkud podporovalo to, že jsem žil spolu se zbožnou matkou mou a rodnou sestrou mou… Na bulváru jsem se potkal a seznámil s krásným mladým mužem, který o sobě oznámil, že je Francouz, atestovaný student, který nedávno přijel z Paříže a hledá si místo vychovatele. Podivuhodná jeho vzdělanost se mi velmi zalíbila, a pozval jsem ho k sobě jako příchozího člověka, a spřátelili jsme se. Během dvou měsíců mne nejednou navštěvoval, a my jsme spolu někdy procházeli, větrnili, spolu vyjížděli do společností — ovšem, těch nejmorálnějších. Konečně se dostavil ke mně s pozváním do jedné ze svrchu řečených společností, a aby mne rychleji přesvědčil, začal vychvalovat zvláštní veselost a příjemnost toho místa, kam mne zval. Řeknuv o tomto několik slov, najednou začal mne prosit, abych s ním vyšel z mého kabinetu, ve kterém jsme seděli, a sedl si v salóně. Toto mi připadalo divné, a já — řka, že už nejednou pozoruji jeho nechuť být v mém kabinetu — jsem se ho zeptal: jaká je toho příčina? A ještě déle jsem ho zde zdržel i proto, že salón byl při pokoji matky i sestry mé, a proto zde mluvit o prázdných věcech by bylo neslušné. On podporoval své přání různými vytáčkami — konečně upřímně mi řekl takto: „Hle, máš zde na této polici mezi knihami postavené Evangelium; já tak vážím této knihy, že je mi těžko v přítomnosti této knihy rozmlouvat o našich rozptýlených předmětech. Vynes ji, prosím, odtud — a tehdy budeme mluvit.“ Já z upřímnosti své — usmáv se na tato jeho slova — vzal jsem z police Evangelium a pravím: dávno bys mi to byl řekl! A podávaje mu je do rukou, jsem řekl: hle, sám je polož do toho pokoje!… Sotva jsem se ho dotkl Evangeliem — on v tu chvíli se zatřásl a zmizel . To mne tak silně zasáhlo, že jsem strachem padl na zem bez vědomí. Když uslyšeli hluk, vběhli ke mně domácí, a celou půlhodinu mne nemohli přivést k sobě. Konečně já — když jsem procítil — pocítil jsem silný strach, chvění, nepokojné vzrušení a dokonalé ochrnutí ruky i nohy, takže jsem jimi nemohl hýbat. Přivolaný lékař určil nemoc názvem ochrnutí, následkem nějakého silného otřesu či polekání. Celý rok po této příhodě, při pečlivém léčení od mnohých lékařů, jsem ležel a nedostával žádného ulehčení od nemoci, která posléze ukázala na nutnost odejít do výslužby z učenecké služby. Stará matka má v ten čas zemřela; sestra se rozhodla zasvětit se mnišskému životu. Tedy vše toto ještě více obtěžkalo mou nemoc. Jednu jedinou útěchu jsem měl v ten bolestný čas — ve čtení Evangelia, které od počátku mé nemoci nevycházelo z mých rukou, jako záruka podivuhodné příhody se mnou.

            Jednou nečekaně zašel ke mně neznámý poustevník, který chodí pro sbírku pro klášter. Přesvědčivě mi říkal, abych nespoléhal jen na léky, které bez pomoci Boží nejsou silny pomoci, ale abych prosil Boha a horlivě se o tom modlil, neboť modlitba je nejmocnějším prostředkem k uzdravení všech nemocí i tělesných i duševních . „Jak pak se mohu v takovém stavu modlit, když nemám síly ani poklonu učinit, ani ruku pozdvihnout k znamení kříže?“ namítl jsem mu podle své nepozornosti. Řekl mi na to: „Modli se aspoň nějak!“ — a dále mi nemohl podstatně vysvětlit, jak se modlit… Po odchodu tohoto návštěvníka jsem jakoby mimovolně začal rozjímat o modlitbě, o její síle i působení, připomínaje si bohoslovné přednášky, které jsem dávno slýchal v ústavě, když jsem ještě byl studentem. Velmi útěšně mne to zaměstnávalo, obnovovalo v paměti světlé náboženské poznatky, zahřívalo mou duši — a hned jsem začal pociťovat jisté ulehčení svých chorobných záchvatů. Jelikož bez přestání bylo při mně Evangelium — já z víry mé v ně, v důsledku zázraku, a také když jsem vzpomněl, že celou stavbu traktátu o modlitbě jsem slyšel na přednáškách založených na textech evangelijních — považoval jsem za nejlepší učit se modlitbě a zbožnosti křesťanské jedině z něho. Když jsem se do toho začítal, načerpal jsem v něm jako v hojném prameni plný systém spasitelného života i pravé vnitřní modlitby. Když jsem s bází vyznačil všecka místa a texty tohoto předmětu, od toho času bez přestání se snažím naučit se těmto božským ustanovením, a jak mohu — ačkoli těžko — přikládat je k praxi. Při takovém mém zaměstnání má nemoc postupně se ulevovala, a konečně — jak vidíte — jsem docela uzdraven. Když jsem zůstal osamocen, v díkůvzdání Bohu za Jeho otcovská milosrdenství i za uzdravení i za poučení, odvážil jsem se — podle příkladu sestry mé i podle tíhnutí duše — zasvětit se poustevnickému životu, abych bez překážek přijímal a osvojoval si tak sladká slovesa života věčného, která mi byla ukázána ve slově.

            Hle, nyní se probírám do odloučené skety při Soloveckém klášteře na Bílém moři, zvané Anzerská, o které jsem věrohodně slyšel jako o pohodlném místě pro nazíravý život. Ještě vám řeknu: pravda, i v této mé cestě mne těší svaté Evangelium a hojně osvěcuje můj nedozrálý rozum, zahřívajíc i chladné srdce — ale, když vyznávám svou bezmocnost, vyslovím se upřímně, že podmínky pro konání skutků zbožnosti a nabytí spásy — které vyžadují dokonalého řádu a dokonalé pokory mysli, jaké přikazuje Evangelium — děsí mne svou výší, pro nemoc a poškození mého srdce. Tedy, stoje nyní mezi zoufalstvím i nadějí, nevím, co se mnou bude dále!

      SCHIMNÍK. — Při takové závazné záruce zvláštní a divuplné milosti Boží a při vaší učené osvícenosti je neodpustitelné nejen upadat v zármutek, ale i stín pochybnosti o přímluvě Boží a pomoci Jeho připouštět do duše vaší! Víte, co o tomto praví Bohem osvícený Zlatoústý? „Nikdo nemá rmoutit se (poučuje on) a představovat si, že přikázání Evangelia jsou nemožná či nepohodlná! Bůh, když podmínil spásu člověka, ovšem ne s tím úmyslem přikázal mu přikázání, aby nepohodlností těchto učinil ho zločincem. Ne! …věčnosti“.

            Ovšem, pravidelné a neúchylplné plnění Božích ustanovení je pro naši přirozenost nesmírně těžké — a tedy i spása nepohodlná; ale totéž slovo Boží, které založilo přikázání, představuje v sobě i prostředky nejen k pohodlnému plnění těchto, ale i útěchu při jejich plnění. Jestliže toto na první pohled je zakryto závojem tajemství — ovšem proto, aby se tím lépe obrátil cvičící se k pokoře a pohodlněji přiblížil ke spojení s Bohem skrze ukázání bezprostředního k Němu útočiště v modlitbě a v prosbě Jeho otcovské pomoci. V tomto i záleží tajemství spásy — a nikoli v naději na vlastní úsilí.

      STAVITEL. — Jak bych si přál — nemocný a bezmocný — dozvědět se o tomto tajemství, abych skrze ně, jako skrze prostředek, aspoň poněkud napravil líný život svůj ke slávě Boží i ke své spáse!

      SCHIMNÍK. — Tajemství toto je ti známo, milovaný bratře, z tvé knihy „Dobrotil„. Spočívá v nepřetržité modlitbě, kterou jsi tak pevně studoval, a kterou jsi tak horlivě konal a těšil se jí?

      STAVITEL. — Padám k nohám tvým, ctihodný otče! Pro Boha, učiň mne hodným z úst tvých slyšet prospěšné o tomto spasitelném tajemství a o posvátné modlitbě, o které nejvíce toužím slyšet a kterou miluji číst — k posílení a útěše mé mnohohříšné duše.

      SCHIMNÍK. — Ačkoli nemohu uspokojit přání tvé vlastním svým uvažováním o tomto vysokém zaměstnání — neboť jsem ještě málo zkušený v této věci — ale mám velmi srozumitelný sešit jednoho duchovního spisovatele právě o tomto předmětu. Bude-li libo našim spolubesedníkům, hned jej přinesu a — budete-li přát — mohu jej i přečíst před vámi. Děkuji!

      VŠICHNI. — Učiňte milost, ctihodný otče! Nezbavujte nás takového spasitelného poznání.

Tajemství spásy skrze nepřetržitou modlitbu

            Jak se zachránit? Tato zbožná křesťanská otázka přirozeně se rodí v mysli každého, následkem pocitu poškozené a uvolněné přirozenosti člověka i zbytku v ní prvotního tíhnutí k pravdě a spravedlnosti. Každý, kdo aspoň poněkud má víru v nesmrtelnost a v odplatu života věčného, mimovolně se setkává s myšlenkou, jak se zachránit, když obrací pohled svůj k nebi… Když se namáhá v řešení tohoto úkolu, ptá se na to rozvážných a znalých, potom čte podle jejich pokynu poučné knihy duchovních spisovatelů tohoto předmětu — z vyčtených pravd a pravidel. Ve všech těchto naučeních se setkává s před oči postavenými — jako nutnými podmínkami spásy — zbožným životem, podvizky a pracemi nad sebou samým pro rozhodné sebeodevzdání, které vede ke konání dobrých skutků, ke stálému plnění všech Božích přikázání, což svědčí o neochvějnosti a pevnosti víry — vykonávanými s hlubokým pokořením a v souhrnu; neboť jako všechny ctnosti závisí jedna od druhé, tak i mají jedna druhou podporovat, jedna druhou zdokonalovat a inspirovat — podobně jako paprsky slunce tehdy jen projevují sílu svou a činí plamen, když se soustřeďují skrze sklo v jeden bod. A jinak nespravedlivý je malý i mezi mnohými nespravedlivými .

            K tomu ještě, pro největší přesvědčení o nutnosti této složité a souhrnné činnosti, slyší vysokou chválu jemnosti ctností a odsouzení nízkosti a těžkosti neřestí. Vše toto se ozývá pravdivým slibem buď velkolepé odměny a blaženosti, anebo bolestného trestu a běd v životě věčném.

            Takový je zvláště charakter kázání nového času!

            Když je takto nasměrován, vroucně přející spásy s veškerou radostí přistupuje k plnění naučení a k přiložení ke zkušenostem všeho slyšeného i vyčteného. Ale — běda! — už na prvním i kroku svého tíhnutí nenachází možnosti dosáhnout svého cíle, předvídaje a i cítí, že poškozená a uvolněná jeho přirozenost vezme vrch nad přesvědčeními rozumu; že svobodné jeho projevení vůle je svázané, náklonnosti poškozené, síla ducha v vysílení. Při takové zkušenostní sebeuvědomělosti své bezmocnosti přirozeně přechází k té myšlence, zda nejsou nějaké prostředky, které napomáhají plnění toho, co přikazuje zákon Boží, čeho vyžaduje křesťanská zbožnost, a co vykonávali i všichni, kdo byli učiněni hodni přijmout spásu a svatost. Následkem toho i aby smířil v sobě požadavek rozumu i svědomí s nemocí výkonných sil, ještě se obrací na kazatele spásy s otázkou: jak se zachránit? Jak zpřístupnit nedostupné podmínky spásy? A může neúchylplně plnit sám ten, kdo káže, vše to, čemu učí?… „Proš Boha, modli se k Bohu, aby On ti pomohl!“ Nebylo by tedy plodnější, kdyby dříve či vždy a při všem učili modlitbě — jako původkyni plnění všeho, čeho vyžaduje křesťanská zbožnost, a čím se nabývá spásy? — uzavírá ten, kdo se ptá, a spolu s tím přistupuje ke studiu modlitby — čte, rozjímá, chápe učení těch, kdo psali o tomto předmětu. Pravda, mnoho nachází v nich světlých myšlenek, hlubokých poznání i výrazů. Jiný výtečně rozjímá o nutnosti modlitby; jiný — o její síle, dobrodiní, o povinnosti modlit se, o tom, že pro modlitbu je potřebná horlivost, pozornost, vroucnost ducha, čistota myšlenky, smíření s nepřáteli, pokora, zármutek a jiné, co má být při modlitbě…

            Ale co je modlitba sama v sobě, a jak se modlit podstatně? Jelikož na tyto — ačkoli nejprvnější a nejpotřebnější otázky — velmi zřídka lze nalézt důkladná a obecně srozumitelná vysvětlení, horlivý přející si modlitby opět zůstává pod závojem tajemství. Z obecného čtení se mu vryje do paměti — ačkoli zbožná — ale jen vnější stránka modlitby, a dojde k takovému závěru: aby se člověk modlil, je třeba chodit do chrámu, křížit se, klanět se, klekat, číst Žaltář, kánony, akathisty…

Toto je obecné ponětí o modlitbě těch, kteří nejsou seznámeni se spisy o vnitřní modlitbě a s nazíravými díly svatých otců. Konečně se setkává hledač s knihou, zvanou „Dobrotil„, ve které dvacet pět svatých otců srozumitelně zobrazilo nauku pravé a podstatné modlitby srdce. Zde tajemství spásy i modlitby začíná pro něj pozdvihovat svůj závoj, a on vidí, že modlit se pravdivě znamená zaměřovat rozum a paměť k neodcházitelné vzpomínce na Boha, chodit v Jeho božské přítomnosti, vzbuzovat sebe k Jeho lásce skrze bohomyslení a spojovat jméno Boží s dechem i pohybem srdce — řízením Ježíše Krista čili konáním modlitby Ježíšovy — v každém čase i místě a při každém zaměstnání bez přestání .

            Ačkoli tyto světlé pravdy — když osvítily poznání hledače a otevřely mu cestu ke studiu i dosažení modlitby — i přesvědčí ho, aby bez odkladu přistoupil k plnění těchto moudrých poučení, přece při svých zkouškách, jednaje v občasných pokusech, nezůstane bez obtíží, dokud mu zkušený průvodce v celé plnosti tajemství neotevře, že jen častost čili nepřetržitost modlitby (jakkoli by byla zprvu vyslovována) je jediný mocný prostředek jak k dokonalosti vnitřní modlitby, tak ke spáse duše. Část modlitby je základem čili fundamentem, který drží na sobě celý okruh spasitelné činnosti — jak to potvrzuje i sv. Simeon Nový Teolog: „Ten, praví on, kdo se nepřetržitě modlí, v tomto jediném vše dobré shromáždil“.

            Tedy, aby představil podstatu tohoto objevu v celé plnosti, průvodce ji rozvíjí v následujícím obraze:

            Pro spásu duše je zaprvé potřebná pravá víra. Písmo svaté praví: bez víry není možné líbit se Bohu (Žid XI, 6).

            Ale z téhož Písma svatého je vidět, že člověk nemůže sám v sobě vzbudit víru ani jako hořčičné zrno; že víra není z nás, neboť je Božím darem; že víra jako dar duchovní je dáván Duchem Svatým.

            Co tedy činit? Jak smířit potřebu člověka ve víře s nemožností vzbudit ji v sobě ze strany člověka? V témže Písmu svatém je pro to otevřen prostředek a ukázány příklady: proste, a bude vám dáno . Apoštolové nemohli sami v sobě vzbudit dokonalost víry, ale prosili Ježíše Krista: Pane, přidej nám víry . Hle, příklad nabytí víry. Z toho je vidět, že víra se nabývá modlitbou.

            Pro spásu duše při pravé víře jsou potřebné i dobré skutky — ctnosti, neboť víra bez skutků je mrtvá , neboť ze skutků bývá ospravedlněn člověk, a ne z víry samotné, i chceš-li vejít v život, zachovávej přikázání: nezabiješ, nesesmilníš… a budeš milovat bližního svého jako sebe samého . A všecka tato přikázání je třeba plnit spolu. „Kdo by celý zákon zachoval, v jednom by však zhřešil, bude vinen všemi.“ Tak učí svatý apoštol Jakub.

            A svatý apoštol Pavel, představuje lidskou slabost, praví, že „ze skutků zákona nebude ospravedlněno všeliké tělo“. Vím zajisté, že zákon je duchovní, já pak jsem tělesný, prodaný pod hřích — bezmocný; není snad možnosti ospravedlnit v sobě přikázání?

            Není možnosti jen do té doby, dokud o to neprosí, dokud se o to nemodlí. Nemáte, protože neprosíte — představuje příčinu svatý apoštol. I sám Ježíš Kristus praví: beze Mne nemůžete činit nic . A jak být s Ním — tomu učí takto: zůstaňte ve Mně, i Já ve vás . Kdo zůstane ve Mně, plod mnohý přinese . A být v Něm znamená neustále cítit Jeho přítomnost, stále prosit ve jméno Jeho: „Cožkoli prositi budete ve jméno Mé, učiním“. Tedy možnost konání dobrých skutků nabývá se modlitbou samotnou! Příklad toho je vidět na samém apoštolu Pavlu, který třikrát se modlil o vítězství nad pokušeními, skláněl kolena před Bohem Otcem, aby dal On utvrzení vnitřnímu člověku, a konečně přikázal především konati modlitby a o všem i nepřetržitě se modlit. Ze všeho řečeného vyplývá, že celá spása duše člověka závisí na modlitbě — a proto ona je zaprvé a především potřebná, neboť skrze ni ožívá víra, skrze ni se plní všechny ctnosti. Slovem — při modlitbě vše dosáhne úspěchu, a bez ní žádný skutek křesťanské zbožnosti nemůže se uskutečnit.

            Proto nepřetržitost, stálost je výlučně přisuzována jediné modlitbě; jiné ctnosti — každá má svůj čas, ale v modlitbě se přikazuje cvičit se nepřetržitě: Bez přestání se modlete. Dost vždy modlit se — modlit se v každý čas, na každém místě.

            Pravá modlitba vyžaduje svých podmínek: má být přinášena s čistotou myšlenek i srdce, s vroucí horlivostí, s pevnou pozorností, s chvějivou úctou a s hlubokou pokorou. Ale kdo v svědomitém uvědomění by nesouhlasil, že je dalek od výše uvedených podmínek pravé modlitby, že koná svou modlitbu více z potřeby, více z nucení sebe, než podle tíhnutí, podle slasti z modlitby, podle lásky k modlitbě? O tom i Písmo svaté svědčí, že člověk není s to udržet a zcela očistit rozum od nepodobných myšlenek: „Zda náleží člověku úmysl ke zlému od mládí jeho“, že jediný Bůh dává nám srdce jiné a ducha nového dává nám, i „chtít i činit — Boží je“. I sám apoštol Pavel řekl: „Můj duch (totiž hlas můj) se modlí, ale rozum můj je bez ovoce“. I „nevíme, jak nebo za co bychom se modlili“ — potvrzuje totéž. Z toho vyplývá, že ve své modlitbě nemůžeme projevit její podstatné vlastnosti!

            Což tedy při takové bezmocnosti každého člověka zůstalo možným ze strany jeho vůle i síly ke spáse duše jeho? Víry nemůže nabýt bez modlitby, ani dobrých skutků; konečně, i pravdivě modlit se není s to. Co tedy zůstalo na jeho díl, co je předloženo jeho svobodě a silám, aby nezahynul, ale spasil se?

            Jelikož v každém díle je kvalita, tu si Pán vyhradil Svou vůlí a darováním. Ale aby jasněji ukázal závislost člověka na vůli Boží a hlouběji ho ponořil do pokory, ponechal Bůh vůli i silám lidským jedinou kvalitu modlitby — přikázav nepřetržitě se modlit v jakýkoli čas, na každém místě. A tím se odkrývá tajinný způsob dosáhnout pravé modlitby, a spolu s ní i víry, i plnění přikázání, i spásy. Tedy na díl člověka je dáno množství. Část modlitby je svěřena jeho vůli… O tomto přesně tak učí i otcové církve. Svatý Makarios Veliký praví: „Modlit se nějak (ale často) záleží v naší vůli, ale modlit se pravdivě je dar milosti“. Ctihodný Hesychios praví, že častost modlitby přijímá návyk a obrací se v přirozenost; a že bez častého vzývání jména Ježíše Krista není možné očistit srdce.

            Ctihodní Kalistos a Ignatios radí především všech podvizek a ctností začínat modlitbu ve jméno Ježíše Krista často, nepřetržitě, neboť častost i nečistou modlitbu přivádí k čistotě. Blažený Diadochos tvrdí, že kdyby člověk co nejčastěji vzýval jméno Boží (modlil se), neupadal by v hříchy. Jak zkušené, moudré a srdci blízké jsou tyto praktické pokyny Otců! V zkušenostní prostotě prolévají světlo na způsoby a prostředky ke zdokonalení duše. Jak vysoký protiklad k morálním návodům teoretického rozumu! Rozum přesvědčuje: čiň to a ono dobře, ozbroj se odvahou, užij síly vůle, přesvědč se dobrými následky…

            Křesťanská duše! Jestliže nenacházíš v sobě síly klanět se Bohu duchem a pravdou; jestliže srdce tvé ještě necítí teplo ani sladkou chuť v rozumové a vnitřní modlitbě — přines v modlitební oběť to, co můžeš, co záleží v tvé vůli, co je úměrné tvým silám. Nechť rty tvé s neodcházitelným modlitebním vzýváním často a nepřetržitě vzývají mocné jméno Ježíše Krista. To netvoří velikou práci a každému je po síle. Při tom tohoto vyžaduje i zkušenostní přikázání svatého apoštola: přinášejme vždy oběť chvály Bohu, totiž ovoce rtů vyznávajících jméno Jeho . Část modlitby neodvratně uskuteční návyk a obrátí se v přirozenost, přitáhne časem i rozum i srdce k náležitému rozpoložení. Představ si při tom: kdyby člověk přijatelně vykonal jediné toto přikázání Boží o nepřetržité modlitbě, v jediné by vykonal všecka přikázání — neboť kdyby nepřetržitě v každý čas při všech pracích i zaměstnáních konal modlitbu, tajně vzývaje božské jméno Ježíše Krista — ačkoli zprvu i bez duše toliko — tehdy by už neměl času v smyslových hříšných rozkoších. Každá zločinná myšlenka jeho potkala by překážku ve svém rozšiřování; každý hříšný skutek by se nepromýšlel tak plodně jako v prázdném rozumu; zkrátily by se nebo docela zničily mnohomluvnost a planomluva, a každá provinění by se hned očišťovala blahodárnou silou jména Božího. Časté cvičení v modlitbě často by odvracelo duši od hříšných skutků a přitahovalo by ji k podstatnému jejímu poznání — ke spojení s Bohem! Nyní vidíš, jak důležité a potřebné je množství v modlitbě? Část v modlitbě je jediným způsobem nabytí čisté a pravé modlitby — je nejlepším a nejúčinnějším připravováním k modlitbě a nejvěrnější cestou k dosažení modlitebního cíle i spásy!

            Pro další přesvědčení o nutnosti a plodnosti časté modlitby, co nejpevněji pozoruj: 1) že každé pohnutí, každá myšlenka o modlitbě je dílem Ducha Svatého a hlasem anděla tvého strážce; 2) že jméno Ježíše Krista, vzývané v modlitbě, obsahuje v sobě samosoucí a samočinnou blahodárnou sílu, a proto 3) neznepokojuj se nečistotou či suchostí modlitby tvé a s trpělivostí čekej plod od častého vzývání jména Božího. Nenaslouchej nezkušenému, nerozumnému našeptávání marného světa, jako by jedno — ačkoli neodcházitelné, ale chladné volání — bylo marná mnohomluvnost… Ne! Síla jména Božího i častost vzývání zjeví plod svůj ve svůj čas!

            Krásně o tomto rozjímá jeden z duchovních spisovatelů. „Vím, praví on, že mnohým zdánlivě duchovním, falešně moudrým filosofům, kteří hledají všude falešnou velikost a vznešená jakoby cvičení v očích rozumu a pýchy — prosté, ústní a jediné, ale časté cvičení v modlitbě se jeví málo významným či nepatrným, nebo nízkým zaměstnáním. Zapomínají na naučení Ježíše Krista — nebudete-li jako děti nevejdete do Království Božího . Sestavují sobě jakousi vědu o modlení na vratkých základech přirozeného rozumu. Zdali ne takové časté modlitby chválil sám Božský náš Učitel? … v polovici — není třeba se trápit! Třeba jen pokračovat, neumlkati, a neznej se: ona sama sebou se očistí postupně .

            Tedy, po všech těchto přesvědčeních, že častost modlitby — při vší slabosti tak mocná — je bezpodmínečně přístupná člověku a záleží v plné jeho vůli — odváž se vyzkoušet, aspoň jeden den pro první raz, strávit v pozorování sebe, v častosti modlitby své, tak aby na modlitební vzývání jména Ježíše Krista bylo vynaloženo mnohem více času; a tato převaha modlitby nad životními věcmi v čase neodvratně ti dokáže, že tento den není ztracen, ale získán ke spáse; že na vahách spravedlnosti Boží častá modlitba přetahuje desku slabostí tvých i skutků, a vyhlazuje hříchy toho dne v pamětní knize svědomí, staví tě na stupeň spravedlnosti, a daruje naději obdržet posvěcení i v životě věčném. (Z rukopisu autora, obdrženého o. Ambrožem z Dobrého kláštera).

      STAVITEL. — Z celé duše své děkuji vám, otče svatý! Vy jste nasladili tímto čtením mou hříšnou duši. Pro Pána, požehnejte mi opsat si tento sešitek — já ho za několik hodin opíši. Vše přečtené je tak podivuhodné a útěšné, a mému pošetilému rozumu srozumitelné a přesné právě tak, jako v „Dobrotilu“ o tomto rozjímají svatí otcové. Hle, na příklad Jan Karpathský ve 4. části „Dobrotilu“ také praví, že nemáš-li síly k umírněnosti a podvizkům činným, věz, že Pán modlitbou chce tě spasit. A ve vašem sešitě jak krásně a srozumitelně je vše toto rozšířeno. Děkuji zaprvé Bohu, a potom i vám, že jsem byl učiněn hodným toto slyšet!

      PROFESOR. — I já s velikou pozorností a potěšením jsem vyslechl přednášku vaši, úctyhodný otče! Všecky důkazy, podle nejpřísnější logiky správné, jsou pro mne podivuhodné; ale při tom se mi zdá, že možnost nepřetržité modlitby podmiňují převážně příznivé k tomu okolnosti a zcela klidné osamocení. Neboť souhlasím, že častá či nepřetržitá modlitba je mocným a jediným způsobem nabytí blahodárné pomoci ve všech skutcích zbožnosti i posvěcení duše, a je přístupná silám člověka — ale tento způsob může být užíván jen tehdy, když člověk užívá možnosti osamocení a klidu: v odstranění od zaměstnání, starostí a rozptýlení; tehdy mu náleží jediný zápas s leností či s nudou od myšlenek; ale je-li zavázán úřadem, zavázán nepřetržitými věcmi, nezbytně pobývá v hlučné společnosti lidí, a horlivě by si přál často se modlit — není s to toho vykonat pro neodvratnou rozptýlenost. Tedy jediný způsob častého modlení — za podmínky jen příznivých okolností — nemůže být užíván všemi a nenáleží všem.

      SCHIMNÍK. — Marně tak usuzujete! Ani nemluvě o tom, jak srdce naučené vnitřní modlitbě může vždy — při všech zaměstnáních (i tělesných i rozumových) v jakékoli hlučnosti — bez překážek se modlit a vzývat jméno Boží (kdo to ví, sám to zkušenostně zná, a neznalému je potřebné postupné tomu učení) — lze kladně říci, že žádná vnější okolnost nemůže překážet modlitbě. Neboť tajná myšlenka lidská nepodléhá žádnému vnějšímu svazku, jsouc zcela svobodná sama v sobě, v každý čas může být pocítěna a obrácena v modlitbu; i sama řeč může tajně, bez vnějšího zvuku, vyjadřovat modlitbu v přítomnosti mnohých i při vnějších zaměstnáních; a k tomu naše zaměstnání nejsou tak důležitá, a rozmluvy naše nejsou tak zajímavé, aby nebylo lze najít pohodlí při nich, dočasně a často vzývat jméno Ježíše Krista — ačkoli i rozum ještě není přivyklý nepřetržité modlitbě. Ačkoli ovšem osamocení od lidí a od rozptylujících předmětů tvoří hlavní podmínku pozorné a nepřetržité modlitby, avšak v případě nemožnosti využít tohoto není třeba omlouvat sebe v řídkosti modlitby: jelikož množství je vždy přístupné možnosti každého — i zdravého i nemocného — a záleží v jeho vůli. Důkazné příklady toho jsou ti, kdo obtíženi povinnostmi, rozptylujícími úřady, starostmi, shony i prací, nejen vždy vzývali božské jméno Ježíše Krista, ale i skrze to se naučili a dosáhli nepřetržité vnitřní modlitby srdce. Tak patriarcha Fotios — ze senátorů pozdvižen v hodnost patriarchskou — při správě velikého konstantinopolského stádce nepřetržitě pobýval ve vzývání jména Božího, a i dosáhl tím samočinné, srdeční modlitby. Tak Kalistos na svaté hoře Athos, konaje klopotný kuchařský posluh, naučil se nepřetržité modlitbě. Tak prostosrdečný Lazar, obtížen nepřetržitými pracemi pro bratry, nepřetržitě při všech hlučných zaměstnáních vyslovoval modlitbu Ježíšovu a uklidňoval se. I mnozí jiní se podobně cvičili v nepřetržitém vzývání jména Božího. Kdyby nebylo možné modlit se při rozptylujících zaměstnáních nebo ve společnosti lidí, ovšem nebylo by přikazováno nemožné. Svatý Jan Zlatoústý ve svém poučení o modlitbě praví následující: „Nikdo nemá představovat odpověď, že není možné vždy se modlit tomu, kdo je zaměstnán životními starostmi, anebo že nemůže být v chrámu. Kdekoli se nacházíš, můžeš postavit obětní oltář Bohu ve svém rozumu pomocí modlitby“. Na každém místě lze se modlit. A vskutku, jestliže člověk obrátí pozornou pozornost na sebe, všude najde pohodlí pro modlitbu — jen aby se přesvědčil o tom, že modlitba má tvořit hlavní zaměstnání přede všemi jeho povinnostmi; aby nehledal mnohomluvnosti, ani se nemotal nadměrně ve starostech, aby skrze vše toto více získal času na tichou modlitbu; že je předloženo možnosti i vůli člověka, a že v každém čase, postavení i místě lze se modlit, a pohodlně přecházet od časté modlitby ústní k rozumové, a od této k modlitbě srdeční, která otvírá království Boží uvnitř nás.

      PROFESOR. — Souhlasím, že při všech mechanických zaměstnáních lze, i je pohodlné, konat častou nebo i nepřetržitou modlitbu, neboť mechanické rukodílo nevyžaduje napjatého zahloubání ani mnohého uvažování — a proto můj rozum může při tom se ponořovat do nepřetržité modlitby, i rty následují totéž. Ale když se mám zabývat něčím výlučně rozumovým — na příklad pozorným čtením, či promýšlením hlubokého předmětu, či dílem — jak se mohu při tom modlit rozumem i rty? A jelikož modlitba je převážně dílem rozumu, jakým způsobem v ten samý čas jednomu rozumu mohu dát různorodá zaměstnání?

      SCHIMNÍK. — Vyřešení tohoto vašeho otázky bude velmi neobtížné, jestliže vezmeme v úvahu, že ti, kdo se modlí, se dělí na tři třídy: 1) na začátečníky, 2) prospívající a 3) vyučené modlitbě. A proto začátečníci mohou mít i za rozumových cvičení občasná častá vzbuzení rozumu i srdce k Bohu, i výrok krátké ústní modlitby; a ti, kdo prospívají či přišli v ustavičné rozpoložení rozumu, mohou se zabývat rozjímáním či dílem v nepřetržité přítomnosti Boží — jakožto základu modlitby. To může vyjádřit takový příklad: představ si, že přísný a náročný král přikázal ti složit úvahu na danou jím hlubokou látku — v Jeho přítomnosti — u paty Jeho trůnu; jakkoli bys byl cele zaměstnán svým předmětem, přece přítomnost krále, v jehož ruce je život tvůj, když se tě zmocní, nedopustí ti na žádný čas zapomenout, že rozjímáš, chápeš a skládáš ne o samotě, nýbrž na místě vyžadujícím zvláštní úcty, vážnosti a slušnosti. Tento pocit a živý vjem blízkosti krále velmi jasně vyjadřuje možnost zabývat se nepřetržitou vnitřní modlitbou i při rozumových cvičeních.

            Což pak se týká těch, kteří dlouhým návykem nebo milostí Boží od rozumové modlitby nabyli modlitbu srdeční — takoví nejen při hlubokém zaměstnání rozumu, ale i v samém spánku nepřestávají v nepřetržité modlitbě — což svědčí Premoudrý: Já spím, ale srdce mé bdí … Jméno Boží — samo sebou se vzbuzujíc k modlitbě — vtahuje rozum i celou duši do nepřetržitého modlitebného výlevu, v jakémkoli stavu by se ten, kdo se modlí, nenacházel, a čím by se i sebe abstraktnějším a rozumovějším nezabýval.

      KNĚZ. — Dovolte, ctihodný otče, i mně svou řadou vyslovit své myšlenky. V přečteném vašem článku je výtečně vyjádřeno, že jediný způsob ke spáse a dokonalosti je část modlitby — „jaká bykoli byla“… Pro mne je to nesrozumitelné, a proto se mi zdá: jaký bude z toho užitek, jestliže i nepřetržitě se budu modlit a vzývat jen jazykem jméno Boží — ale ne jím v rozumu? To bude jen jediná planomluva! Následkem toho bude jen to, že se vyžvatlá jazyk, a rozum, kterému se tím překáží v jeho rozjímáních, také utrpí škody své činné schopnosti. Bůh vyžaduje ne slov, nýbrž pozorného rozumu a očištěného srdce. Zdali není lépe, ačkoli zřídka, nebo jen ve stanovený čas, vykonat i krátkou modlitbu — ale s pozorností, s horlivostí, s vroucností duše, a s hodným ponětím? A jinak, ačkoli den i noc vyslovuj modlitbu, ale neměj čistoty duševní a skutků zbožnosti — i tehdy nenabudeš ničeho spasitelného; ale když zůstaneš při jedné jen vnější žvatlavině, a konečně se unaviv a znudě, přijdeš k takovému závěru, že docela ochladiv víru k modlitbě, zcela odhodíš toto neplodné cvičení. Dále marnost jednoho ústního modlení lze vidět i ve výtkách představených Písmem svatým; tak na příklad: Tito lidé rty Mne ctí, srdce pak jejich daleko je vzdáleno ode Mne . Ne každý, kdo Mi praví: Pane, Pane, vejde do království nebeského . Chci pěti slovy rozumem svým mluviti, nežli tmy slov jazykem a jiné… Vše toto vyjadřuje neplodnost vnější nepozorné modlitby rtů.

      SCHIMNÍK. — Vámi podaný závěr mohl by mít jistou oporu, kdyby nebyla spojena s radou ústní modlitby i nepřetržitost čili stálost; kdyby modlitba ve jméno Ježíše Krista neměla samočinné síly, a nabývána by nebyla pozornost i horlivost k ní následkem postupnosti při modlitebném cvičení… Ale jelikož zde jde o častost, dlouhotrvání a nepřetržitost modlitby (ačkoli by i doprovázena byla zprvu nepozorností či suchostí), tedy rozeberme to podrobně. Jeden duchovní spisovatel, přesvědčuje o největším užitku a plodnosti časté modlitby, která se vyjadřuje jednotvárnými slovy, nakonec praví: „Ačkoli mnozí falešně vzdělaní považují za marné a i malicherné toto ústní a časté konání jedné a téže modlitby, nazývajíce ji strojovou a nesmyslnou — tajemství, které se časem odkrývá tímto strojovým cvičením, neznají: jak ústní, ale časté stenání toto nepozorovaně se stává pravým výkřikem srdce, zahlubuje se dovnitř, stává se příjemnějším, stává se jakoby přirozeným pro duši, osvěcuje ji, živí a vede ke spojení… [jako] hochům, které se nadumali učit abecedě a čtení: nudné opakování písmen bylo pro ně tajemstvím… Chceš-li očistit duši, nejprve očišťuješ tělo: ukládáš na sebe půst, zbavuješ tělo své výživného a dráždivého pokrmu? …bohulibého, tak pohodlně tebou zapomínaného… I zkušenostně cítíš, že skrze vnější půst těla svého nabýváš vnitřního zjemnění rozumu, pokoje srdce, zbraně k ukrocení vášní, i upomínky na duchovní cvičení. Tak skrze vnější látku získáváš vnitřní duchovní užitek… tak i modlitba, která svou dlouhodobostí rozvíjí vnitřní modlitbu srdce: rozpaluje a napomáhá k rozumovému spojení s Bohem. Což bývá takto: kdo se odvážil nepřetržitě vzývat jméno Ježíše Krista — anebo, což je totéž, nepřetržitě vyslovovat modlitbu Ježíšovu — ovšem zprvu cítí práci a zápasí s leností, ale čím dále a více se v tomto cvičí, tím nepozorovaněji se sžívá s tímto zaměstnáním, takže později bezstopě [úsilí] rty samy sebou neodvratně se pohybují i bez hlasu vyslovují modlitbu… [rozum] naklání se a naslouchá této mimovolní činnosti rtů, jsa tím vzbuzován k pozornosti — která i bývá nakonec pramenem sladkosti srdeční a pravé modlitby… na vyvrácení vámi uvedených svědectví vašeho záporu…“

      STAVITEL. — Věru tak, ctěný otče! Já jsem viděl mnohé, kteří prostě, bez všelikého osvěcujícího poučení, a neznajíce, co je pozornost, sami sebou ústně konajíce nepřetržitou Ježíšovu modlitbu, dosahovali toho, že rty i jazyk jejich nemohly se zdržet od vyslovování modlitby, která později tak je oblažila a osvítila, i učinila je ze slabých a nedbalých…

      SCHIMNÍK. — Ano! Modlitba jakoby zrozuje člověka. Síla její je tak mocná, že nic — žádná síla vášně — proti ní nemůže obstát. Bude-li libo, na rozloučenou přečtu vám, bratří, kratičký, ale zajímavý článek, který jsem vzal s sebou.

      VŠICHNI. — Se zbožným potěšením poslechneme!

      SCHIMNÍK.

Vyznání o síle a působení modlitby

            Modlitba je tak silná a mocná, že se modli a čiň, co chceš, a modlitba tě přivede k pravému a spravedlivému jednání.

            K líbení se Bohu není třeba ničeho více, než milovat — miluj a čiň, co chceš, praví blažený Augustin: neboť kdo pravdivě miluje, nemůže ani chtít učinit něco nelibého svému milovanému… Jelikož modlitba je výlevem a působením lásky, vskutku o ní lze říci stejně podobné: „a čiň, co chceš“ — a dosáhneš cíle modlitby, nabudeš skrze ni posvěcení!

            Abychom důkladněji rozvinuli ponětí o tomto předmětu, vysvětlíme příklady:

            1) Modli se, a mysli si vše, co chceš, a tvá myšlenka se očistí modlitbou. Modlitba ti podá osvícení rozumu, utiší a odžene všecky nepatřičné myšlenky. — To potvrzuje svatý Řehoř Sinajský: „Chceš-li, radí on, odehnat myšlenky a očistit rozum, modlitbou je zaháněj, neboť kromě modlitby ničím nelze udržet myšlenky“. O tomto mluví i svatý Jan Klimak: „Ježíšovým jménem přemáhej představivé nepřátele; kromě této zbraně nenajdeš jiné“.

            2) Modli se a čiň, co chceš, a skutky tvé budou Bohu libé, i pro tebe užitečné a spasitelné.

            Častá modlitba, o čem bykoli by byla, nezůstane bez plodu (Marek Asketa), jelikož v ní samé je síla blahodárná. „Svaté jméno Jeho, a každý, kdo vzývá jméno Páně, spasí se.“ Na příklad ten, kdo se modlil bez úspěchu v bezbožnosti, v této modlitbě obdržel obraz a povolání k pokání. Rozkošnická dívka se modlila při návratu, a modlitba jí ukázala cestu k ctnostnému životu i k naslouchání naučení Ježíše Krista.

            3) Modli se, a neusiluj mnoho vlastní silou přemáhat vášně. Modlitba je zruší v tobě: „Větší je Ten, kdo je ve vás, než ten, kdo je ve světě“, praví Písmo svaté. A svatý Jan Karpathský učí, že nemáš-li daru umírněnosti, nermuť se; ale věz, že Bůh vyžaduje od tebe horlivosti k modlitbě, a modlitba tě spasí.

            Starec popsaný v Paterikonu, který „padl z vítězství“ — totiž když klopýtl hříchem — nermoutil se, ale obrátil se k modlitbě, a byl jí rozvážně [napraven]; slouží za důkazný příklad tomu.

            4) Modli se a neboj se ničeho; neboj se běd, neděs se nástrah — modlitba ochrání, odvrátí je. Vzpomeň tonoucího Petra malé víry; Pavla modlícího se ve vězení; mnicha modlitbou vysvobozeného od pokušení, které ho postihlo; dívku zachráněnou od zlomyslného válečníka skrze modlitbu, a podobné případy: to potvrzuje sílu, moc i všeobjímavost modlitby ve jméno Ježíše Krista.

            5) Modli se — byť jakkoli — jen vždy, a nestyď se ničeho; buď duchovně veselý a pokojný: modlitba vše uspořádá a naučí tě. Pamatuj, že o síle modlitby mluví svatí — Jan Zlatoústý i Marek Asketa: první tvrdí, že „modlitba, ačkoli by byla přinášena námi, naplněnými hříchy, hned očišťuje“… A druhý o tomto praví takto: „Modlit se nějak záleží v naší síle; ale modlit se čistě je dar milosti“. Tedy, co je v tvé síle, obětuj Bohu; aspoň množství (pro tebe možné) přines nejprve Jemu v oběť, a síla Boží se vyleje na tvou nemocnou sílu; a modlitba suchá a rozptýlená, ale častá — všehochvílková — když najde návyk a obrátí se v přirozenost, stane se modlitbou čistou, světlou, plamennou a důstojnou.

            6) Potom konečně: kdyby čas tvého bdění byl doprovázen modlitbou, přirozeně by nezůstávalo času nejen na hříšné skutky, ale ani na myšlenky o nich.

            Nyní vidíš, kolik hlubokých myšlenek se soustřeďuje v tomto moudrém výroku: „Miluj, a čiň, co chceš. Modli se, a čiň, co chceš!“… Jak radostné a útěšné je vše řečené pro hříšníka obtíženého slabostmi — pro toho, kdo táhne pod jhem válčících vášní!

            Modlitba — hle, vše — je uctívána jako všeobjímající prostředek ke spáse i zdokonalení duše… Ano! Ale se jménem modlitby je zde těsně spojena i její podmínka: „Bez přestání se modlete“, přikazuje slovo Boží. Tedy modlitba tehdy zjeví svou všečinnou sílu i plod, když bude konána často, bez přestání — neboť častost modlitby bezpodmínečně náleží naší vůli; jakožto čistota, horlivost i dokonalost modlitby jsou darem milosti.

            Tedy budeme se modlit co nejčastěji; zasvětíme všecek život naší modlitbě — byť i zprvu rozptýlené! Časté cvičení naučí pozornosti; množství neodvratně přivede ke kvalitě.

            Aby se člověk naučil něco činit dobře, musí to činit co nejčastěji, řekl jeden zkušený duchovní spisovatel.

      PROFESOR. — Vskutku, veliké je dílo modlitby! A horlivost k její častosti je klíčem k otvírání blahodárných pokladů jejích. Ale jak často potkávám v sobě zápas mezi horlivostí a leností! Jak žádoucí by bylo najít prostředek i pomoc k vítězství, a k přesvědčení i vzbuzení nepřetržitě přiléhati k modlitbě!

      SCHIMNÍK. — Mnozí duchovní spisovatelé rozličně představují prostředky, založené na zdravém chápání — k vzbuzení horlivosti k modlitbě: jako na příklad:

            1) Radí zahlubovat se v rozjímání o nutnosti, přednosti a plodnosti modlitby ke spáse duše.

            2) Pevně se přesvědčit, že Bůh bezpodmínečně vyžaduje od nás modlitby, a slovo Jeho všude o tomto káže.

            3) Stále pamatovat, že při lenosti a nedbalosti o modlitbu nelze uspět ve skutcích zbožnosti ani nabýt pokoje a spásy; a proto i nevyhnutelně má člověk za to zakusit trest jak na zemi, tak i muka v životě věčném.

            4) Inspirovat rozhodnost svou příklady úhodníků Božích, kteří všichni cestou nepřetržité modlitby dosáhli posvěcení i spásy, a jiné.

            Ačkoli všecky tyto prostředky mají svou důstojnost a vyplývají z pravého chápání, přece nemocná nedbalostí rozkošnická duše — když je přijímá a užívá — zřídka vidí jejich plodnost z té příčiny, že tyto léky jsou hořké pro rozmazlenou její chuť, a slabé pro hluboce poškozenou její přirozenost. Neboť kdo z křesťanů neví, že je třeba modlit se často a horlivě, že toho vyžaduje Bůh; že za lenost k modlitbě poneseme trest; že všichni svatí se horlivě a nepřetržitě modlili? Přesto všecko toto poznání tak zřídka činí svůj příznivý následek! Každý pozorovatel vidí v sobě, že buď málo, nebo ani trochu neospravedlňuje činností tato vnuknutí rozumu a svědomí, a při nejedné vzpomínce na toto žije stejně špatně a líně…

            Proto zkušení a bohomoudří svatí otcové — znajíce slabost svévolnosti i hrubost rozkošnického srdce lidského — působí na toto zvláště, a z této strany, podobně lékařům, kteří přikořisťují hořké léky sladkými sirupy, a tělem, které těší okraj lékařské nádoby medem — odkrývají nejsnadnější a skutečný prostředek, který vyhubuje působící [zlo] — pomocí Boží dosáhnout dokonalosti a sladké naděje na modlitbu lásky k Bohu. Radí, pokud možno nejčastěji rozjímat o takovém stavu duše, a pozorně číst o tomto vyprávění Otců, kteří povzbudivě ujišťují, jak přístupně a snadno lze dosáhnout těchto sladkých vnitřních pocitů v modlitbě; a jak jsou žádoucí — jako na příklad: slast vytékající ze srdce; uklidňující teplo a světlo vylévající se uvnitř; nevýslovné uchvácení, radost, lehkost, hluboký pokoj a podstatná blaženost i samospokojení života, která se usídlují při působení modlitby v srdci. Zahloubáním do těchto rozjímání slabá a chladná duše se zahřívá, upevňuje, povzbuzuje úspěchem k modlitbě, a jakoby je přivábená ke zkušenostem modlitebního cvičení — jak o tomto mluví svatý Izák Syrský: „návnadou pro duši je radost, která se vyrábí nadějí, rozkvétající v srdci“; on pokračuje: „Na počátku tohoto díla i do konce se předpokládá jakýsi způsob a naděje vykonání… a právě to podněcuje rozum, aby položil základ díla, a v myšlení na tento cíl vypůjčuje rozum své útěchy v díle“. Také ctihodný Hesychios, když popisuje klopýtnutí leností k modlitbě i ustavení k obnovení horlivosti k ní, na závěr přímo praví následující: „Tehdy ne pro jiné co v srdečním mlčení chtít hotovi býváme, než pro sladký onen v duši pocit a veselost“ (kap.).

            A z toho vyplývá, že povzbuzením k dbání o modlitbu staví tento Otec „sladký její pocit a veselost“… Podobně tomu i Makarios Veliký učí, „že duchovní práce naše (modlitbu) [máme konat] s cílem a nadějí plodů, totiž se slastí v srdcích našich.

            Jasný příklad tohoto způsobu, jako mocného prostředku, je vidět na mnoha místech „Dobrotilu“ — v podrobných popisech modlitebných slastí; ty co nejčastěji je třeba pročítat v zápase s nemocí lenosti či suchosti při modlitbě — považuje sebe ovšem za nehodného těchto slastí, a pokorně sebe vytýkaje sobě nedbalost o modlitbu.

      KNĚZ. — Zdali nepovede nezkušeného takové rozjímání k duchovnímu rozkošnictví — jak nazývají bohoslovci ono tíhnutí duše, která touží po nadměrných útěchách a libostech milosti, nespokojíc se tím, že má plnit dílo zbožnosti z povinnosti a závazku, nesnívajíc o odměně?

      PROFESOR. — Já myslím, že bohoslovci v tomto případě varují před nezměrností či žádostivostí duchovních slastí, ale ne zcela odmítají slast i útěchu při ctnostech: neboť ačkoli přáti si odměny není dokonalost, přece Bůh nezakazuje člověku myslet na odměnu i útěchu, a i sám užívá přikázání k dosažení dokonalosti. — „Cti otce svého i matku svou“ — hle, přikázání! — a hle, za ním odměna povzbuzující k jeho plnění: „Aby ti dobře bylo“. „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej jmění své a dej chudým“ — hle, požadavek dokonalosti. — a hned za tím odměna povzbuzující k dosažení dokonalosti: „Budeš mít poklad v nebi“ (Mt XIX, 27).

            „Radujte se v ten den, když vás budou lidé nenávidět a ponesou jméno vaše jako zlé — pro Syna lidského“ — hle, veliký požadavek podvizku, pro který je potřebná neobyčejná síla ducha a neochvějná trpělivost. Pro toto hle i veliká odměna i útěcha, schopné vzbudit a udržet neobyčejnou sílu ducha: „neboť odměna vaše je mnohá v nebesích“. Proto myslím, že i jakési tíhnutí ke slasti v srdeční modlitbě je potřebné, a tvoří hlavní způsob k dosažení jak horlivosti, tak úspěchu. Tedy vše toto nevyvratitelně potvrzuje praktické uvažování otce schimníka o tomto předmětu, nyní námi vyslechnuté…

      SCHIMNÍK. — Nejjasnějším slovem mluví o tomto předmětu jeden z velikých Teologů — totiž sv. Makarios Egyptský takto: „Jako při sázení vinice přidává se péče a práce s cílem sklízet plody, a pokud nebudou, všecka práce bude marná — tak i při modlitbě, pokud nejsou plody duchovní — totiž láska, pokoj, radost a jiné — pak [máme usilovat] s cílem čili nadějí plodů, totiž slasti sladkostí v srdcích našich je plnit“ (slovo 3, kap. 5). Vidíš, jak jasně rozhodl tento svatý Otec otázku potřeby slasti při modlitbě?… A hle, ještě mimochodem mi přišlo na paměť nedávno čtené [místo]: [slast] tvoří hlavní příčinu tíhnutí k výlevu; a proto zkoumání této přirozenosti může také sloužit mocným prostředkem k vzbuzení horlivosti v modlitbě — jakých prostředků tak žádoucně vyhledává náš profesor… zkoumajíce, že nemůže být působení bez příčiny, a po žebříku vnímatelných věcí stoupajíce od nižších k vyšším, konečně dosahují hlavní příčiny — Boha. Proto žádné národnosti, žádného kmene divokého nebylo ani není bez jakéhokoli ponětí o Bohu… cosi ho táhne do výše, cosi ho nudí k něčemu neznámému… Z tohoto základu pocházejí všecky přirozené náboženství, a při tom je velmi podivuhodné, že všude podstatu čili duši každého náboženství tvoří tajná modlitba, která projevuje sebe jakýmsi druhem pohybů i zjevným divokým ponětím lidí pohanských!… Jak divný je tento úkaz v očích rozumu, o to více vyžaduje od něho samého odhalení tajné příčiny tohoto divného úkazu, který se vyjadřuje v přirozeném tíhnutí modlitby.

            Psychologická odpověď na to není složitá: kořen, rozvětvění i síla všech vášní a činností v člověku je vrozené sebelásky. To jasně potvrzuje kořenná a obecná idea sebezachování. Každé přání, každý podnik, každý skutek lidský má za cíl uspokojení sebelásky, hledání vlastního blaha. Uspokojení této potřeby provází celý život přirozeného člověka. Ale duch lidský se nespokojuje ničím smyslovým, a vrozená sebeláska nikdy neumlká ve svém tíhnutí; proto přání se rozvíjejí čím dál více, tíhnutí k blahu roste, naplňuje představivost a naladí tento pocit. Výlev tohoto vnitřního pocitu a přání se sám sebou odkrývá — je přirozeným vzbuzením k modlitbě, je potřebou sebelásky, která stěží dosahuje svých cílů. Čím méně člověk dosahuje úspěchu, a čím více má na zřeteli vlastní blaho, tím více si přeje, tím silněji vylévá přání své v modlitbě; obrací se s prosbou, s žádoucným, k neznámé příčině všeho jsoucího. Tedy vrozená sebeláska — hlavní živel života — je kořennou příčinou, která vzbuzuje přirozeného člověka k modlitbě!

            Premoudrý Tvůrce přírody vlil do přírody člověka schopnost sebelásky právě jako návnadu — podle slov otců — která by lákala a vyváděla padlou lidskou bytost k hornímu společenství. —

            Ó, kéž by člověk nekazil tuto schopnost a držel ji v podřízenosti své duchovní přirozenosti! Tehdy by měl silné povzbuzení i prostředek na cestě k mravní dokonalosti. Ale — běda! Jak často z této ušlechtilé schopnosti činí podlou vášeň sebelásky, když ji obrací v nástroj zvířat své přirozenosti!

            Srdečně děkuji vám, milí mí návštěvníci! Vaše duševně spasitelná rozmluva mne velmi oblažila, a mnoho poučného sdělila mně málo zkušenému. Kéž odplatí Pán milostí Svou za vaši poučnou lásku.

            Všichni se rozloučili.

Sedmé setkání: Duchovní rozmluvy

„Modlete se jedni za druhé, a
uzdraveni budete“ (Jak. V, 16).

      STAVITEL. — Já se zbožným druhem, profesorem, nemohl jsem překonat společné přání — vydat se na cestu, aniž bychom k vám zašli na konec se rozloučit a poprosit vašich modliteb za nás…

      PROFESOR. — Ano, srozumitelná je nám vaše upřímnost i ty spasitelné rozmluvy, kterých jsme užívali u vás mezi vašimi přáteli. Tato vzpomínka se zachová v našich duších jako záruka společenství a křesťanské lásky i ve vzdálené zemi odtud, kam spěcháme.

            — Děkuji vám za památku i lásku; a zatím — jak příhodný je váš příchod! U mne se zastavili dva poutníci: moldavský mnich a poustevník, který žil dvacet let mlčky v lese. Chtějí vás vidět — hned je zavolám…

            Hle, jsou zde!

      STAVITEL. — Ach, jak blahoslavený je život v poušti! I pohodlný k bezpřekážkovému přivedení duše ke spojení s Bohem! Mlčící les je jako Ráj Edenský, ve kterém sladký strom života vyrůstá v modlitebním srdci poustevníkově. Kdybych měl aspoň poněkud prostředků na jídlo, zdá se, nerozloučil bych se s poustevnickým životem.

      PROFESOR. — Vše se nám zdá zvláště dobré zdaleka, ale zkušeností se každý přesvědčuje, že každé místo, majíc svá pohodlí, má i své nepohodlnosti. Ovšem pro toho, kdo má melancholický temperament a tíhnutí k mlčení, je útěšný život osamělý; ale kolik i nebezpečí náleží na této cestě! Asketická historie představuje mnoho příkladů, ve kterých je vidět, jak mnozí poustevníci a samotníci, když se docela zbavili společenství s lidmi, upadli v sebeklam i hluboký přelud.

      POUSTEVNÍK. — Divím se, jak často v Rusku — nejen v řeholních klášterech, ale i od některých bohabojných laiků — se stává slyšet, že mnohé přející si bezlidného života či cvičení ve vnitřním modlitebním dílání zdržuje od následování tohoto tíhnutí bázeň, aby nezahynuli od přeludu. Naléhajíce na tomto, představují příklady na posílení svých podmínek; proto jako sami se štítí vnitřního života, tak i jiné od něj odstraňují… Myslím, že toto pochází ze dvou začátků: buď z nerozumění věci a duchovní neosvěcenosti, anebo z vlastní lenosti k podvizku nazírání a závisti, aby je nepřevýšili v těchto vyšších poznatcích jiní, kteří stojí na nižší úrovni v porovnání s nimi… Nevcházejí v úvahy svatých otců o tomto předmětu, kteří přímo a rozhodně učí, že není třeba bát se či pochybovat, vzývajíce Boha. Jestliže někteří i upadli v sebelákání či šílenství rozumu, stalo se to s nimi od pýchy, od nepřítomnosti průvodce a od přijímání zjevů a snů za pravdu. Jestliže by se i přihodilo takové pokušení (pokračují oni), přivedlo by to ke zkušenosti a k věnci; neboť rychlá pomoc Boží se přimlouvá při tomto dopuštění. „Odvážejte se! Já jsem s vámi, nebojte se!“ praví Ježíš Kristus. (Řehoř Sinajský) Z toho i vyplývá, že marný je strach a zastrašování od vnitřního života pod záminkou sebelákání: neboť pokorné vědomí svých hříchů, otevřenost duše průvodci a „bezobraznost“ při modlitbě jsou pevným a bezpečným opevněním proti přeludu — kterého se mnozí tak silně bojí… podle zkušenostního slova sv. Filothea Sinajského, který praví následující: „Mnozí z mnichů nerozumí přeludu svého rozumu, který zakoušejí od démonů; totiž oni horlivě se cvičí jen v jedné činnosti (ve vnějších ctnostech), o rozumu pak — totiž o vnitřním nazírání — nedbají, nedbají… Jestliže i uslyší o jiných, že vnitřně působila v nich milost, považují to za přelud ze závisti“, potvrzuje sv.…

      PROFESOR. — Dovolte zeptat se vás: ovšem, vědomí svých hříchů je pohodlné pro každého, kdo naslouchá sobě; ale jak učinit v takovém případě, když není takového průvodce, který zkušenostně by mohl řídit na vnitřní cestě, a přijímaje odhalení duše, mohl by sdělit pravdivé a spolehlivé poznání ohledně duchovního života? V takovém případě ovšem je lépe nedotýkat se nazírání, než svévolně a bez průvodce na ně dotírat?… Dále: pro mne je nepohodlné, jakým způsobem — když se stavím v přítomnost Boží — lze zachovat dokonalou „bezobraznost“? To není přirozené, neboť duše naše čili rozum nemůže nic představit v představivosti beztvare, v bezobraznosti. A proč by při ponoření rozumu v Boha nebylo představovat v představivosti Ježíše Krista či Přesvatou Trojici a podobně?

      POUSTEVNÍK. — Ačkoli vedení zkušeného a v duchovní věci znalého průvodce či starce, kterému by bez překážek s důvěrou a užitkem bylo lze denně odkrývat duši, myšlenky i setkání na cestě vnitřního učení, tvoří hlavní podmínku při cvičení v srdeční modlitbě toho, kdo zápasí v mlčení — otcové, kteří toto přikazují, představují při tom výjimku. Ctihodný Nikéforos mnich jasně učí o tomto takto: „Při cvičení ve vnitřním srdečním dílání je potřebný pravý a znalý průvodce. Jestliže však takového není, je třeba ho horlivě hledat: nenacházíš-li ho, pak se zármutek srdce povolej Boha na pomoc, abys čerpal poučení a vedení v učení sv. Písma“. Při tom je třeba také přijmout v úvahu i to, že pravému horlivému přání hledače lze slyšet prospěšné a poučné slovo i od prostých, neboť i sv. otcové ujišťují, že jestliže s vírou a pravým úmyslem se zeptáš i Saracéna, i ten může sdělit slovo prospěšné; jestliže však bez víry a spravedlivého cíle budeš vyžadovat poučení i u proroka, ani on tě neuspokojí… Příklad tohoto vidíme u Makaria Velikého Egyptského, kterému jednou učinil porozumění a tím přestal vášeň prostý sedlák. Což pak do „bezobraznosti“ — totiž aby si nepředstavoval a nepřijímal žádných zjevů při nazírání — ani světla, ani anděla, ani Krista ani kteréhokoli svatého, a odvracel se od jakéhokoli snění — toto přikazují zkušení sv. otcové ovšem z té příčiny, že schopnost představivosti může pohodlně ztělesňovat, čili jakoby oživovat představy; a proto nezkušený se může snadno uchvátit těmito sny, ctít je za zjevy blahodatné, a upadnout v sebelákání, a při tom i — jak zobrazuje Písmo svaté — že „i satan se celý proměňuje v anděla světla“. A že rozum přirozeně a pohodlně může pobývat v „bezobraznosti“ a zachovávat ji i při památce přítomnosti Boží, to se vidí z toho, že síla představivosti může smyslově něco představit v „bezobraznosti“ a držet se na tomto představení při pozornosti předmětů, které nepodléhají zraku, které nemají vnější [podoby], ačkoli ona nemá formy, nepodléhá zraku, neměřitelná dotykem toho, co se nachází v chladu! Podobně tomu i přítomnost duchovní a nepochopitelné bytosti Boží lze představit v rozumu, uvědomovat v srdci v bezobraznosti.

      STAVITEL. — Přišlo i mně v mém putování slyšet od lidí zbožných i těch, kdo hledají spásu, že se bojí — při vzpomínce na přelud — dotknout se vnitřní práce. Některým jsem i s užitkem pročítal z „Dobrotilu“ poučení sv. Řehoře Sinajského, který praví, že „srdeční dílo nemůže být přeludným (ne tak jako rozumové); neboť kdyby i nepřítel chtěl proměnit teplo srdeční na své neuspořádané pálení, anebo veselost srdce nahradit slizkou rozkoší — ale čas, zkušenost i pocit samo sebou usvědčí tyto jeho úklady, i pro ne příliš [zkušené]…“

            Také jsem potkával i jiné — kteří k velikému žel, když poznali cestu mlčení a srdeční modlitby — v případě jakéhokoli klopýtnutí či hříšné slabosti upadají v znevěru a opouštějí vnitřní dílo srdce, které poznali!

      PROFESOR. — A to je i velmi přirozené! Já sám někdy na sobě to cítím, když se přihodí z vnitřního rozpoložení uchýlit se do zábav, anebo učinit nějakou vinu… Neboť jelikož vnitřní modlitba srdce je dílem svatým a spojením s Bohem — zda je příhodné, a není-li smělé uvádět dílo svaté do srdce hříšného, neočistivše ho nejprve od hříchů… jakožto přípravu ke společenství Božímu? Lepší je oněmět před Bohem, než vnášet „šílená slovesa“ ze srdce zatemněného a rozptýleného.

      MNICH. — Velmi škoda, že tak uvažujete! Tato myšlenka „znevěry“, která je zločinnější než každý hřích, tvoří hlavní zbraň temného světa proti nám… Zkušení svatí otcové naši v tomto případě dávají docela jiné poučení. Ctihodný Nikitas Stethatos praví, že kdybys i padl, a padl i do hlubiny pekelné zloby — i tehdy neupadej v zoufalství, ale obrať se co nejrychleji k Bohu, a On brzy obnoví srdce tvé padlé, a dá ti sílu větší než dřívější (kap. 54). Tedy po každém pádu i hříšném zranění srdce je hned třeba postavit je do přítomnosti Boží pro uzdravení i očištění — podobně jako nakažené věci, poležíce nějaký čas pod vlivem slunečních paprsků, ztrácejí svou nakažlivou ostrost i sílu. O tomto mnozí duchovní učitelé potvrzují kladně. V boji s nepřáteli spásy — vášněmi našimi — však nijak nesmíme odstoupit od životodárného dílání — totiž vzývání Ježíše Krista, které je v našich srdcích! Skutky naše nejen že nás nemají odvracet od chození v přítomnosti Boží a od vnitřní modlitby, vzbuzujíce neklid, znevěru i zármutek, ale ještě napomáhat rychlému obrácení našemu k Bohu. Nemluvňátko je vedeno matkou, když začne chodit — rychleji se k ní obrací, a pevně se jí drží, když klopýtne.

      POUSTEVNÍK. — Já o tomto myslím tak, že duch zámutku a pochybné myšlenky se vzbuzují nejpohodlněji rozptýleností rozumu a neuchováváním mlčícího obrácení i sebe samého. Dávní bohomoudří otcové získali nad znevěrou vítězství, dostávali vnitřního osvícení i upevnění v naději v Boha — v tichém mlčení i samotě; i nám podali v tomto případě prospěšnou i moudrou radu: „seď mlčky v cele své, a ona tě všemu naučí“.

      PROFESOR. — Podle mé důvěry k vám je mi velmi žádoucí slyšet váš kritický rozbor mých myšlenek ohledně vychvalovaného vámi mlčení a blahodárného užitku samoty, kterého tak rádi drží poustevníci. Hle, jak o tomto uvažuji: jelikož všichni lidé podle zákona přirozenosti, přikázaného Tvůrcem, pobývají v nutné závislosti jeden od druhého — a proto jsou i povinni jedni druhým pomáhat v životě, a jedni pro druhé pracovat a být užiteční jedni druhým — touto družností se zakládá blahobyt lidského rodu i láska k bližnímu. Ale mlčící závěrník, který odešel od společenství s lidmi — čím může ve své nečinnosti sloužit bližnímu, a jaký užitek přináší pro blahobyt lidské společnosti? On docela ruší v sobě zákon Tvůrčí ohledně svazku lásky k sobě podobným i blahodárného vlivu na soubratra!..

      POUSTEVNÍK. — Jelikož takový váš pohled na mlčení není věrný, ani závěr není správný; rozeberme to podrobně:

            1. Odloučený mlčenlivý nejen že nepobývá v nečinném a prázdném stavu, ale převážně působí — a i více než ten, kdo se účastní společenského života. On neúnavně působí nejvyšší rozumnou svou přirozeností: pozoruje, chápe, sleduje stav i běh mravného svého bytí. To je pravý cíl mlčení! A toto — nakolik je užitečné pro vlastní jeho zdokonalení — natolik i pro bližní, zbavené možnosti nerozptýleně se ponořovat do sebe samých, pro rozvoj mravního života; neboť pozorující mlčenlivý — když sděluje své vnitřní zkušenosti buď slovně (při výjimečných případech), anebo je předává písemně — požehnaně a blahodárně napomáhá více a výše než veřejný či soukromý dobrodinec; neboť soukromá, smyslová dobročinnost světských lidí se omezuje vždy nevelikým počtem dobrodiněných; ale dobrodinec mravní — nabytím přesvědčení a zkušenostních způsobů ke zdokonalení duchovního života — stává se dobrodincem celých národů; jeho zkušenosti i nauky přecházejí od pokolení ke pokolení, což i vidíme a čeho užíváme od pradávna. A ničím se neliší od štědré almužny Kristovy pro křesťanskou lásku, ale i převyšuje ji svými následky.

            2. Blahodárný a užitečný vliv mlčícího na bližní se odkrývá nejen ve společenství jeho poučných pozorování nad vnitřním životem, ale i sám příklad jeho odcizeného života užívá pozorný laik — přiváděje ho k sebeuvědomění a obrací k pocitu úcty… k vzbuzení ke zbožnému životu, připomíná, čím může být člověk na zemi, a jak přístupné je navracet člověku prvotní jeho nazíravý stav, ve kterém vyšel z rukou Tvůrce. Mlčící samotář mlčením svým učí, samotným životem prospívá, napomíná i přesvědčuje k hledání Boha…

            3. Ukázaný užitek pochází z mlčení pravého, osvíceného a osvíceného blahodárným světlem. Ale kdyby mlčící i neměl těchto blahodárných darů, aby byl svítilnou světa, kdyby vstoupil na cestu mlčení jen s tím cílem — aby skryl sebe od společnosti sobě podobných — pro svou lenost i nedbalost i špatný a svůdný příklad — i tehdy by učinil veliký užitek, a měl by blahodárný vliv na společnost… jako suché a neplodné větve [se odřezávají], a vyhazuje škodlivé rostliny pro bezpřekážkový růst lepších a užitečných. I to už je mnoho, i to už je společenský užitek, že mlčící samotou svou odnímá pokušení, které by nevyhnutelně pocházelo z jeho svůdného života mezi lidmi, a poškozovalo by mravnost bližních.

            O důležitosti mlčení sv. Izák Syrský se vyjadřuje takto: „Když na jednu stranu položíme všecky skutky života tohoto, a na druhou mlčení — tehdy najdeme, že ono převáží na vahách“ (slovo 41). Konače znamení a divy i mocnosti ve světě — nesrovnávej s mlčícími v mlčení… v pokoji, i obrácení mnohých národů k Bohu.

            I nejživelnější mudrci si uvědomovali užitek mlčení: filosofická škola neoplatoniků, která měla mnohé slavné následovníky pod vedením filosofa Plotina, hluboce rozvíjela nazíravý, vnitřní život, kterého se dosahuje převážně v mlčení… Jeden duchovní spisovatel řekl, že kdyby stát byl rozvinut do poslední míry osvícenosti — potřeba mít lidi pro jiné, nazíravé cíle, kromě společenské občanské činnosti — aby podporovali ducha pravdy, a přijímali ho ze všech věků minulých, zachovávali pro věky budoucí a předávali potomstvu. Takoví lidé v církvi jsou poustevníci, samotáři i závěrníci.

      STAVITEL. — Zdá se, nikdo tak zřetelně neocenil přednost mlčení jako sv. Jan Klimak: „Mlčení, praví on, je matka modlitby, návrat z hříšného zajetí, nepostřehnutelný úspěch ve ctnostech, a nepřetržité vystupování k nebi“. I sám Ježíš Kristus, aby nám ukázal užitek i nutnost tichého osamocení, často když opouštěl veřejné kázání, odcházel do tichých míst pro modlitbu i uklidnění.

            Nazíraví mlčenliví jsou jako sloupové, kteří podporují zbožnost církve svými nepřetržitými modlitbami: i v nejstarších časech je vidět, že mnozí zbožní laici — i sami králové a hodnostáři jejich — vydávali se na navštívení poustevníků a mlčenlivých, aby prosili jejich modliteb ku posílení i spáse. Tedy i mlčenlivý samotář může sloužit bližním, a přispívat k užitku i dobru společnosti osamělou modlitbou.

      PROFESOR. — Hle, i tato myšlenka je pro mne nepohodlná: u všech nás křesťanů je společný zvyk prosit modliteb jedni u druhých; přát si, aby se modlil za mne jiný, a zvláště mně důvěrný úd církve. Zdali to není prostě potřeba sebelásky — či není to jen převzatý zvyk mluvit tak, jak jsme slyšeli od jiných — jak se to zdá rozumu bez jakýchkoli dalších úvah? Zdali Bůh vyžaduje lidského přimlouvání — On, jenž prozřetelně všecko zná a činí podle Své všeblahé Prozřetelnosti, a ne podle našeho přání; zná a určuje vše dříve nežli prosba naše — jak praví svaté Evangelium? Zdali může silněji přemáhat určení Jeho modlitba mnohých, než jednoho? V takovém případě by Bůh byl upřímným? Zdali modlitba jiného může spasiti mne — když někdo ze skutků svých buď oslaví se, buď zahanbí se? A proto požadavek modlitby jiného je (jak myslím) jen zbožným plodem duchovního učitelství, který předkládá na pohled pokoru a přání líbit se předností jednoho druhému — a nic více!

      MNICH. — Podle vnější úvahy a živelné filosofie může se toto představovat i tak; ale duchovní rozum, osvícený světlem náboženství a poučený zkušeností vnitřního života, proniká hlouběji, nazírá jasněji, a tajinně odkrývá docela opačné než vámi uvedené náznaky!… Abychom rychleji a jasněji to pochopili, vysvětlíme příkladem a ověříme příkladem. Na příklad: k jednomu učiteli chodil žák brát hodiny vzdělání. Slabé schopnosti, a neméně i lenost i nepozornost, překážely žáku v úspěších učení a stavěly ho do řádu líných a neúspěšných. Zarmoucen tím nevěděl, co činit, jak bojovat s vadami svými. Jednou když se setkal s jiným žákem, spolužákem schopnějším, horlivějším a úspěšnějším, oznámil mu své hoře. On, když se ho ujal, pozval ho, aby se spolu zaměstnávali: „budeme se učit spolu — řekl on — nám bude ochotněji a veseleji, a proto úspěšněji“…

            Tedy začali se učit spolu, předávajíce jeden druhému, kdo co pochopil; předmět učení byl tentýž. A co se stalo za několik dní? Nedbalý stal se horlivým, zamiloval si učení; jeho zanedbávání obrátilo se v horlivost a chápavost, což učinilo příznivý vliv i na jeho charakter i mravnost. A chápavý jeho druh stal se ještě schopnějším a pracovitějším. Oni působením jednoho na druhého nabyli společného užitku… A to je i přirozené; neboť člověk se rodí ve společnosti lidí, rozvíjí rozumná ponětí skrze lidi; zvyky života, nálady citů, tíhnutí přání — slovem vše přijímá podle vzoru sobě podobného. A proto jelikož život lidí záleží v nejtěsnějším vzájemném poměru i mocném vlivu jednoho na druhého — mezi jakými lidmi kdo žije, takovým i přivyká zvykům, činnostem i obyčejům. Tedy studený může se hřát, tupý — ostřit se, líný — vzbuzovat se k činnosti živou účastí sobě podobného člověka. Duch může duchu předávat sebe, může blahodárně působit jeden v druhém: přitahovat ho do modlitby, do pozornosti, povzbuzovat v znevěře, odchylovat od neřesti a vzbuzovat ke svaté činnosti — a proto napomáhajíce jedni druhým, [duše] může stát se zbožnější, pohyblivější a Bohu libější… prosíce jedni za druhé bratrské modlitby!

            A z tohoto lze vidět, že ne Bůh se uspokojuje mnohými prosbami a přimluvami (jak bývá u mocných země), ale sám duch i síla modlitby očišťuje a vzbuzuje duši, za kterou se modlí, a představuje ji jako schopnou spojení s Bohem.

            Jestliže taková plodná vzájemná modlitba těch, kdo žijí na zemi, pak samo sebou je srozumitelné, že modlitba za ty, kdo odešli, je stejně vzájemně blahodárná — podle nejtěsnějšího svazku světa horního s dolním; stejně může přitahovat ke společenství duše — církve bojující — s dušemi církve vítězící; anebo, což je totéž, s těmi, kdo odešli.

            Ačkoli vše mnou řečené je psychologický soud — přece když otevřeme Písmo svaté, přesvědčíme se o pravdě jeho!.. 1) Tak praví Ježíš Kristus apoštolu Petrovi: „Modlil jsem se za tebe, aby neustala víra tvá“. Hle, síla modlitby Kristovy upevňuje ducha Petrova a povzbuzuje při pokušení proti víře. 2) Když apoštol Petr byl ve vězení: modlitba pak byla ustavičná v církvi za něho. Zde se projevuje pomoc bratrské modlitby v zármutných okolnostech života… 3) Ale nejjasnější přikázání o modlitbě za bližní vyjadřuje svatý apoštol Jakub takto: „Vyznávejte jedni druhým hříchy, a modlete se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli. Mnohoť zajisté prospívá modlitba spravedlivého horlivá“. Zde výrazně se potvrzuje i výše řečený psychologický závěr…

            A co říci o příkladu apoštola Pavla, daného nám na vzor modlitby jedni za druhé? Jeden spisovatel poznamenává, že tento příklad sv. apoštola Pavla má nás naučit, nakolik je potřebná vzájemná modlitba jedni za druhé, když i tento svatý a pevný duchovní bojovník uznává pro sebe potřebu této duchovní modlitební pomoci. On v listu svém Židům vyjadřuje prosbu svou takto: modlete se za nás, neboť doufáme, že máme dobrou svědomí ve všech těch, kdo chtějí dobře žít. Když nasloucháme tomu — jak nerozumné by bylo spoléhat jen na své vlastní modlitby a úspěchy, když veden pokorou jen oblaskovaný svatý muž prosí spojit modlitbu bližních (Židů) s jeho vlastní? A proto — s jakou pokorou, prostotou a svazkem lásky — máme neodvrhovat, nepohrdat modlitební pomocí i nejmocnějších z věřících, když prozíravý duch apoštola Pavla neužil v tomto případě výběru; ale prosil společné modlitby ode všech, věda, že síla Boží v nemocich se uskutečňuje; a tedy může i někdy dít se v nemocných, zdá se, modlitebnících.

            Když jsme se přesvědčili tímto příkladem, poznamenejme ještě, že modlitba jedni za druhé podporuje svazek křesťanské lásky přikázané Bohem, svědčí o pokoře i duchu toho, kdo se modlí — a vzněcuje se tím oboustranná modlitba.

      PROFESOR. — Krásný a přesný je rozbor váš i důkazy vaše; ale zajímavé by bylo slyšet od vás sám způsob i formu modlitby za bližní; neboť myslím, že jestliže plodnost i přitažlivost modlitby závisí na živé účasti k bližním, a převážně na stálém vlivu ducha, který se modlí, na ducha, který potřebuje přímluvy — pak nebude přímluva stavění sebe do bezobrazné přítomnosti Boží a výlev duše před Bohem v její vlastní potřebě? A jestliže jen jednou či dvakrát za den přivést na paměť svého bližního s účastí k němu a prose pro něho pomoci Boží — zda dostatečné to bude k přitažení i posílení duše toho, za koho se modlíš? Krátce řečeno: chce se mi dozvědět se, jakým způsobem čili jak se modlit za bližní?

      MNICH. — Modlitba, o čem bykoli by byla, která se přináší Bohu, nemá — a ani nemůže — vyvádět ze stavění sebe před Bohem: jelikož jestliže se vylévá k Bohu, pak i bývá ovšem v Jeho přítomnosti… Ohledně způsobu modlení za bližní je třeba poznamenat, že síla této modlitby záleží v upřímné křesťanské účasti. A proto při vzpomínce na něho (na bližního) anebo v hodinu k tomu určenou je třeba pozdvihnout rozumový pohled k Bohu a přinést modlitbu v následující formě: Milosrdný Pane! Buď vůle Tvá, která chce, aby všichni spaseni byli a přišli k poznání pravdy: spas a pomiluj služebníka svého (takového). Přijmi toto přání mé jako sten lásky, přikázané Tebou.

            Obyčejně opakují se tato slova podle času hnutí duše, anebo se přihodí přebírat čotky — s touto modlitbou. Ze zkušenosti jsem poznal, nakolik blahodárně působí takové modlení na toho, za koho se vyslovuje.

      PROFESOR. — Poučná rozmluva i světlé myšlenky, načerpané z vašich pohledů a úvah, zavazují zachovat je v nezapomenutelné paměti, a ke všem vám mít úctu a vděčnost v mém vděčném srdci…

      STAVITEL A PROFESOR. — Tedy čas našeho odchodu už nastal; horlivě prosíme vašich modliteb ku na cestu i ku průvodu našemu!

            — Bůh pokoje, který vzkřísil z mrtvých Pastýře ovcí Velikého, krví Smlouvy věčné, Pána našeho Ježíše Krista — kéž učiní vás ve všelikém skutku dobrém, abyste konali vůli Jeho, působě ve vás, co je libé před Ním, skrze Ježíše Krista, Jemuž sláva na věky věků.

Amen.